Pyramida na Staromáku? Oživili jsme bláznivé vize srdce Prahy

Radniční dům byl od svých počátků dynamicky se rozvíjející stavbou, která v průběhu času odrážela různé architektonické slohy a procházela řadou přestaveb. Jejím úkolem bylo poskytnout zázemí pro stále rostoucí agendu městské správy, která s rozvojem Prahy vyžadovala stále více úředníků.

Klíčovým mezníkem se stal rok 1848, kdy bylo dokončeno východní neogotické křídlo. Tento nový objekt z dílny vídeňského architekta Petera Nobileho však započal jednu letitou kontroverzi Pražanů.

Příčinou tohoto sporu byl původ samotného návrhu, který sem přišel z tehdy nenáviděného Rakouska. V roce 1899 proto byla vypsána první architektonická soutěž na přestavbu a dostavbu Staroměstské radnice. Zadání bylo doslova megalomanské a kromě samotné radnice zahrnovalo i návrh celého bloku okolní zástavby.

Dalším, z dnešního pohledu poněkud zvláštním požadavkem, bylo využití „všech slohů pro Prahu typických“. Není tedy překvapením, že zaslané návrhy byly neuvěřitelnou směsicí různých stylů, s desítkami štítů, vikýřů a dalších dekorativních prvků. Některé projekty dokonce přidaly i druhou radniční věž, kdyby byla jedna Praze málo.

Toto první, ne zrovna střízlivé, zadání naznačilo, že formulace požadavků pro další architektonická klání nebude jednoduchá. Soutěž vyhlášená v roce 1909 přinesla o poznání realističtější zadání, když žádala „jedině sloh své doby“. Tím se otevřel prostor mladým architektům, kteří přinesli mimořádně moderní vize, nad nimiž se pozastavovala nejen tehdejší porota, ale i naše současná architektura.

V tomto směru kultovní se stal návrh stupňovité stavby připomínající zikkurat od tehdy osmadvacetiletého Josefa Gočára. Svou velikostí měla dokonce převyšovat všechny historické dominanty náměstí.

S trochou nadsázky lze říct, že tato soutěž byla poslední svobodnou, co do možnosti využití prostoru náměstí. Praha si totiž začala uvědomovat rostoucí historickou hodnotu starého města a jeho budov, a do dalšího plánování vstoupila památková péče. Ta celou situaci s hledáním vhodného návrhu ještě více zkomplikovala. Rozuzlení v jistém ohledu přinesly květnové události roku 1945. Při intenzivním německém ostřelování lehlo popelem celé neogotické křídlo a udělalo tak definitivní tečku za letitou kontroverzí.

Prostor po vyčištění trosek staré radnice otevřel zcela nové architektonické možnosti. Místo mezi věží Staroměstské radnice a kostelem sv. Mikuláše přímo volalo po dostavbě. Problém s formulací zadání ale přetrval a poznamenal i další soutěže, které se uskutečnily v průběhu komunistické éry.

Architekti přišli s nespočtem vizí, přičemž poslední výzva v roce 1987, i se zapojením široké veřejnosti, nabídla více jak 200 návrhů. Některé z nich byly natolik vizionářské, že i dnes stále působí jako vystřižené z fantasy filmu a zřejmě je nelze považovat za regulérní řešení.

Představte si ale, že by vedle staré věže vyrůstal gigantický obytný most vedoucí ze Staroměstského náměstí až k Mánesovu mostu (Milan Knížák). Nebo by na tomto místě kotvila stanice lanovky, která by vás vyvezla Pařížskou třídou, přes Čechův most až na Letnou (Louda, Kulík, Stýblo). Nebo by váš pohled upoutala obrovská levitující pyramida (Karel Prager).

Ať už si na místě dnešních laviček, stromů a stánků představíme jakoukoliv stavbu, jisté je, že již dávno uhasla potřeba stvořit účelnou přístavbu pro radniční úředníky. Mnohem více se objevují vizuálně atraktivní návrhy s cílem zaujmout každého kolemjdoucího. Volný prostor na tomto slavném náměstí představuje výzvu pro mladé talenty na fakultách architektury a my se tak můžeme kochat i jejich vizemi.