Čech najezdil stopem přes 150 tisíc kilometrů. Vezli ho kněží, nelegální imigranti i pašeráci vodky

Ke stopování přivedla Beneše víceméně shoda náhod. Před deseti lety se kvůli neodkladným záležitostem potřeboval rychle vrátit domů ze Slovinska, nechtělo se mu však platit za taxi na letiště, a tak vyrazil z centra Lublaně pěšky. Zhruba ve dvě ráno si řekl, že by mohl zkusit zbytek cesty dojet stopem, tak si stoupl k silnici a zvedl palec.

„Zastavilo mi hned první auto a zbylých deset kilometrů na lublaňské letiště jsem dojel. Stopování se mi zalíbilo, tak jsem ho začal aktivně provozovat – jel jsem třeba z Říma, Finska či Španělska do Prahy. Moje zatím největší cesta byla z Ománu do Prahy, kdy jsem si stopnul i loď,“ vypráví Beneš v podcastu.

Ke stopování mají podle něj lidé několik hlavních důvodů. Stěžejní jsou finance, které často zohledňují především studenti. V zemích s méně vyvinutou dopravní infrastrukturou je pak „odchycení“ náhodných řidičů způsobem, jak se posunout blíže ke svému cestovatelskému cíli. Sám Beneš má ještě další důvod – jakožto vystudovaný politolog se rád baví s lidmi a zjišťuje, jak sami nahlížejí na politickou situaci ve svých domovinách.

Ostych či nedůvěru Beneš při stopování nikdy necítil, s rodiči už v dětství hojně cestoval, což ho svým způsobem připravilo na vlastní dobrodružství. „Stopování je pro mě sonda, říkávám, že je to okno do duše národa. A čím více na východ jedete, tím více jsou lidé pohostinnější, přívětivější a berou vás mezi sebe. Třeba v Íránu je takřka nemožné stopovat bez toho, aby vás někdo nepozval k sobě domů na oběd,“ konstatuje.

Beneš prostopoval i prakticky celou Evropu – nejlepšími destinacemi pro stopaře jsou na starém kontinentu například Skotsko, Irsko či Německo. Naopak prakticky nemožné je stopování v Anglii. „Nevím, čím to je, možná nedůvěrou Angličanů vůči cizincům. Zkoušel jsem stopovat z Edinburghu do Londýna; trvalo mi to týden a nedostal jsem se ani do poloviny cesty,“ připouští Čech s tím, že nic neláme přes koleno, a pokud se nedaří, zvolí zkrátka alternativní způsob dopravy, třeba autobus.

Stopování je podle Beneše velkým vykročením z komfortní zóny a ne vždy je na něj nálada. Negativní zkušenosti s řidiči však prakticky nemá, což podle něj vyplývá z faktu, že je muž. Ženy jsou však ve stopování mnohdy úspěšnější.

„Myslím, že to mají snazší. Kdykoli jsem stopoval s nějakou ženou, čekali jsme na zastavení kratší dobu, a navíc působíte věrohodněji, že nikoho neokradete nebo nepobodáte,“ tvrdí Beneš s tím, že je u žen stopování hlavně otázkou nastavení mysli. „Je to pro ně samozřejmě složitější z hlediska bezpečnosti,“ připouští.

V západní Evropě pak není výjimkou, že stopaře častou berou také řidičky – ženy –, zatímco dále na východ převládají řidiči – muži. Beneš ale kromě běžných lidí odchytil také kněží, vojáky, státníky, nelegální imigranty nebo pašeráky vodky. Z podobných jízd má nezapomenutelné zážitky.

Stopování má podle Beneše do jisté míry i element psychologického sezení. Lidé se sobě navzájem mnohem více otevírají. Jsou si totiž vědomi toho, že se pravděpodobně už nikdy nesetkají. „Když spolu jedete půlhodinu či hodinu, tak jsou váš vztah i konverzace velmi intenzivní. Rozhodně se nebavíte jen o počasí nebo o fotbalu. Třeba v Německu na mě řidič po několika minutách spustil, že ho podvádí manželka s jeho nejlepším kamarádem a co s tím má dělat,“ vzpomíná Čech.

Určitou intimní zónu lidé při stopování překračují mnohem snáz a rychleji. „Když jste stopař, tak jste i napůl psycholog,“ konstatuje Beneš.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak těžké je postavit se poprvé k silnici? Proč se na Blízkém východě nesmí stopovat se zdviženým palcem? Jaké zážitky na člověka čekají, když si stopne státníky nebo pašeráky vodky? A jak si lze stopnout nákladní loď? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Můžete se na něj podívat na videu, případně si jej pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Chtěli byste si poslechnout povídání s někým konkrétním, kdo má k cestování co říct? Své tipy můžete posílat na adresu michael.svarc@novinky.cz, do předmětu uveďte „Slepá mapa“.