V zajetí Hizballáhu: Ze dvou metrů se díváte do hlavně, popsal své zadržení český vyšetřovatel

Dzuro popsal, jak to, že ho zadrželi bojovníci Hizballáhu. V Libanonu vyšetřoval pro Úřad OSN pro vnitřní záležitosti případ, kdy se ukázalo, že jeden kontingent mírových sil fasoval od OSN pro svá vozidla více paliva, než spotřeboval, a naftu prodával Hizballáhu.

„Měli na obrovském parkovišti zaparkované tanky a obrněné transportéry sovětské provenience, o nichž s nadsázkou říkám, že je nastartujete a sto litrů nafty je pryč. Vozidla si přivezli, ale pro svou práci v OSN používali pouze část vozidel. Ostatní zůstala zaparkovaná, ale vykazovali s nimi jízdy, což jim generovalo obrovské množství nafty, kterou dodávala OSN. Naftu pak prodávali Hizballáhu a nám o tom někdo podal zprávu,“ vysvětlil podstatu případu.

Zásah byl komplikovaný, protože bylo pachatele nutné chytit přímo v táboře kontingentu při činu: „Museli jsme zajistit, že je zadržíme ještě v tom kempu, protože mimo kemp jsme neměli jurisdikci…“

To ovšem znamenalo sledovat, co se v táboře kontingentu na jihu Libanonu v horách u hranice s Izraelem děje, aby se mohlo aktuálně zasáhnout: „Až si Hizballáh pro naftu přijede s náklaďákem.“

„To nebylo v kanystrech, to byla nákladní vozidla, cisterny,“ dodal k objemu zašmelené nafty.

„Takže jsme museli mít pozorovací tým v horách, který měl na dohled kemp, a očekávali jsme příjezd cisterny,“ řekl Dzuro. Dodal, jak se dostal do problémů: „Oni naši přítomnost zjistili, protože se v horách normálně nic neděje, v noci je tam tma a najednou tam začalo jezdit auto. Vyčíhali si mě v době, kdy jsem byl u auta OSN sám, protože kolega z vojenské policie šel do kopců pro své muže. Dva příslušníci Hizballáhu mě postavili ke zdi a poměrně dlouhou dobu mi mířili do obličeje kalašnikovem.“

„Nevěděl jsem, co po mně chtějí, protože věděli, že jsem byl zaměstnanec OSN. Auto bylo bílé, na dveřích bylo velké UN a já měl na krku kartu. Takže bylo jasné, že nejsem nějaký terorista nebo nepřítel. Věděli přesně, kdo jsem,“ vzpomínal Dzuro na nepříjemné chvíle.

„Prohledali mě, prohledali auto a sebrali mi všechny věci,“ dodal vyšetřovatel.

Sám žádnou akci nepodnikal: „Prostě jsem čekal, až se vrátí vojenská policie, což trvalo nějakou chvíli. Ale řeknu vám, že to je strašně nepříjemná situace, protože absolutně ztratíte kontrolu nad tím, co se s vámi děje.“

Nepříjemné hlavně bylo, když natáhli závěr automatu: „Natáhnout závěr pušky namířené do vašeho obličeje je úplně zbytečné, protože pouze idiot by se pokusil utéci. Možná ve filmu, ale ve skutečnosti, když dva metry proti vám stojí dva ozbrojení muži s automatickými puškami, to nemáte šanci. Nemáte šanci, ale on ten závěr přesto natáhne. Ze dvou metrů se díváte do hlavně. Tak si říkáte - on mě zastřelí. To se vám potom proženou hlavou různé věci.“

Dzuro měl štěstí: „Vojenská policie přišla a nás bylo najednou víc. Já jsem pořád stál uprostřed a čekal jsem, kdo vystřelí, ale nakonec to dopadlo dobře.“

Potom se však projevily následky psychického vypětí: „Stres ze situace, které jsem byl vystavený, se neprojevil hned. V tom momentě jsem byl úplně klidný. Říkal jsem si - Vladimíre, nesmíš dělat žádný blbosti. Jediná šance, jak přežít, je neudělat nějaký neuvážený krok. Ale několik dní po tom jsem nemohl spát, třásly se mi ruce a tak.“

Dobře proto chápe, co zažívají izraelští rukojmí unesení Hamásem, mezi nimiž převažují civilisté, zatímco Dzuro byl policista. O svém zážitku říká: „To nebylo nic v porovnání s tím, čím procházejí unesené děti, ženy a muži, kteří jsou zadržováni bůhvíkde celé týdny. Jaký to bude mít dopad na jejich psychiku?“

Tento článek vychází z části rozhovoru, který vznikl v rámci podcastu Zbytečná válka. Celý díl, jehož hlavním tématem je znásilnění ve smyslu válečného zločinu, bude zveřejněn v tomto týdnu na Novinkách a v podcastových aplikacích.