Článek
(Od našeho zvláštního zpravodaje v Kyjevě.)
„Když jsem 24. února koukal na zprávy, nemohl jsem tomu uvěřit. Hlavou mi znělo jen – Putin to fakt udělal. Napadl Ukrajinu. Celou noc jsem nespal, pak celý den přemýšlel a další den jsem už byl na cestě. Jsem první Němec, který šel do boje,“ vyprávěl, mi s nepřehlédnutelnou hrdostí ve tváři 54letý Ivan ze Stuttgartu.
„Bojuju v cizinecké legii, zasáhl mě šrapnel do kolene a odjel jsem se léčit domů. Teď se vracím na Donbas na frontu,“ vyprávěl a ještě než jsem stačil začít pochybovat, vytáhl mobil a začal mi ukazovat fotky a videa z první linie. Říkal, že ve své jednotce působí jako sniper, byť – jak mi řekl později – s dalekohledem dovybavenou českou útočnou puškou CZ 805 Bren. Kromě toho obsluhuje malý dron, který Ivanova jednotka dostala darem.
Když souprava přijela, na dosud trpělivě čekajících Ukrajincích začalo být poprvé a vlastně naposledy patrné, že jsou to lidé v extrémní životní situaci
„Používáme ho ke kontrole okolí. Než někam vyrazíme, pošlu dron. Používám ho taky k zaměření Rusů. Obyčejní vojáci mě nezajímají. Jdu po frčkách. Jakmile jim odpravíme velitele, vojáci jsou zmatení, nevědí, co mají dělat a spousta se jich vzdá,“ vysvětlil mi. Kolik ruských důstojníků už takhle zlikvidoval, mi prozradit nechtěl.
„Nechci diktátora v Evropě“
Zajímalo mě, jak se přihodí, že se 54letý chlap ze Stuttgartu rozhodne odjet bojovat na východní Ukrajinu. „Dělám to pro svou dceru, manželku a za nás všechny. Nechci, aby Evropu ovládl diktátor,“ říkal Ivan klidným, ale rozhodným tónem. Když jsem se ptal, jestli to tak vnímá i jeho žena, na okamžik zaváhal. „Při prvním odjezdu jsem jí to zavolal až po dvou dnech. Teď už to chápe. Má strach, ale podporuje mě,“ dodal. Pochopil jsem, že o rodině se mu příliš mluvit nechce. Jednou však zmínil, že je jeho dceři devatenáct.
Další vyprávění muselo počkat, protože polští pohraničníci otevřeli celnici a začali vracející se uprchlíky pouštět dovnitř. Nastala tlačenice. Chtěl jsem chvilku počkat, až opadne nápor, ale Ivanova potetovaná ruka mě chňapla za batoh a protáhla mě davem. „Jsem tvůj soukromý Němec,“ zubil se na mě, když podával polskému pohraničníkovi pas. Vzápětí však rychle zvážněl, když se ho pohraničník německy ptal, jestli má u sebe nějaké zbraně. Odpověděl, že ne. Nevsadil bych na to ani hřivnu.
Fronta na vlak do Kyjeva
FOTO: Petr Jemelka, Novinky
Poté, co jsem v Přemyšli přesedl z vlaku RegioJetu, který obnovil spoj do Kyjeva, mi Ivan vysvětlil, že má zkušenosti z německé armády, kde sloužil tři a půl roku a na Ukrajinu se vypravil jen s občankou. Pas vůbec neměl. „Nechtěli mě pustit. Říkal jsem jim - zbláznili jste se? Chci vám pomoct, bojovat ta za Ukrajinu. Ale můžu jet klidně zase domů. No tak se omluvili a pustili mě,“ vzpomíná. V Kyjevě zašel na policii a řekl, že chce bojovat. Tam ho čekal asi hodinový výslech, další pak na vojenské základně. Nakonec se dostal až k cizinecké legii.
„Parta je tam dobrá, ale je to smutné. 80 procent naší jednotky je po smrti. Používají nás jako potravu pro kanony. Slíbili nám 3,5 tisíce euro za dva měsíce, protože počítali s tím, že tak dlouho nikdo nepřežije. A ti, co se vrátili, to nedostali. Já jsem třeba dostal jen 1200 eur,“ stěžuje si.
Jeden z jeho velitelů byl prý Čech a dobrý chlap. Ten poslední ale byl zkorumpovaný Polák a dokonce mu ukradl dron. „Řekl jsem mu, ať mi ho navalí nebo vezmu nůž a vyříznu mu žaludek,“ zavzpomínal. Reagoval jsem úsměvem, Ivan ho ale neopětoval.
Zhasnutý Kyjev
Vlak nabral zpoždění a do Kyjeva před přísným zákazem vycházení od 23 hodin nepřijedeme. „Budeme muset nocovat na nádraží,“ varoval mě Ivan. Vystoupili jsme do zcela potemnělé haly. Nádraží se kvůli ruské invazi na noc zhasíná. Ta hrstka zbylých cestujících, kteří s námi jeli až do Kyjeva, popadla své věci a hnala se ven z nádraží. My s nimi. Vojáci za námi za námi zamkli a zmizeli. Stejně rychle zmizeli i spolucestující a Ivan, který spěchal za spolubojovníkem.
Najednou jsem stál sám v liduprázdném Kyjevě. Srovnání s českým lockdownem během koronaviru to nesnese, protože ten v ukrajinské metropoli je totální. Ulice jsou prázdné, neprojíždějí auta a neviděl jsem ani policii nebo vojáky. Cestou do hotelu, který je jen půl kilometru od nádraží, jsem potkal jedinou živou duši - uvnitř černé kočky, která mi přeběhla přes cestu. Vypadalo to, že skutečně nesla smůlu, protože hotel byl zamčený a zhasnutý; na zvonek předlouho nikdo nereagoval. Nakonec se mi ale povedlo dozvonit. Vzbudil jsem kamarádku majitele, která o mně věděla, měla mi předat klíče, ale usnula v jednom z pokojů. Moc rád jsem ji viděl.