Rajčata nezávislosti, okurky odporu. Jak Ukrajinci farmaří na dohled fronty

(Od naší spolupracovnice v Charkově)

Z její rodné obce zbyla už jen třetina. Víc než tři stovky domů proměnila válka v ruiny a spáleniště. „Tohle je náš domov, naše půda, naše země,“ říká. „Nechceme znovu utíkat. Protože - co pak? Vrátíme se i tentokrát? A do čeho? Bude se kam vrátit? Kde na to brát pořád sílu, o penězích nemluvě. Ale fronta se blíží.“

Zachází do jednoho ze svých skleníků, a její slova potvrdí nedaleký výbuch další letecké pumy KAB.

Když na zahradu dopadla první a málem nás to ve sklepě, kam jsme se před bombardováním ukryli, zasypalo, museli jsme pryč. Opustit všecko,” Julia vychází ze skleníku s náručí plnou cherry rajčat.

Ukazuje bradou na kompostovací jámu kousek od nás, která je už zaplněná a přerostla v hromadu - využili kráter po výbuchu po svém, aby byl k něčemu užitečný, směje se.

Přijela jsem za Julií s Vovou, řidičem dobrovolnické organizace Voluntérská.ua. Vova spolu s jejím manželem nakládají do dodávky označené nápisem „dobrobus od dobrovolníků“ přepravky s okurkami, rajčaty, lilky, trsy bazalky, petržele, koriandru, sklenicemi medu a medovými plástvemi. To všechno a mnohem víc odvezeme za pár hodin spolu s dalšími výpěstky do Charkova. Jako každý týden.

„Těžko najít správná slova, kterými říct, co znamená, že se můžu i teď trochu zahradou živit. Co pro mě znamená, pro nás všechny tady, naše půda. Tohle jsme my,“ sehne se Julia, dotkne se černé země pod nohama. Pak zvedne jednu z mnoha koček, které tu s nimi žijí, aby v náručí s ní stydlivě zapózovala u jednoho z pěti nových skleníků. Ty dostala právě od Voluntérské.

Po Julii nás čeká o pár set metrů dál paní Dusja. Projíždíme k ní kolem dojemně kýčovitého rybníku a poté mineme rozbombardovanou, ohořelou radnici, ze které zbyly jen obvodové zdi, přesto se před ní hrdě v teplém vánku třepotá ukrajinská vlajka.

Paní Dusja s manželem neměli takové štěstí jako Juliina rodina - jejich dům Rusové zasáhli a úplně zničili.

„Když se okupanti blížili, odjeli jsme. Jsme Ukrajinci, nemohli bychom tu žít pod ruskou okupací,“ říká Dusja a ukazuje skromně na domek, který stojí na dvoře kousek od ruin jejich původního příbytku - to je jejich nový domov.

I ona je místní rodačka a nechce znovu utíkat a opět někde začínat od nuly. Navíc málokdo z těch, co ještě ve vsi zůstali, má stovky tisíc či snad dokonce miliony na koupi bytu nebo domu někde v bezpečnější části napadené země. Finanční rezervy, které snad kdysi měli, dávno padly na přežití a na obnovu tady toho: Dusja se rozhlíží unaveně kolem sebe, přejíždí pohledem nejen po domě, ale i po technických budovách a hromadách suti mezi nimi. Její muž se zatím marně snaží chytit psa, který je návštěvou vyvedený z míry, pobíhá kolem nás a štěká.

Jdeme k novému skleníku z polykarbonátu, který má také díky projektu od Voluntérské, jenž nese název Lávka deokupace (do češtiny snad můžeme volně přeložit jako Stánek s deokupovaným zbožím), a rozhlížíme se. Většina domů v dohledu je prázdná, poničená; okousané bílé cihly poznamenané požárem a zkázou, chybějící střechy, na obzoru z frontové linie stoupají k nebi nové sloupy dýmu.

Za řekou na druhém konci obce, v níž zatím ještě statečně žije pár desítek původních obyvatel s několika hrstkami vojáků, nás čeká Natalia. Její příběh je obdobou předchozích. Nabídka pomoci od Voluntérské přišla vhod, říká a hází čerstvě uřezané melouny do kovové vany s dešťovou vodou, která stojí za skleníky mezi trsy květin.

„Ty budou jako med,“ vysvětluje a já se dívám, jak veliké zelené těžké koule plavou. Kdyby klesly, nedala by nám je, říká.

Zatímco mi do zvuků nedalekých explozí ukazuje, co všechno už zvládli opravit, a dokonce znovu postavit, jaké druhy brambor letos mají, dodávka se dál plní.

V Charkově si vše, co vezeme, mohou lidé koupit právě v odchodech projektu Lávka deokuopace. Vova se řítí cestou necestou deopkupovanými končinami celého kraje několikrát týdně a přiváží do krajského města třeba i domácí sýry či marmelády, čatní a zavařeniny… Voluntérská tento projekt vymyslela v druhém roce velké války a loni spustila. Aby pomohli lidem v těžce zkoušených oblastech na doslech a dohled frontové linie.

„Nakoupili jsme jim nástroje a pomohli postavit skleníky, opravit budovy, dodáváme kvalitní semena, sazenice, materiál, technologie… A nyní od nich výpěstky a produkty vykupujeme a prodáváme. Kolegyně jezdila neúnavně po kraji a ptala se lidí přímo na místě, aby zjistila, jak jim reálně co nejlépe pomoct, co skutečně potřebují. Ukázalo se, že největší problém je, že lidé v těch oblastech prostě nemají práci. A nemůžou každý den hodiny někam dojíždět. Cílem bylo dát jim smysl života, pomoct jim uživit se, nejen sem tam podarovat humanitární pomocí,“ říká ke vzniku projektu Lávka deokupace dobrovolnice Merian Yol, před válkou filmová a marketingová produkční.

