Konec války na Ukrajině je v nedohlednu, říká politický geograf Romancov

Doteď netuším, jestli události v Polsku byly ruský cíl, navigační problém či jiný omyl. Jsem nicméně hluboce přesvědčen o tom, že když už k tomu došlo, tak Rusové získali celou řadu užitečných poznatků a že situaci nepochybně dokáží využít ve svůj prospěch, i z hlediska svého rozhodování do budoucna.

A pokud to byl cílený průnik dronů do vzdušného prostoru Polska, a tedy i Severoatlantické aliance, tak logicky ruská armáda kromě jiného sbírala i informace typu, za jak dlouho budou alianční síly reagovat.

Rusové opětně zjistili, že je v evropských zemích celá řada politiků reagujících způsobem, který jim nahrává. Že se budou tito lidé zdráhat, aby jednoznačně odsoudili toto flagrantní porušení vzdušného prostoru, a tedy narušení svrchovanosti aliančního státu, případně se budou zdráhat poskytnout pomoc spojencům.

U nás jsme to mohli vidět ve výrocích někdejšího ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka (ten řekl: „My ani nevíme, jestli to byly ruské drony. Drony mohou být ruské, ale ovládat je mohou Ukrajinci.“ - pozn. red.).

Z mého pohledu nedošlo k žádnému zásadnímu posunu. Zachovaly se tak ty státy, které se v poslední době chovají tímto způsobem běžně.

Přesně tak.

Jejich reakce byla do značné míry nulová. Spojené státy se současnou Trumpovou administrativou jsou bohužel nečitelným spojencem. Mnozí Evropané spatřovali v Trumpově nevyzpytatelnosti obrovskou výhodu, která podle nich měla přinést jakési nové pozitivní impulsy. Já to vnímám spíše jako negativní a potenciálně velmi nebezpečné působení USA v mezinárodních vztazích a bezpečnostní situaci v Evropě.

Ale ono už se to děje, není to nic nového, jen se to jako novinka objevilo v našem bezprostředním okolí. Už od anexe Krymu, tedy od roku 2014, došlo k obnovení letů ruského strategického letectva nad Severním mořem, v severním Atlantiku, v Baltu a Černomoří. To vše jsou „staré dobré“ praktiky z dob studené války.

Nejsem schopen říct, na jak pevných základech tento požadavek stojí, nebo zda se jedná ze strany Trumpa o úhybný manévr. Donald Trump však velmi dobře ví, jak Evropská unie funguje.

Jsou tady Slovensko a Maďarsko. Jak premiér (Robert) Fico, tak premiér (Viktor) Orbán byli explicitně Trumpem označeni za jemu sympatické reprezentanty. Takže pokud by v tomto ohledu něco chtěl skutečně vykonat, tak je nejsnazší zavolat příteli Viktorovi a příteli Robertovi. Může je pak přimět, aby přestali blokovat ty evropské iniciativy, které jdou Trumpem požadovaným směrem (Trump také zmínil, že je připraven uvalit sankce na Rusko, pokud země NATO přestanou kupovat ruskou ropu, na ní je přitom závislé právě Slovensko a Maďarsko - pozn. red.).

Sám Trump přece prohlásil, že chce učinit Ameriku opět velkou. Spojené státy jsou nejsilnější mocností v systému mezinárodních vztahů a lze tedy v tomto ohledu říci, že každý stát na světě „sousedí“ s USA. Jinými slovy rusko-ukrajinská válka je problémem a výzvou pro Spojené státy i bez ohledu na Evropu.

Válka trvá už přes tři roky. Já se obávám a v tento okamžik jsem přesvědčen, že její konec je v nedohlednu. Dokonce jsem si jistý, že v tento okamžik je v nedohlednu i nějaké delší dobu trvající nebo významnější omezení intenzity vojenských operací. Takže ano, v tomto ohledu je to realita, se kterou jsme se nějakým způsobem naučili žít.

Svého času se řada lidí domnívala, že je Ukrajina natolik silná, aby byla schopna vytlačit ideálně všechny nebo alespoň část ruských jednotek z okupovaných území. Vidíme, že se tak neděje.

Rusko sice naplno zapojilo ekonomiku do války a neustále mobilizuje nové lidské a materiální zdroje, ale jeho postup na frontě je velmi pomalý, skromný a za obrovských ztrát. Rusko má stále vůli a Ukrajině nezbývá nic jiného než tuto hru dál táhnout tímto způsobem.

Pokusy o jednání sice probíhají, ale Rusko jednoznačně dává najevo, co pro něj takové jednání znamená: Tady jsou naše podmínky a vy je musíte akceptovat. To by byla pro Ukrajinu naprostá kapitulace.

Co se stalo v Polsku, to určitě nebyl plnohodnotný vojenský útok, v tento okamžik bych Severoatlantickou alianci v žádném případě neodepisoval. Ale nedělejme si iluze, Česká republika dlouho patřila k černým pasažérům této aliance.

Musíme si uvědomit, že bezpečnost není zadarmo, není to samozřejmost a nepřichází automaticky. Aby NATO bylo skutečně jednoznačnou, spolehlivou bezpečnostní zárukou, musí každý stát plnit své závazky. To se snad nyní začíná dít, otázkou samozřejmě je, zda to není příliš pozdě.

S velmi špatnými. Vypadá to, že velmi silnou pozici budou mít politické subjekty, za kterými nevidím nebo od nichž neočekávám racionální přístup k vojensko-bezpečnostním a mezinárodně politickým otázkám.

To jsou samozřejmě slova, která jsou správná. Ale předseda hnutí ANO Andrej Babiš je bohužel ten politik, který kdykoliv komukoliv řekne to, co podle něj chce příjemce této promluvy slyšet. Je tam mnoho slov, málo činů.

A víme, jak se Andrej Babiš vyjádřil v prezidentské kampani, kdy nesouhlasil s vysláním českých vojáků, pokud by bylo napadeno Polsko (Babiš na otázku, zda by vojáky poslal na pomoc, řekl: „Ne, určitě ne. Já chci mír, já nechci válku. A v žádném případě bych neposílal naše děti a děti našich žen do války.“ Nyní v září po incidentu v Polsku však řekl: „Je jasné, že v rámci článku pět by Česko pomohlo Polsku, o tom není žádná debata.“ - pozn. red.).

Můžeme si být stoprocentně jistí, že pokud k něčemu takovému dojde, Rusko nasadí své obrovité zdroje a pokusí se ovlivnit situaci v Česku ve svůj prospěch. Rusku bohatě stačí, aby se Česká republika stala dalším státem v euroatlantických strukturách, jehož vláda bude stejně jako nyní Maďarsko nebo Slovensko komplikovat nebo přímo sabotovat dosažení konsensu.

Problémem takového referenda je, jak by byla položená otázka, jaká by měla být účast, a zejména by takovému hlasování musela předcházet diskuse mezi politickou elitou a veřejností, aby lidé měli dostatek informací, co by případný odchod znamenal. Vůbec si nedovedu představit, že by obhájci referenda byli k takové diskusi svolní.