Článek
(od našeho spolupracovníka na Ukrajině)
Nesnášel jsem Pokrovsk za jeho neskrývanou provinčnost, za tu jednu hlavní ulici s pár kavárnami, s armyshopem a kioskem, kde byly k dostání párky v rohlíku a pizza, po které pálila žáha. Za ten most s rozmláceným asfaltem, který musel mít na svědomí stovky zlámaných poloos. A za tu silnici se stejně šíleným povrchem, která vedla k benzínové pumpě Parallel a dál pak až do Avdiivky.
Jenže není Avdiivka, není Selydove, není Kurachove, není Vuhledar, není Mariinka, není Bachmut, není Severodoněck, není Volnovacha. Všechna ta města zmizela z povrchu zemského, rozsekaly je ruské nálety, řízené letecké bomby, tanky, minomety, dělostřelectvo a drony. A teď je na řadě Pokrovsk a také s ním přes pole sousedící Myrnohrad. Rusové už skoro rok a půl kolem těch dvou měst krouží a utahují smyčku a je jen otázkou dní či hodin, kdy obklíčení definitivně uzavřou.
A já najednou vím, že se mě po té díře bude zoufale stýskat. Po jarních záhonech rudě kvetoucích tulipánů. Po sportovním parku u jezírka plného kolotočů a posilovacích strojů, kde se místní puberťáci proháněli na kolečkových bruslích, rodiny chodily na promenádu a děti tam pobíhaly s cukrovou vatou. Bude se mi stýskat po budově evangelické církve Probuzení. Tenhle dům se hned 22. února 2022 proměnil v ubytovnu pro ty nejzranitelnější a nepotřebnější, kteří před válkou prchali z hloubi Donbasu a neměli ani peníze ani sílu jít dál.
Teplé jídlo třikrát denně, ale ve tmě a mrazu. Na to v improvizovaném hospicu nebyly peníze.
Tihle staří a nemohoucí právě z Avdiivky, Vuhledaru, Volnovachy a Mariinky zakotvili v tomhle improvizovaném hospicu, kde sice dostávali třikrát denně teplé jídlo, ale kvůli nedostatku financí tam žili potmě ve vymrzlých pokojích po pěti. Já tam žil s nimi, protože tohle byla moje pokrovská základna na Východě. Bude se mi stýskat po smečkách toulavých psů, kteří byli vděční za párek v rohlíku i pizzu, po které pálí žáha. Po pokrovském železničním nádraží. Vždyť právě odsud jsem v noci 24. února 2022 prchal posledním vlakem do Kyjeva.
Vlastně se mi po něm stýská už teď. Pokrovské mosty Rusové rozbili už vloni začátkem podzimu. Celou tu dobu jim Pokrovsk vzdoroval, ale teď je s ním konec. Netuším, co s ním budou Rusové dělat. K čemu jim bude další na padrť rozbité město, ve kterém je přivítá pár stovek zoufalců, kteří se konečně dočkají vytouženého ruského světa? Zatímco šedesát tisíc lidí, kteří v Pokrovsku před válkou žili a stačili z něj včas prchnout, přišlo o všechno.
Na Pokrovsk mi zbydou jen vzpomínky. Vzpomínky a fotografie. Ze sousedícího Myrnohradu mi doma na stěně visí potrhaná ukrajinská vlajka. Vloni v prosinci jsem ten prapor stačil stáhnout z vybombardované administrativní budovy. Které z měst, nad kterými jsem ohrnoval nos, a teď mi zoufale chybí, bude další na řadě? Lyman? Kosťantynivka? Dobropillja? Dobropillja? A dál?
