Letecká záchranná služba je u nás na špičkové úrovni, vládě navzdory

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Dana na letiště přivedl jeho otec, historicky druhý československý mistr světa v letecké akrobacii v nejvyšší kategorii, ve které se tento extrémní sport létá (tím prvním byl Ladislav Bezák v roce 1960, Ivan Tuček v roce 1978 a třetím byl Petr Jirmus 1984 a 1986).

Jak už to v leteckých rodinách často bývá, Dan si k létání cestu stejně našel sám. Kupodivu na rozdíl od svých vrstevníků nesnil ani o kokpitu stíhačky nebo o cestách do exotických destinací coby pilot dopravních letadel – zamířil do školy SlovAiru v Holešově, kde se připravovali práškovací piloti.

Nicméně přišel pád komunistického režimu a Dan jako profesionální pilot naplno začal pracovat jako instruktor ve firmě se svým otcem. Zlom přišel v srpnu 1999, kdy Ivan Tuček zahynul smrtí letce kvůli konstrukční chybě letounu, ve kterém letěl. Po této tragédii Dan skončil se závodní akrobacií a stal se pilotem záchranářského vrtulníku.

Letecká záchranná služba se u nás ze skromných začátků, kdy v roce 1987 vzniklo její první stanoviště a létalo se na vrtulnících Mil Mi 2, které skutečně dokázaly „jen“ přepravit pacienta, vypracovala na úroveň plně srovnatelnou s tím nejlepším, co ve světě existuje, například ve Švýcarsku, Německu či Rakousku.

Existujících deset stanovišť by mělo časem doplnit ještě jedenácté, které pokryje poslední „mezeru“, totiž severozápadní část Karlovarského kraje.

Také se radikálně proměnila provozovaná letecká technika. Dnes v České republice nejpoužívanější vrtulník EC 135, byl speciálně vyvinutý pro potřeby letecké záchrany a víc než vrtulník připomíná malou létající jednotku intenzivní péče.

Díky prosazení brýlí pro noční vidění z původně čistě vojenského využití i pro to civilní, nejsou dnes nijak neobvyklé noční záchranné akce, přestože jsou stále výrazně nebezpečnější než ty, které probíhají ve dne. Nicméně ani denní zásahy nejsou prosté. Probíhají vždy na jiném místě a posádka se s tím, kde bude přistávat seznamuje až během samotného letu.

Často se přistává do prostorů, které jsou pro každého pilota „zlým snem“ - mezi přírodní překážky v horách či lesích, nebo v zastavěném prostoru. Velkým strašákem pro piloty jsou také dráty elektrického vedení. Faktorem, který je stále přes veškeré technické vymoženosti pro letecké zásahy zásadním, je počasí. Především jeho nevlídná tvář, zejména v měsících, kdy se často mění oblačnost a pilot tak musí rozhodovat o tom, kde je ještě ospravedlnitelná míra rizika pro tým záchranářů a kdy je nutné záchranný let odmítnout, protože jeho výsledkem by mohlo být ohrožení dalších životů.

Přestože letecká záchranná služba, kterou v České republice většinově zajišťují tak jako jinde ve světě soukromí provozovatelé (u nás je navíc doplňuje na jednom stanovišti Armáda ČR a na jednom Policie ČR), funguje skvěle, čas od času se ale najde někdo, kdo se fungující systém snaží zničit.

Například snahou vytvořit jeden velký státní podnik, bez ohledu na fakt, že náš stát nedokáže hospodárně provozovat nic. S jasným cílem v takovém státním podniku uplatnit řadu bývalých politiků a „nakupovat“ tak jak to naše úřady „umí“. Mimochodem poslední takový pokus, který by tehdy Leteckou záchranou službu zcela rozložil, zarazil tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch v roce 2018.

Aktuálním nepřítelem funkční letecké záchranné služby je pak dnešní ministerstvo financí a ministerstvo zdravotnictví, které soukromým provozovatelům dodatečně brutálně navýšily daňové zatížení a současně jim je odmítly kompenzovat.

Nicméně bez ohledu na mizerné počasí či politiky, ženy a muži letecké záchranné služby každý den vzlétají a zachraňují životy. Pokud byste se chtěli stát jedním z nich, není to nemožné, co k tomu je nutné udělat, se také dozvíte v tomto díle podcastu.