Veškeré zisky z prodejů jdou zpět přímo farmářům. Pro mnohé je to momentálně důležitý zdroj příjmů. Letos zatím za tři měsíce vydělalo zhruba dvacet farmářů z různých částí deokupovaného Charkovského kraje, kteří jsou v projektu zapojeni, přes tři sta čtyřicet čtyři tisíce hřiven.

Tato pomoc místním je svým způsobem i specifickou formou protiruského odboje. Neboť každý hektar půdy, který místní dál navzdory ruskému teroru obdělávají, je poselstvím síly a odhodlání.

Což souzní s další činností dobrovolnické organizace, kterou je od prvních dnů války mimo jiné pomoc vojákům přímo na frontě. V tom Voluntérská pokračuje doteď. Každá koruna, která přijde na jejich účet, znamená rychlou a správně zacílenou pomoc konkrétním lidem.

Zvuk tu víc, tam dál vzdálených výbuchů nás provází od okamžiku, kdy jsme sjeli z hlavní silnice a vydali se pomalu a opatrně po rozbombardované prašné cestě mezi poli s dozrávajícími slunečnicemi a zbytky lesů právě sem, do vsi ztracené v rozpálené charkovské stepi.

Cestou od posledního blockpostu, kde vojáci kontrolují důkladně každý vůz i jeho posádku, už potkáváme převážně vojenská auta. V obcích a na samotách roztroušených v deokupované krajině žijí s nejodvážnějšími a nejzaťatějšími místními poslední dva roky hlavně vojáci bojující na nedaleké frontě. Pronajímají si zatím stojící domy těch, kdo se rozhodli nepokoušet znovu štěstí a při první okupaci ruskými vojsky opustili své domovy ve jménu bezpečí.

Lány slunečnic, kam oko dohlédne, sem tam kukuřice, nebo už sklizené pole obilí, zelené, divoké louky. Nejen kraje prašných silnic místy lemují zelení postupně pohlcovaná torza automobilů znetvořených výbuchy a následně spálených. A mezi tím zničehonic kilometry dlouhé čerstvě vyhloubené zákopy obehnané žiletkovými dráty a chráněné betonovými jehlany. Když o nich nevíte, vjedete na ně, něžné slunečnice je kryjí téměř dokonale.

Obrázek letní úrodné země rámují v blankytu nekonečného nebe sloupy černého dýmu výbuchů. Nad jedním z mnoha malebných rybníků, vedle lesa, mezi černozemí a zaminovaným polem posetým vraky ohořelé zemědělské i vojenské techniky, momentálně vede frontová linie. A velmi pomalu, ale o to brutálněji a zlověstněji se posunuje dál směrem ke vsi, v níž právě Julia trhá žlutá, červená a temně zelená cherry rajčata, Dusja sklízí pevné hlávky mladého zelí a Natalia odřezává sluncem vyhřáté cukrové melouny.

Nejen tato vesnice, jejíž jméno z bezpečnostních důvodů neuvádíme, byla po začátku takzvané velké války v únoru 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, okupovaná ruským vojskem. Ukrajinským silám se povedlo v průběhu prvního roku většinu kraje osvobodit a lidé se vrátili i sem, byť mnozí neměli do čeho. Teď se všichni děsí čím dál reálnější možnosti, že se okupanti vrátí.

Natalia mi ukazuje nově postavený prostorný chlév, kde jsou tři prasnice, které co nevidět přivedou na svět mladé. „Ostatní jsem musela prodat. Nemohla jsem si je nechat, fronta se znovu blíží,“ říká se slzami v očích.

Hladí mezi ušima velké prasnice, které k ní zvedají rypáky, a zastřeným hlasem líčí, jak Rusové zničili všechny jejich stroje ale hlavně hospodářská stavení, v nichž uhořely slepice a husy. Odvrací rychle tvář, po které tečou slzy.

A Natalia vzpomíná: „Chudáčkové… Když se to stalo, museli jsme utéct. Vypustila jsem všechna zbylá zvířata ven. Co jiného? Víc jsem pro ně udělat nemohla. Jedna z krav, když jsem jí ukazovala, aby odešla do lesa, do pole, mi položila hlavu na rameno a plakala.“ Jako teď ona.

Zatřese hlavou a vyjdeme společně ven do prudkého slunce. Mezi novými skleníky a zrezivělými skelety ohořelých traktorů míříme na kraj pole. Za ním kdysi začínaly lesy, kam místní chodili na houby. Lesy lehly popelem. Ty části, které zůstaly, jsou zaminované. Zvuky lesa zmizely. Když už se loni zdálo, že se les znovuzrodí, začala se opět blížit fronta. Šumění stromů a zpěv ptáků opět nahradily výbuchy, které jsou dnes konstantní kulisou života tady.

Řidič Vova úspěšně nastartuje dodávku, která drží pohromadě snad jen silou vůle - koneckonců najezdila už tisíce kilometrů po rozbombardované zemi, unikla dosud všem minám i dronům a pomohla stovkám lidí. Míříme do další deokupované vesnice. Paní Nasťa a její máma už na nás čekají, stejně jako jejich vyhlášené sterilované kukuřice, melounové želé a okurky ve sladkokyselém nálevu.

Při návratu na hlavní silnici míjíme nákladní vůz vezoucí potraviny ještě o kousek dál k frontě. Na střeše kabiny řidiče má robustní rušičku signálu dronů, přední sklo chrání po domácku svařovaná železná konstrukce potažená pevným kovovým pletivem. „Tohle by nebylo od věci,“ zasměje se Vova.