Kosmické záření má vliv na ty, kteří často létají. Ve vesmíru je už pro nás smrtelné

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Ondřej Ploc se ve svém výzkumu zaměřuje na vývoj speciálních dozimetrů pro použití na palubách letadel a kosmických lodí, se zvláštním důrazem na detekci pozemských gama záblesků a dalších radiačních jevů spojených s atmosférickými výboji.

Předmětem jeho výzkumu je také detekce specifických atmosférických jevů, jako jsou terestriální gama záblesky TGF (terrestrial gamma-ray flashes), které vznikají během silných bouřek nebo dlouhodobé záření spojené s bouřkovými aktivitami tzv. TGE (thunderstorm ground enhancements).

Přestože o kosmickém záření se mimo leteckou a samozřejmě vesmírnou komunitu příliš nemluví, je to jev, který je stále kolem nás. Nicméně pokud jde o pohyb po Zemi, tak tady u nás v České republice má na naše životy mnohem zásadnější dopad radon, který nás vzhledem k našim přírodním podmínkám (v různých lokalitách, různou intenzitou) zasahuje, pokud jde o přírodní záření, zdaleka nejvíc.

Lidský organismus jako takový je na kosmické záření zvyklý a je zasahován ve skutečně nicotných dávkách, to se ale mění s rostoucí výškou, ročním obdobím a směrem, kterým se případně v letadle pohybujeme. Zásadní rozdíl je pak také v tom, jak často je lidský organismus takovému záření vystavován.

Pokud je to dvakrát do roka cestou na dovolenou, nejde stále o nic dramatického, něco jiného je to ale u lidí, kteří leteckou dopravu využívají často nebo je jejich povoláním. Podle zákonů platných v České republice se monitoruje létající personál, který se pohybuje nad výškovou hranicí osmi kilometrů. Standardně se provádí výpočetním modelem, kde se rozlišuje galaktické kosmické záření a sluneční záření, které přichází na Zemi jednorázově, například během slunečních erupcí. Ale ty „trefí“ zeměkouli jen skutečně výjimečně.

Skutečným problémem je kosmické záření pro astronauty. Když pomineme Van Allenovy radiační pásy kolem Země, kosmické záření je jedním z faktorů, který spolu se současným stavem technologií zatím prakticky vylučuje osídlení Marsu člověkem.

Při současné rychlosti, kterou naše vesmírné nosiče potřebují na cestu k Marsu, s ohledem na jejich hmotnost, která znemožňuje použít materiály, které by dostatečně chránily posádku před kosmickým zářením (jsou totiž příliš těžké), by astronauti při příletu na Mars byli již po smrti nebo v terminální fázi nemoci z ozáření.

Vzhledem k tomu, že není možné vesmírný model pro posádku vyrobit z olova, hledá se cesta například využitím magnetického štítu. Opět zjednodušeně, šlo by o proces, kde by cívky vytvářely pro posádku její vlastní magnetické pole. Nicméně zatím se většina vědců shoduje, že klíčem je rychlost, tedy maximální snížení doby letu.

Vědci již dnes mají po světě dostatek měřících přístrojů, které v reálném čase monitorují úroveň kosmického záření. To, co se v současné době řeší je to, jak tato data přenést online k široké veřejnosti. Tak, aby si každý mohl plánovat své cesty a přitom minimalizovat případná zdravotní rizika.