Biskup Tomáš Holub: Mnoho věcí se zásadně mění a církev na to musí reagovat

Jaký jste měl vy předvánoční čas?

No, hektický. Ale mám pro to vysvětlení. My totiž dnes žijeme úplně jiný život, než pro který byla příprava na adventní čas koncipována. Dřív to bylo tak, že lidé s ostatními prožívali advent a těšili se na to, až potom se stejnými lidmi budou slavit Vánoce. A my dnes žijeme rozdělené životy. A mnozí lidé, kteří jsou nám úplně nejblíž pracovně, se kterými strávíme nejvíc času, tak ty o Vánocích neuvidíme. A to je situace, která vede potom k tomu obrovskému stresu, že je spousta večírků a spousta setkání, protože to jsou lidé, kteří jsou nám blízcí, tak je chceme vidět před Vánoci a pak je to hektické. A týká se to i biskupa a všech, protože zkrátka takový je dnešní život.

A co jste stihl soukromě?

Stihl jsem si jet na chviličku zalyžovat. Lyžuji a snowboarduji, a s vášní. Protože jsem se narodil v Podkrkonoší, tak od malička lyžuji a asi od dvaceti let snowboarduji. A dokonce jeden z takových nejkrásnějších darů, který jsem dostal od svých přátel k biskupskému svěcení, tak je snowboard s mým biskupským znakem.

Prozradíte, o čem bude Vaše sváteční kázání?

Jedno je to půlnoční, které je pro lidi, kteří jsou hodně vzdáleni. Tak tam se pokouším vyprávět nějaký příběh, který má pointu. A já letos asi všechna kázání budu směřovat k tomu, že když se podíváme poctivě do Betléma, tak zahlédneme skutečnou naději, která možná teď docela dost chybí. Ne naději, která je jenom, že zavřeme oči a uši a nechceme nic slyšet o tom, co se děje kolem nás, ale o naději, která umí i vidět a slyšet to, v jakém světě žijeme. A přesto je to radostná naděje.

Když vidíte, o čem dnes Vánoce často jsou – nákupy, dárky, cukroví, jídlo, pohádky apod. Co tam podle vás chybí?

To, co podle mě hodně chybí, je zakotvení, proč vlastně ty věci děláme. Že jsme sami byli obdarováni právě tou nadějí, která se stává tím malým dítětem, a že proto chceme darovat dál. A proto chceme mít uklizeno. A proto chceme prožívat radost i jako lidé, kteří ji nevyjadřují jenom nějakými slovy, ale také tím, že si dají něco dobrého k jídlu a nějakou skleničku skvělého vína. Je to pak jen honění se za radostí, ale nepostihli jsme tu pravou podstatu. A to je škoda.

Je právě to uvědomění něco, co by i dnes mohla dát církev lidem? I těm mladým – i když vy sám často konstatujete, že mladí lidé nemají o církev zájem.

Já osobně vnímám, že to je něco, co je pro nás velkou výzvou. Abychom k nim mluvili srozumitelným jazykem. A řekl bych, že to není otázka církve, ale nás křesťanů. Víte, mně se zdá, že ten základní problém je, že se mluví o nějaké instituci, která je potom moc oficiální.

Ale ona taková je, nebo ne?

No, ale neměla by být.

Ale je. Je to vlastně tak trochu politická instituce se všemi možnými funkcemi, byrokracií, a možná proto ji tak lidé vnímají.

Tak jestli jsme politická instituce, tak nejsme tím, čím máme být.

Jak byste to změnil?

No, já o tom přemýšlím, jak to měnit tam, kde mám zodpovědnost, to znamená v Plzeňské diecézi. A věřím, že snad ne všichni by řekli, že jsme politická instituce. Ale je to o hledání, protože katolických křesťanů je na světě několik milionů, tak to přece jenom nějakou organizaci potřebuje, aby nebyl chaos. Je otázka, jak to udělat, aby to bylo minimálně vnějškově organizované a zároveň to drželo dohromady. A tohle je rébus, který vždycky existuje a potýká se s tím určitě i církev. To je pravda.

Proč myslíte, že Češi jsou tak silně ateistickým národem?

Já si poslední dobou myslím, že už není možné mluvit jenom o Češích, že to je vlastně otázka celé Evropy a že se mění něco naprosto zásadního. Že kulturní víra, to znamená víra, která patřila ke stylu života, tak se mění ve vyznavačskou víru, kde si každý musí probojovat sám, jestli vůbec chce věřit a jestli to je něco, co je pro něho důležité.

A my Češi jsme se možná od té kulturní víry k té víře osobní prokousali mnohem dřív, a nikoliv dobrovolně, ale protože nás k tomu kousání vedly vnější tlaky, jako byl komunismus. Ale já bych řekl, že v tom máme spíš náskok, než že bychom si na to měli stěžovat.

Jak vidíte současnou hlavu církve – papeže Františka?

Je skvělý. Pro mě to je člověk, kterého nesmírně obdivuji. A nejenom lidsky, ale to, co říká, to co hlásá, kam posouvá církev. Já jsem měl možnost se s ním několikrát setkat i dlouho si s ním povídat. To jsou pro mě vždy zážitky.

