Tomáš Šebek o misích Lékařů bez hranic i neudržitelnosti evropského zdravotnictví

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Tomáš žije intenzivně a zatím toho stihl hodně, a to ještě rozhodně není na konci se všemi projekty, ve kterých se angažuje. Hodně se toho o něm a jeho uvažování můžete dozvědět v některé z pěti knih, které dosud napsal, nebo v našem podcastu.

Jak pochopíte již z toho, že se rozhodl se 40 tisíci korun v ruce postavit dům, tak je to člověk, který se nebojí i hodně odvážných rozhodnutí. Z pohledu lidí, kteří vrchol své odvahy projeví v anonymních diskuzích na internetu, pak může působit až lehkovážně jeho rozhodnutí, kdy ve věku, kdy se lidé věnují rozvoji své kariéry či rodině, vyrazil na mise Lékařů bez hranic. V jejich „dresu“ pak pracoval v extrémně náročných podmínkách ve zhroucených zemích, jako jsou Haiti, Afghánistán nebo Jižní Súdán.

V našem rozhovoru jsme se dostali i k hodně těžkým tématům. Třeba k tomu, jak si zachovat odstup od válčících stran v ozbrojených konfliktech, jak být maximálně nestranný, a k tomu, že to vlastně někdy ani nejde. Že se člověk musí soustředit na to, že jeho úkolem je pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Bez ohledu na to, za co bojují, a že třeba jednoho dne bojovali, nebo budou bojovat proti tomu, co politici vaší země označí jako její zájem.

O tom, jak je obtížné si zachovat vůli ve chvíli, kdy je kolem vás ohromné množství bídy a zmaru a vy víte, že není ve vašich silách změnit celý svět k lepšímu, že vlastně můžete jen drobně omezit utrpení jednotlivců.

O tom, že jedním z nejvíce traumatizujících zážitků je vidět a prožívat bolest a utrpení dětí. V takovém případě je pro člověka přirozeným únikem i pláč.

V podmínkách misí Lékařů bez hranic často přichází ke slovu postupy zjednodušeně označované jako „válečná chirurgie“. Tedy situace, kdy není možné zachránit všechny, které by v nějaké jiné situaci, v jiných podmínkách dnešní medicína zachránit dokázala.

Lékaři a lékařky musí pod časovým tlakem rozhodnout o tom, kdo přežije a kdo ne. Tomáš dokonce popisuje situace, kdy musel někomu, komu již nezbývá naděje na přežití, vysvětlit, že jeho cesta na tomto světě končí. Před sebou měl jiné pacienty s větší šancí na přežití.

Kromě své každodenní práce chirurga v Rehabilitační nemocnici Beroun se Tomáš intenzivně věnuje propagaci prevence zdraví. Jak sám říká, aby člověk ideálně prožil spokojený život s minimálním kontaktem s lékaři. Prodloužit lidem dobu, kterou stráví ve zdraví. To v jeho pojetí znamená mimo jiné posílit prevenci, zvýšit zdravotní gramotnost napříč populací a v konečném důsledku lidi motivovat k péči o sebe i v dobách, kdy jim „nejde o život“. Například formou finančního zvýhodnění na platbách do zdravotního systému. Jak ale sám dodává, od státu v tomto směru iniciativu neočekává, protože většině lidí, kteří mají možnost něco změnit, stávající systém vyhovuje. Větší zájem spatřuje na straně firem, které si umějí lépe spočítat ekonomické přínosy zdravé populace.

Jak při stavbě domu, tak v chirurgii člověk hodně řeže, vrtá a bouchá kladivem.

V misích Lékařů bez hranic člověk musí bez ohledu na svoji specializaci umět cokoliv.

Jaký je rozdíl mezi klasickou a válečnou chirurgií.

Naše zdravotnictví je postavené na tom, aby lidé byli co nejvíc u lékařů a systémem proteklo co nejvíc peněz.

Základem zdraví je prevence, nikoliv špičkové a drahé přístroje a medikamenty.

Jak lidem v České republice prodloužit kvalitní život.