I znásilnění může být válečný zločin

„Kdyby jugoslávský a rwandský tribunál nebyly úspěšné, tak by nikdy nevznikl Mezinárodní trestní soud (ICC), což je soud pro válečné zločiny. Mezinárodní společenství nebude stavět nový soud na neúspěchu předchozích. Zároveň se v římském statutu (který umožnil vznik ICC) definuje znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství, nucená sterilizace nebo jiná forma sexuálního násilí jako válečný zločin,“ uvedl Dzuro, který dokázal v Jugoslávii dopadnout vůbec prvního válečného zločince.

Dzuro, který v Jugoslávii vyšetřoval masakr na farmě Ovčara, což popsal v knize Vyšetřovatel, zdůraznil, že je potřeba rozlišovat excesy jednotlivých vojáků od organizovaného znásilňování s genocidními následky: „A právě k tomu docházelo ve Rwandě. Tribunál odsoudil Jeana Paula Akayasua, že znásilnění bylo použito k etnickému čištění a ke genocidě. To bylo absolutně přelomové.“

Dzuro připomněl, jak se mimo jiné znásilnění používalo k etnickým čistkám: „Máte doma tři dcery a víte, že nepřátelští vojáci znásilňují ženy ve vesnici. Jak dlouho tam budete čekat, než znásilní vaše dcery? Pokud můžete, zabalíte si kufr, vezmete své dcerky a utečete, aby nebyly znásilněny. To je etnické čištění. Proto je to souzeno jako nástroj války.“

Podobný charakter zřejmě měl i útok Hamásu, jak napsala v otevřeném dopise pro Newsweek manželka izraelského prezidenta Michal Herzogová: „Hromadné znásilňování bylo součástí předem připraveného plánu Hamásu.“

„Budu jen spekulovat, protože jsem se tohoto vyšetřování nezúčastnil, ale z informací, které jsou dostupné, to vypadá, že znásilnění bylo součástí tohoto útoku a intimitizace společnosti,“ řekl bývalý vyšetřovatel. Z útoku Hamásu na kibucy a jejich vypalování je patrná snaha vyhnat Izraelce od hranic s Gazou.

Dzuro uvedl, že není velký rozdíl mezi tím, co dělal teroristický Islámský stát a čeho se nyní dopustil Hamás, a plně chápe reakci Izraele: „Když jsem ještě pracoval pro OSN, tak jsem několikrát byl služebně v Gaze i na Západním břehu. Mám velké pochopení pro to, čím Palestinci procházejí. To ale není odůvodnění pro barbarský útok, který má středověké atributy, pro útok na festival, pro unášení dětí a veřejné znásilňování žen a zabíjení bezbranných lidí. Za to si zaslouží dostat přes držku.“

K zařazení znásilnění přímo mezi válečné zločiny ovšem vedla dlouhá doba, připomněl bývalý vyšetřovatel. „Ve válkách, když někam táhly armády, tak bylo považováno za normální, že mohly rabovat i znásilňovat. To se změnilo až koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století v rámci Haagské úmluvy,“ uvedl Dzuro. Dodal, že se v ní přímo o násilí na ženách nemluví: „Byli velice opatrní, protože znásilnění není jmenované.“ V textu stojí: „Okupační mocnosti musí respektovat rodinnou čest a práva života osob.“

Prosazení však vázlo, po první světové válce se nic nevyšetřovalo, zmínil Dzuro:„První, kdo se tím skutečně zabývaly, byly až norimberský a tokijský tribunál po druhé světové válce, ale to byly tribunály vítězů, což znamená, že se soudily pouze trestné činy Německa a Japonska. Původně se měly soudit zločiny všech států Osy, ale vypadla Itálie, Chorvatsko, Maďarsko…“ V Norimberku se sexuální zločiny vůbec nestíhaly.

„Co se týká sexuálních zločinů, tak prvním pokusem byl až tokijský tribunál,“ řekl host podcastu. To souviselo s masovým znásilňováním a vražděním civilistů při dobývání Nankingu, kde bylo znásilněno podle verdiktu tribunálu přes dvacet tisíc žen.

„Tribunály vítězů ale znamenají, že nebudeme soudit vlastní, jen nepřátele. Je přitom všeobecně známo, že kudy prošla sovětská armáda, tam byly tisíce žen znásilněny. Znásilňování a rabování brali (Sověti) jako určitý benefit. Ale abychom byli spravedliví, nedocházelo k tomu jenom ze strany sovětských vojsk, ale třeba i Francouzů. Známý je případ po bitvě u Monte Casina v Itálii, kde bylo znásilněno dva tisíce žen a asi 600 mužů. Ten problém existoval nejen u mocností, které válku prohrály, ale i u vítězů. Ale to se neřešilo,“ vysvětlil vyšetřovatel problém tribunálů, které ustaví vítězové.

Přesto se po druhé světové válce začala situace měnit. „V ženevských konvencích článek 27 zakazuje válečné znásilňování a vynucenou prostituci chráněných osob,“ uvedl Dzuro.

Ke klíčovým změnám ale došlo až v devadesátých letech v rámci stíhání zločinů při genocidě ve Rwandě a válkách v Jugoslávii. Tam už se soudily zločiny obou stran. „Důležitou roli v tom všem sehrála bývalá kolegyně Patricia Sellersová. To byla americká právnička, která se zaměřovala na vyšetřování zločinů proti ženám, ale i mužům, v té sexuální oblasti,“ řekl Dzuro.

Připomněl i některé případy, zejména kauzu, kdy velitel speciální jednotky nechal vojáky mnohonásobně znásilnit bosenskou muslimku: „Takže opět válečný zločin.“ Dzuro zdůraznil, že podobné případy, jako zmíněný v bosenském Sanském Mostě, se obtížně vyšetřují: „Nejde zaklepat na dveře a říci dobrý den, paní XY, my jsme z tribunálu a přišli jsme vás vyslechnout, jak jste byla znásilněna. To byl proces, jak postupně získávat její důvěru. S tlumočnicí jste za ní přišli několikrát, šli s ní na kávu a povídali si jenom o životě, abyste získali její důvěru, aby poznala, že si zasloužíte, aby se vám s takto intimní záležitostí svěřila.“

Uvedl, že nejde jen o to získat výpověď, ale zaměřit se třeba i na detaily těla pachatele, aby ho bylo možné odsoudit. Důkazy je nejlepší zajistit co nejdřív. „To, že vyšetřování válečných zločinů na Ukrajině probíhá teď, je důležité proto, aby se ty důkazy zajistily hned, a ne za pět deset let, jako se to dělo v Jugoslávii. Moji bývalí kolegové z ICTY pracují jako experti s ukrajinskou prokuraturou a pomáhají zajišťovat důkazy. Myslím si, že izraelské úřady v současné době důkladně vyšetřují situaci kolem teroristického útoku na Izrael ze 7. října, aby dokázaly zajistit důkazy o tom, co se tam skutečně stalo, a aby ty důkazy obstály u soudu.“