Článek
Nejpočetnější skupinu přitom tvoří matky s dětmi. A těm také plyne největší díl pomoci. Jenže pak už nezbývá na ty, kteří nejsou o nic méně zranitelní. Na seniory.
S penězi z uspořádané sbírky jsme se v březnu vydali přímo do jednoho z lvovských seniorských domovů. Kromě léků a potravin jim chyběly i tak běžné věci, jako jsou například pleny. Zoufalí pečovatelé tak neměli svým klientům nejen co dát k jídlu, ale ani do čeho je přebalit. A jak válka pokračuje, dostávají se k nim další a další lidé.
Do chalupy utekla před bombardováním
„Celé tři dny jsme se tiskli ke zdi. Tři dny! Třásli jsme se strachy a já jsem jen prosila, aby to už konečně skončilo,” třesoucíma rukama si otírá slzy pětaosmdesátiletá Tamara Lyga. Do chalupy ve vesničce nedaleko Kyjeva se jela schovat před bombardováním. Ani ve snu ji tehdy nenapadlo, že by se válečné běsnění mohlo dostat až za její humna. A hlavně že bude trvat tak dlouho.
Tamara je jednou z dvaadvaceti klientek částečně zrekonstruovaného domova pro seniory v západním Lvově. Před více než rokem si dlouho nepoužívanou ruinu hotelu na popud kamarádky na sedm let pronajali manželé Alexej a Oxana Ruppovi. Pustili se do velké rekonstrukce, na kterou padly veškeré úspory původně střádané na bydlení.
FOTO: Zkáza Charkova
„Nic moc z hotelu nezbylo, někde jen obvodové zdivo,” popisuje těžké podnikatelské začátky Táňa, něžná černovláska, která o místní seniory pečuje. „Doslova jsme dřeli, abychom mohli nastěhovat první hosty.” Do postupného rozvoje ale nečekaně vstoupila válka a velké plány nahradil strach o přežití. Do domova začali lidé vozit své nejstarší členy rodiny především z bombardovaných oblastí. Sami pak často pokračovali za hranice. Na potřeby starého rodiče už proto nezbyly finance.
Zoufalá situace
„Vůbec jsme na takovou situaci nebyli připraveni. Zásoby jídla, léků, ale i plen velmi rychle mizely i pro naše klienty a do toho k nám stále přiváželi další. Často jen s igelitkou. Ale co jsme měli dělat? Přece je nevyhodíte na ulici,” krčí rameny Oxana.
„Dříve to bylo tak, že jsme jezdili do velkých prodejen a vymýšleli jídelníček vždy s ohledem na slevy. Jenže najednou nebylo nic. Regály v obchodech byly prázdné, v lékárnách jsme nemohli nakoupit důležité léky a nakonec došly i pleny.”
Kde probíhají nejtvrdší boje na Ukrajině
Do zoufalé situace v domově se trochu zmateně dostal i jednaosmdesátiletý Valentin Srdjuk. Jeho syn ho posadil s pár stovkami hřiven na vlak v Kyjevě a poslal kamkoli. Hlavně aby nebyl vystaven válečnému běsnění. Po několika dnech doputoval skrze nejrůznější humanitární organizace až sem. Chodí těžce, jen o holi, zato ale kouří jako darebná kamna. A na rozdíl od většiny obyvatel domova se nechce bavit o válečných hrůzách. Spíše řeší vztahy mezi oběma národy.
„Nechápu to. Měl jsem spoustu přátel v Moskvě, někteří Rusové jsou opravdu dobří. To jen Putin chce znásilnit náš národ. Vůbec jsem nemohl vystát, když se ten komediant stal prezidentem. Ale kdyby teď byly volby, budu volit Zelenského. Ukázal se jako opravdový prezident a my se nedáme zadarmo!”
