Článek
Obsáhlý komentář si můžete poslechnout i v audio přehrávači nebo podcastových aplikacích.
Vždy, když jsem přišel do styku s nějakou tragédií, a je jedno zda osobně, nebo zprostředkovaně v médiích, mojí první reakcí vždy byla lítost a hned vzápětí snaha nějak pomoci.
Přiznám se, že tohle schéma se u mě v poslední době v určitých případech mísí s úplně jiným – změňte své chování a potom s vámi opět budu mít soucit. Ano, tušíte správně, problém mám s Rusy a Palestinci. A ano, dost mě to samotného bolí.
Moc dobře si pamatuji, jak moje babička, paradoxně narozená ve Vídni, která uměla německy stejně dobře jako česky, zarputile psala Německo s malým „n“. Neměla Němce totiž ráda.
Putin postupuje stejně jako Hitler. Cena, kterou zaplatíme, bude tragická
Kvůli tomu, co během druhé světové války způsobili naší rodině, Československu a z jejího pohledu vlastně i lidstvu.
Přitom vzhledem k tomu, kdy jsem to mohl jako dítě začít vnímat, to muselo být již téměř čtyřicet let od konce války.
Paradoxně obdobný problém měla i se Sovětskou armádou, protože konec války ji zastihl v Brně, kde Rudá armáda kromě osvobození od nacistů „osvobodila“ také řadu Čechoslováků od jízdních kol, hodinek a jiných věcí, které její vojáky zaujaly.
Přičemž to vše sovětští komunisté dovršili plnohodnotnou okupací naší země v roce 1968.
„Automatický soucit může být hned pryč“
Proč ale mluvím o svojí babičce. Tehdy jsem ji nechápal, na závodech jsme se často potkávali s kluky z NDR (pro ty mladší, zóna Německa, kterou po válce okupoval SSSR a ekonomicky ji přivedl na dno) a nikdy jsme spolu neměli problém.
Druhá světová válka mi tehdy přišla stejně vzdálená jako punské války, zkrátka kapitola v dějepisu, plus povinné oslavy v květnu, které v režii komunistů zdegradovaly na odškrtnutí si splněné povinnosti.
Nerozuměl jsem tomu, proč nejen moje babička, ale řada lidí z jejího okolí nemá ráda Němce, když přece všichni určitě během války nepáchali válečné zločiny.
Od teroristického útoku v ruském Krasnogorsku uplynuly zhruba čtyři týdny a já mám před očima záběry zoufalých lidí, kteří se snažili utéct před střelbou zbabělých a zákeřných teroristů.
Pachatelé masakru u Moskvy měli v mobilech ukrajinské vlajky, tvrdí Rusko. Důkazy opět nezveřejnilo
Automaticky mi v hlavě naskočilo, chudáci lidi, ale poněkud mě zarazilo, že se vzápětí objevila druhá myšlenka.
Jak víš, že zrovna tihle lidé nepodporují barbarskou válku, kterou Rusko vede proti Ukrajině?
Co když zrovna tahle dáma v kožichu, která se natáčí na mobil, jak vzdychá nad tím, co viděla, a nemůže popadnout dech, třeba jen den předtím nemohla popadnout dech, když aplaudovala projevu některého z ruských vůdců, který jak je u nich zvykem, oznamoval, že je nutné vyhladit Ukrajince jako národ a na nás na Západě naházet atomovky?
Ne, rozhodně mě při pohledu na ni nenapadlo: dobře ti tak, ale ten automatický soucit byl pryč.
„Tahle válka musí okamžitě skončit“
Stejně tak, když dnes ve zpravodajství vidím záplavovou vlnu, která prošla Orenburgskou oblastí, nebo tu, která pustoší Kurganskou a Tumeňskou oblast, nemám na prvním místě strach o majetek a vlastně ani další osudy lidí, kteří tam žijí.
Ale podvědomě mi hlavou jedou data o ruském vojenském průmyslu v oblasti a přemýšlím, nakolik by jeho poškození povodňovou vlnou mohlo omezit teror ruské armády proti ukrajinským civilistům.
Zvláštní, že u zpráv o tom, že postupující velká voda zasáhla i Kazachstán, tam už si opět říkám, zda bychom neměli pomoci lidem postiženým přírodní katastrofou.
Rusko čelí katastrofálním povodním, v Orsku se šíří žloutenka
Je totiž velký rozdíl mezi přírodní katastrofou (umocněnou ruským šlendriánem) a úmyslem, kdy Ruská armáda cíleně vyhodila do vzduchu Kachovskou přehradu na Ukrajině s cílem ničit a zabíjet.
Viděl jsem na vlastní oči lidi postižené válečným konfliktem, skutečné uprchlíky, kteří se snažili jen přežít a zachránit své ženy a děti, a bohužel ve více zemích světa, než bych sám chtěl.
A vždy, je jedno zda to bylo v Jemenu, Iráku, Mali, nebo dalších nešťastných místech světa, na mě doléhal zejména pohled na malé děti. Proto také dnes, když vidím autentické záběry vyděšených dětí v Pásmu Gazy, má první myšlenka je, že tahle válka musí okamžitě skončit.
Ta druhá, která již není tolik o emocích, ale o neúprosné realitě, je, že může skončit, jen pokud budou Palestinci sami chtít. A problém je v tom, že oni nechtějí.
Po krátkém příměří na konci listopadu, kdy Palestinci propustili některé unesené civilisty výměnou za Izraelem vězněné teroristy, je každý další pokus o nové příměří z palestinské strany odmítnut.
Hamás propustil dalších dvanáct rukojmí z Pásma Gazy
Naposledy tak učinili před dvěma týdny. Těžko říct, zda proto, že pro jejich vůdce, kteří žijí v přepychu v Kataru a díky západní humanitární podpoře jsou z nich dnes dolaroví miliardáři, je déle trvající utrpení prostých Palestinců vítaným nástrojem v jejich propagandistické válce.
Nebo proto, že nejsou schopni dohledat alespoň některé ze 133 izraelských rukojmí, které zadržovali a kteří by byli po půl roce v jejich „péči“ ještě naživu.
Je opravdu těžké udržet si v sobě soucit pro lidi, jejichž společnost je natolik prostoupena nenávistí nejen ke svým sousedům, ale obecně k Západu, který je přitom paradoxně od roku 1948 ve stále se zvyšující míře živí.
Žádná jiná skupina lidí na světě nemá svoji specializovanou agenturu OSN, žádná jiná skupina nemá tak masivní, a zejména tak dlouhodobou podporu jako právě Palestinci.
Přesto jejich nenávist k Izraeli, ale i k jakékoliv odlišnosti v průběhu času pouze roste. Své by o tom mohli vyprávět třeba palestinští homosexuálové, tedy pokud by přežili oblíbenou kratochvíli teroristů v Pásmu Gazy, totiž shazování ze střech vícepodlažních budov.