Článek
„Když mám být k tobě upřímný, už je mi všechno jedno,“ svěřuje se mi. „Dojít tam, znamená jít tři kilometry peklem. Celá ta cesta od místa, kde nás vysadí auto, až po naše zákopy a bunkry je plná min, mrtvejch těl a dronů. Drony a mrtví jsou všude. Mrtví naši i Rusové, nikdo je odtamtud nedokáže vytáhnout. Hnijí tam už od podzimu. A dronů je plný nebe. Skoro před nimi není úniku. My bojujeme v lese, tam není tolik těch sebevražedných FPV na optickém vlákně, ale těch dronů-bombardérů je na obloze moře.“
Snažím se Básníka přesvědčit, že všechno úplně fuk není, že přece na něj ve Varšavě čeká jeho žena i s jejich čtyřletou dcerkou, kterou už tři roky od začátku války, kdy prchli do Polska, neviděl. Ale moc se mi to nedaří.
„Mně už je všechno jedno,“ pokračuje. „Měli bychom se stáhnout, vyrovnat linii obrany, a ne se zuby nehty držet pozic, ze kterých už nic nezbylo a které se vlastně nedají ubránit. Představ si, že nám tam šestnáctkrát za noc Rusové házeli z dronů na hlavy granáty. Je to jen kousek přeoraný země 3 × 3 metry. Kvůli tomu tam máme chcípnout? Byl jsem v přijímači s třiceti kluky. Půlka z nich skončila u pěchoty. A z těch patnácti jsem už naživu jenom já.“
Polní ošetřovna ukrajinské brigády, ve které bojuje Básník, se ukrývá v nenápadném vesnickém domě 10 kilometrů od fronty. Zde velí vytáhlý chirurg Vitalij, který popisuje, že „80 procent zranění, která tu ošetřujeme, pochází z dronových útoků“.
Obě válčící strany ohledně svých ztrát pochopitelně mlží, a tak mě zajímá názor armádního chirurga. „Vitaliji, co si myslíš o té cifře 43 000 padlých ukrajinských vojáků, kterou naposledy zveřejnil Zelenskyj vloni v prosinci?“ zeptám se ho.
„Jo to sedí, akorát to číslo musíš vynásobit třemi.“ 43 tisíc krát tři je zhruba 130 třicet tisíc, počítám narychlo z hlavy a končím intonaci velkým otazníkem. „Přesně tak, 130 tisíc našich padlých, to by mohlo sedět. Protože dvě třetiny našich mrtvých zůstávají stále nepohřbeny někde v lesích, v polích, v kráterech, v bunkrech a zákopech. Nikdo je odtamtud nedokáže dostat.“
Ukrajinští vojáci využívají krátké chvíle volna k rybaření z rozbitého mostu u města Svjatohirsk.
Tento text začal vznikat v půli května, pár dní po ukončení třídenního příměří během květnových svátků. Na frontě se tehdy intenzita bojů velice snížila. Básník na ty dny nedokáže zapomenout.
„U nás zavládlo takové zvláštní ticho, dělostřelecká palba skoro ustala, nebylo slyšet výbuchy, a i drony vlastně na ty tři dny zmizely. A ač jsme se mohli konečně aspoň trochu vyspat, tak to ticho bylo vlastně děsivější nežli zvuky války.“
Tenkrát se tento text měl jmenovat „Bezčasí, které se může brzy změnit“. Jenže za necelý měsíc se situace na donbaské frontě výrazně proměnila. Ruská armáda se blíží ke Konsťantynivce, tlačí u Lymanu, prakticky dosáhla administrativní hranice Dněpropetrovské oblasti. Stačí ještě pár kilometrů ruského postupu a v ulicích měst, jako jsou Dobropilja, Družkivka, a dokonce i Kramatorsk (a na severovýchodě Ukrajiny i čtvrtmilionové Sumy), se začnou prohánět ruské sebevražedné drony na optických vláknech. Dnes dokážou doletět 15 i 20 kilometrů za frontu a efektivní obrana proti nim zatím neexistuje. Za téhle situace nemají Rusové mnoho důvodů ke kompromisům.
Básník sedí proti mně odevzdaně a mluví o tom, jak se válka každý půl rok proměňuje. O tom, že už dlouhé měsíce si vojáci v předních liniích z pušek ani nevystřelili. Jen se tam prý schovávají, drží fyzicky pozice a veškerou vražednou práci obstarají právě drony, případně minomety či automatické granátomety.
„Rusové nás Ukrajince bytostně nenávidí, už jim nejde o nic jinýho než nás zničit. A Ukrajinu vypálit do mrtě. A Evropa? Ta mezitím přijala další sankce. Sedmnáctý balíček! Ne, ne, ne tohle nikdy neskončí.“