Možná jeden takový řeknu já, když jsme byli na setkání biskupů v Římě, tak jsme měli dvouhodinové setkání a já jsem mu přivezl obrázky dětí z onkologie z Plzně. Dával jsem mu to a říkal jsem: „Svatý otče, já bych Vás chtěl natočit na mobil, abyste jim poslal zdravici.“ A on říkal: „Dobře, tak počkej, až pozdravím všechny biskupy, pak to uděláme.“ No tak já jsem čekal, pak jsem začal nahrávat. No a samozřejmě jsem byl nervózní, a když domluvil, tak jsem zjistil, že jsem nic nenahrál. Tak jsem řekl: „Svatý otče, já jsem nic nenahrál!“ A on na to: „Dobře, tak teď si to zapni a uděláme to ještě jednou,“ (smích). Tak to je situace, která vás potom k němu přiblíží.

A když ho srovnáte s Janem Pavlem II., který byl velmi oblíbený?

Myslím, že tam je veliký rozdíl. Já jsem přesvědčený o tom, že Jan Pavel II. byl přesvědčen, že struktury církve mohou dál fungovat stejně. Ale František přišel s tím, že říkal, že ty struktury jsou v něčem špatně.

Cítíte se jako reformátor?

Já se cítím jako ten, kdo souhlasí s papežem Františkem… (smích)

A je papež František reformátor?

Já myslím, že by tohle slovo určitě nepoužil. On by řekl, že hledá cestu, aby církev byla ta, která žije v současnosti, a ne v nějaké minulé době.

Je ale pravda, že letos proběhl šestnáctý sjezd biskupské synody, která diskutuje o řadě témat a dává papeži doporučení na změny. A bylo to zajímavé tím, že do hlasování mohli poprvé promlouvat nejen biskupové, ale i takzvaní laici. To je velká změna, ne?

Papež František ty synody udělal ještě otevřenější, než byly. Já jsem se zúčastnil té minulé o mládeži, byla tam spousta mladých lidí, kteří mohli diskutovat, ale teď najednou to papež František posouvá ještě dál. Dává těm lidem, kteří nejsou biskupové ani kněží, ani řeholníci, to znamená zasvěcení lidé, možnost se nejen účastnit, ale i hlasovat. A dokonce jeden z místopředsedů tohoto zasedání je žena. To jsou obrovské posuny, které se dějí.

Kdy budou známy výsledky tohoto setkání?

Nedávno skončila první část synody, ona bude pokračovat příští rok druhou částí, to se bude i hlasovat a dokument bude určitě hned po hlasování, někdy koncem října. A pak opět papež napíše svoji reflexi.

Mohlo by v ní být něco opět významného, co posune církev dál?

Mě překvapilo, že papež v minulém týdnu zveřejnil rozhodnutí o možnosti žehnat homosexuálním párům (nikoliv ale v rámci svatebního obřadu, pozn. red.). Tak to je velikánská věc, o které se právě diskutovalo na synodě. A já jsem si myslel, že spíš se to rozhodne až tam. Tak myslím, že pak už to bude spíše o procesních věcech, ale necháme se překvapit, sám jsem zvědavý.

Vy sám jste v Plzni svolal také synodu, což v České republice nikdy nebylo. Proč jste cítil potřebu něco takového udělat?

No protože, jak říká papež František, žijeme nikoliv v době epochálních změn, ale v době změny epoch. To znamená, věci se zásadně mění v mnoha ohledech a církev na to musí reagovat. Snižuje se počet lidí, kteří se cítí voláni ke kněžství, nefungují některé způsoby předávání víry, které fungovaly v minulosti, a tím pádem my hledáme, jak církev má v této době žít dál. A bude to znamenat zásadní změny, a nechci, abych je dělal sám, ale chci, abych je dělal právě s muži a ženami v diecézi.

Když sledujete to, jak se vyvíjí politická situace v ČR v posledních dvaceti letech. Jak to vnímáte?

Prožíváme něco, co prožívá nejen Česká republika, ale celý euroatlantický svět. A to je, že jsme ztratili vnímavost pro pravdu jako hodnotu. A to je něco, co ničí možnost budovat, tvořit. Protože když se vrátíme k té pilátovské otázce, co je pravda, k tomu skepticismu, že to vůbec nevíme, tak ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Nevíme, jak vůbec hodnotit ty věci, které se dějí, jinak než emocemi a konzumem.

Kdo za to může?

Já jsem teda přesvědčen, že za to velmi mohou elity. Je to jejich selhání.

Co měly dělat jinak?

Měly bránit pravdu víc, než ji bránily. Ale pokušení toho říct, co je pravda, nebo účel světí prostředky, je pokušení, které je stejně tak staré jako lidstvo samo. A těm pokušením každý z nás odolává znovu a znovu a nedá se zabezpečit, aby na nás nepřicházela.

Když to zjednoduším, tak je to populismus, co nás táhne ke dnu?

Přesně tak.

Já se ale vrátím k té naději, kterou jste zmínil na začátku. Co Vám osobně vlévá naději, radost, úsměv do života?

Tak když začnu na té lidské rovině, tak že mám kolem sebe lidi, které mám rád a kteří mají rádi mě. A já si myslím, že tahle základní rovina lásky, která najednou otevírá oči, je něčím, co přináší naději do lidského života. Že to má smysl.

A v té rovině hlubší, jsem přesvědčen, že tato láska, kterou můžeme prožívat, ta blízkost, je zakotvena hlouběji. A že láska je princip, na kterém svět vzniknul a na kterém taky bude zachráněn. Tedy, že na to nejsme sami, protože sami bychom to nezvládli. Tak to mně dělá radost, že člověk stojí na naději, která není vázaná jenom na lidský altruismus.