Článek
Odvážní Ukrajinci z nedobyté země!
Již 14. den naší obrany, naší opory. Čtrnáctý den naší jednoty. Opravdu celoukrajinské. Rozsah ohrožení státu je maximální. Okupační kontingent již přivedl na naše území téměř každého, kdo byl shromážděn k invazi na Ukrajinu.
Ale měřítko naší odpovědi je maximální. A to jsou dvě různá slova „maximální“ – jedno máme my a jedno oni.
Mají pouze techniku. Maximální. I po technické stránce jsme ale maximální my. Oni mají jen rozkazy. Útočit, zabíjet, vysmívat se. My ale máme skutečnou touhu milionů Ukrajinců vyhrát. Bránit se. Vyčistit svou zemi...
A na vyčištěné zemi nebude žádný nepřítel, protivník.
A bude syn a bude matka. A na zemi budou lidé.
Dnes má narozeniny Taras Ševčenko. Jeho snem je vyčistit zemi. A je to živý sen! A docela reálný.
Ukrajinci! Ukrajinky!
Vše je v našich rukách! Vydrželi jsme a svým odhodláním inspirovali celý svět. Na zemi není žádné takové místo, kde byste nevěděli, s jakým hrdinstvím ukrajinský lid brání naši krásnou zemi.
I tam, kde nás nepodporují, dobře vědí, čeho jsme dosáhli. A cítí, čeho ještě dosáhneme, když zemi zachráníme. Pokud zachováme jednotu. Národní sílu.
Budeme-li i nadále moudře a odvážně reagovat na aktivitu nepřítele, který může zničit zdi našich domovů, našich škol, našich kostelů. Může rozbít ukrajinské podniky. Ale nikdy nedosáhne naší duše, našeho srdce, naší schopnosti žít svobodně. A směle bojovat.
Naše armáda a teritoriální obrana byly schopny doplnit arzenál našeho vybavení díky mnoha trofejím, které jsme si odnesli na bojišti. Pro naši obranu nyní poslouží nepřátelské tanky, obrněná vozidla, munice. Pro naše životy. Pro naši zemi.
Co může být pro okupanty více ponižující? Porazíme nepřítele jejich vlastními zbraněmi, což už ruské jednotky dobře pocítily. Stále více nepřátelských vojáků a velitelů si klade jednoduchou otázku: Proč byli posláni do této cizí země, do této války? A my nemáme odpověď. Kromě jediného slova – smrt.
Ruští vojáci!
Stále máte šanci přežít. Téměř dva týdny našeho odporu vám ukázaly, že se nevzdáme. Protože tohle je náš domov. To jsou naše rodiny a děti. Budeme bojovat, dokud nezískáme zpět naši zemi a plně neodpovíme na všechny naše zabité lidi. Na zabité děti.
Stále můžete být zachráněni, pokud prostě odejdete. Nevěřte svým velitelům, když vám říkají, že na Ukrajině máte ještě šanci. Tady na vás nic nečeká. Jen zajetí, jen smrt. Berete naše životy a my bereme ty vaše. A my víme – máme odposlechy – že vaši velitelé už všemu rozumí.
Musíme ukončit tuto válku. Musíme se vrátit k míru. Opusťte naše domovy, jděte domů.
Čtrnáct dní! Totální brutální válka.
Teror proti našim lidem. Ničení měst, blokáda celých čtvrtí, neustálé bombardování.
Čtrnáct dní nedostatku životně důležitého řešení. Ne našeho řešení! Kdybychom museli pomoci našim přátelům, udělali bychom toto rozhodnutí během několika hodin.
Ukrajina od prvního dne ruské invaze svým partnerům opakuje, že pokud nezavřete nebe, budete za tuto katastrofu, rozsáhlou humanitární katastrofu, také zodpovědní.
Rusko používá rakety, letadla a vrtulníky proti nám, proti civilistům, proti našim městům, proti naší infrastruktuře. Je humanitární povinností světa reagovat. Neexistuje ale žádné řešení.
Jsme vděčni Polsku za alternativu – za jeho připravenost poskytnout Ukrajině bojová letadla. Jsou tu ale problémy v logistice. Ve skutečnosti jde o technické problémy. Musí se to vyřešit! Ihned.
Existuje oficiální rozhodnutí Polska přemístit letadla na příslušnou základnu – americkou. Máme také potvrzení – všichni jsme slyšeli, že bylo dosaženo dohody mezi americkou stranou a Polskem.
Ale zároveň slyšíme, že polský návrh je údajně neopodstatněný. A to říkají ve Washingtonu. Kdy tedy padne rozhodnutí?
Poslyšte! Máme tu válku!
Na všechny tyto věci nemáme čas. Tohle není ping-pong! Jde o lidské životy! Ještě jednou vám říkáme: Vyřešte to rychleji. Neukazujte nám zodpovědnost, pošlete nám letadla.
V úterý se nám konečně podařilo zorganizovat humanitární koridor. Z města Sumy do Poltavy. Bylo zachráněno 1600 studentů a 3500 obyvatel. Evakuace lidí z měst a obcí Kyjevské oblasti pokračuje.
Z Dimeru, Vorzelu a Irpině již bylo deportováno více než 18 tisíc lidí. Ve středu uděláme vše pro to, abychom pokračovali v práci humanitárních koridorů.
Ze Sumy do Poltavy. Z Rozinek do Lozovy. Z Energodaru do Záporoží. Z Mariupolu do Záporoží. Z Vorzelu, Buchy, Boroďanky a Gostomela do Kyjeva.
Naši vládní představitelé na tom pracují, naše armáda vytvořila všechny podmínky. Pokud dojde alespoň k jednomu výstřelu, plná odpovědnost padne na okupanty.
A už jste viděli, jak svět reaguje. Tvrdě. Sankčními balíčky.
Ve středu ráno jsem mluvil s kanadským premiérem Justinem Trudeauem. Máme plné pochopení. Plnou podporu. Naše delegace se v úterý večer vrátila z Běloruska vyjednávat. Vyslechnu si jejich zprávu. Připravíme se na další kola jednání. V zájmu Ukrajiny. Za mír.
A nakonec. Naše jednota. V tom je naše síla. To je to, co je v této době potřeba.
Dostáváme mnoho signálů, že se někteří lidé na Ukrajině rozhodli, že už možná nebudou bojovat. A snaží se o nějaké osobní obohacení.
Dostáváme různé signály, že někteří politici opět hledají nitky k Rusku.
A někteří další zase pracují na rozkolu, navzdory jednotě.
Chci říct naposledy jednu věc: Vidím, co děláte.
Pokud uvidím další signály, odpověď bude rychlá. Jak se sluší na válečnou dobu.
Díky Bohu, naši lidé už pochopili všechno.
Sláva Ukrajině!