Článek
(od našeho spolupracovníka v Charkově)
Rychle foťák, dvě náhradní baterie a … jenže to se snadno řekne. Během pár desítek minut se na sítích objeví fotografie hořícího pětipatrového domu, nikdo ovšem nezná jeho adresu. Záchranáři už tam jsou v jednom kole, ale na Ukrajině všichni dodržují základní bezpečnostní pravidlo – nezveřejňovat lokaci objektů, které ruská armáda vybombardovala.
Jednak proto, aby Rusové neměli přesnou zpětnou vazbu a také proto, že chvíli po prvním útoku často následuje ještě jeden. Ten přijde v momentě, kdy je místo plné policistů, lékařů a hasičů. Tento druhý úder pak bývá zničující.
Obvolávám všechny známé, čmucháme v telegramových kanálech, ale kde nic tu nic. Nakonec odjedu taxíkem jen tak nazdařbůh směrem, odkud exploze před dvěma hodinami přišly. Ale ani taxikář si neví rady a tak to u stanice metra Industriální zkusím s dalším. A ten se vyzná! Zaveze mě až skoro na okraj Charkova, druhého největšího ukrajinského města. Po jižní výpadovce, po silnici, co dál vede až na Donbas.
Za kruhovým objezdem se tyčí vyhořelé ruiny rozlehlého pětipatrového paneláku. Tenhle dům zasáhlo pět ruských dronů typu Geraň. Pět! Přičemž každý je schopný přinést až 90 kilogramů výbušniny. S plameny si už hasiči poradili. Mrtvých civilistů už mají šest a po dalších pátrají.
Tohle byla babička
Na trávě mezi troskami leží to, co zbylo ze starší ženy. Chybí ji hlava od dolní čelisti nahoru a nohy má upálené od holení dolů. Torzo těla ohledává soudní znalkyně, lékařka Olja. Rukama v modrých latexových rukavicích pečlivě prohmatává každý kousek spáleného masa a do protokolu diktuje detaily. Když skončí, podívá se na mě přes brýle, oči má plné slz. „Máme toho hodně, jsem unavená, promiňte!“ omlouvá se mi.
„Strašně špatně snáším smrt malých dětí. A dnes tu zahynula celá rodina. Táta, máma i jednoapůlroční dcerka a šestnáctiletý syn. Tohle“ – ukáže na mrtvolu, kterou se mezitím policisté snaží zabalit do deky a potom do černého igelitového pytle – „tohle byla jejich babička. Přijela k nim na návštěvu.“
Záchranáři postupně prochází celý dům, ohromným bagrem z něj vyštípávají celé panely, pročesávají útroby rozlehlé stavby. Prach, suť, střepy a pokroucený plech se mísí s vymláceným interiérem jednotlivých domácností. Ještě v přízemí najdou další ženu. Zbyl z ní jenom trup a jedna ruka.
Mrholí. V altánku pod stříškou se na lavičce městná osm lidí. Šest dospělých a dvě děvčátka. Radmile je jedenáct. „Znala jsem je všechny, všechny kdo umřeli. I toho kluka, i to mrně, i jejich babičku. Oni bydleli nahoře, my v přízemí, tak jsme z bytu stačili vyběhnout. Stalo se to přesně v 4:26!“ svěří se mi.
Radmila znovu a znovu objímá malého bígla, balí ho do deky, ale pes se ne a ne přestat třást. „To ty výbuchy, strašně ho polekaly“, říká dívka a přivine k sobě psa ještě těsněji.
„Kam půjdete?“ zeptám se její mámy, co stojí opodál. „Nevím. Nevím, kam půjdeme. Tohle byl náš byt, náš domov. Kdoví jestli nám statici vůbec dovolí se tam ještě pro něco vrátit.“ Žena sedící na druhé straně stolu poznamená, že ona už jednou domov ztratila. V roce 2014 prchla sem do Charkova z Rusy okupovaného Luhansku.
Ukrajinský policista se ke mně otočí. „Foť to, všechno to foť, ať svět vidí, jak vypadá mír, co nám nabízí!“
