Je to o energiích, je to o energetice, vy idi…!

Tehdy to byl souboj mezi úřadujícím Georgem W. Bushem starším a tehdy ještě mladým a svěžím Billem Clintonem. Spojené státy tehdy byly stále ještě relativně čerstvým vítězem studené války a velmi čerstvým vítězem Války v Zálivu a vypadalo to, že Georgi W. Bushovi nestojí nic v cestě k obhajobě mandátu. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě, obyvatelé USA byli unavení, a když první vlna nadšení z politických i vojenských vítězství opadla, doběhla je jejich ekonomická situace a ta tehdy opravdu nebyla nejlepší.

Skoro by člověk chtěl i dnešním politikům říct, že řeči o svetrech a semknutí mohou fungovat jen krátkodobě, v okamžicích, kdy lidé cítí nějaké nově příchozí nebezpečí a tyto pocity u nich velice rychle odeznějí. O to rychleji, když voliči vidí, že ti, kteří taková hesla vypouštějí, sami na sobě ze společné kasy rozhodně nešetří. Ale po malé odbočce do domácích luhů a hájů se vrátím do USA a roku 1992.

Demokraté tehdy nedrželi kontrolu nad Bílým domem již dlouhých jedenáct let. A hodně chtěli zpátky, vsadili tehdy na mládí ve formě Billa Clintona a Al Gora, kterým tehdy bylo 45 a 44 let. Ale to by samo o sobě nestačilo. Naštěstí pro ně jim tehdy radil dnes legendární americký politický stratég James Carville. A ten, kromě řady jiných nápadů, jim připravil tři klíčová sdělení, z nichž jedno vstoupilo do dějin. Bylo to právě „It’s the economy, stupid“, je to o ekonomice, idioti.

Jistě, můžeme se dohadovat, zda stupid překládat do češtiny jako hlupák nebo idiot, ale pokud si dobře pamatuji tehdejší angličtinu používanou v USA, tak pro hlupáka bych spíš použil výraz „dummy“ případně „moron“. Lingvistický pohled není až tak zásadní, zásadní je, že tohle vstoupilo do dějin, a Bill Clinton jako čtyřicátý druhý americký prezident vstoupil do Bílého domu. Člověku se dnes chce křičet úplně stejně jako tehdy Jamesi Carvillovy. Nekřičím kvůli ekonomice (i když tady by se řada důvodů také našla), ale kvůli energetice. Ostatně další osudy naší ekonomiky totiž tu energetiku jen následují.

Při mé práci jsme často s kolegy modelovali vývoj teoretických konfliktů a jedním ze zásadních úkolů bylo, jak chránit svoji energetiku, a naopak, jak jí případnému protivníkovy co nejrychleji a co nejúčinněji zničit. Nikdy nás ale nenapadlo, že se najde společenství států, které se rozhodne, že si svoji energetiku, a vlastně tím i svoji vlastní budoucnost, zničí samo. No, ale pak se pár moudrých hlav v Evropské unii dalo dohromady a řeklo si, že to zkusí.

Zkusí, jak rychle je možné zlikvidovat kdysi úspěšný a bohatý kontinent. Dnešní a budoucí stav naší ekonomiky se totiž primárně odvíjí od energií, na jejich dostupnosti a na jejich cenách. Zatím to ale působí dojmem, že z politiků a případně byrokratů, kteří dnes ve značné míře ovlivňují naše životy, tohle nikdo nevidí. Naopak jsme svědky výroků bolestně odtržených od reality, že už to často připomíná ono bolševické „poručíme větru dešti“. Ne, opravdu nekladu rovnítko mezi komunistické diktátory a dnešní Evropskou unii.

Evropská unie, přes všechny svoje nedostatky a občasné excesy, je stále ještě demokratickým uskupením, které sdružuje státy nikoliv vojenskou silou, ale něčím jiným. Na počátku ideou, následně silou peněz pro nové a chudší členy, a dnes vědomím, že nám to ekonomicky lépe funguje na jednotném trhu. Ale jednotný trh dobře funguje v dobrých časech, v časech, kdy jednotlivé země něco vyrábějí a vzájemně s tím mohou obchodovat, případně mohou využívat vzájemné synergie.

Tak tomu bylo například v situaci, kdy ve „starých členských zemích“ mohly vysoké náklady na průmyslovou produkci kompenzovat tím, že v „nových členských zemích“ (rozuměj v těch co původně sloužily jako ruské kolonie) našli kvalifikovanou levnou pracovní sílu a v některých z nich jako bonus robustní a levnou energetiku. Tato rovnice už ale zdaleka neplatí. Minimálně od doby, kdy nejsilnější evropskou ekonomiku, totiž tu německou, ovládli ideologičtí fanatici.

Většina z vás si nyní jistě vybaví Energiewende populistky Merkelové, ale ta nám zasadila již jen ten poslední úder. Ten začátek ekonomické zkázy se datuje do dob rudozelené vlády sociálních demokratů a zelených. Ta již v roce 2000 prosadila koncept Erneuerbare-Energien-Gesetz zkráceně EEG, na základě kterého stát garantoval výkupní ceny z občasných zdrojů energie typu solárů a větrníků, které se z původně rozumného nápadu rozšíření zdrojů energie o ty lokálně bezemisní staly těmi preferovanými, přestože to odporovalo jak fyzikálním zákonům, tak zdravému rozumu. Je sice pravda, že EEG jde za vládou Gerharda Schrödera, ale tím, kdo to připravil a prosadil, byl jistý Jürgen Trittin od Zelených a byl to také on, kdo v této vládě prosadil uzavření německých jaderných elektráren do roku 2022. 

Pro ty z vás, kteří příliš nesledujete německou politiku, nebo jste již zapomněli, z jakých „kořenů“ pochází politik, který v nejsilnější evropské ekonomice prosadil odchod od bezpečné a bezemisní jaderné energetiky, si dovolím připomenout, co to v sedmdesátých letech v tehdejším Západním Německu byla organizace s názvem Kommunistischer Bund. To byla parta lidí, kterým to, co dělali komunisté v Sovětském svazu, připadalo jako příliš změkčilé a v jejich touze zničit kapitalismus a demokracii jim byl bližší ten čínský přístup.

A pokud jde o čísla, člověk jim musí dát za pravdu, zatímco troškař Stalin má na svědomí něco mezi patnácti až dvaceti miliony mrtvých, tak jejich vzor, Mao Ce-tung, ten se nezakecal a historici mu připisují něco mezi čtyřiceti až sedmdesáti miliony mrtvol, které kvůli němu přestaly zatěžovat životní prostředí a cestu k životu v komunistickém ráji. Pro mladého Jürgena Trittina byla tohle jasná volba, a také v rámci Kommunistischer Bundu nebyl jen tak nějakým řadovým členem. Napřed to rozjel v rámci KBW Kommunistischer Bund Westdeutschland, což byla mládežnická organizace Kommunistischer Bundu, kde se rychle dostal do jejího vedení, aby se posléze již jako redaktor stranického plátku s názvem Kommunistische Volkszeitung dostal i do vedení dospělé organizace.

Nicméně na konci sedmdesátých let, se Jürgenův ideologický zápal přebarvil z rudé do zelené a on v dresu strany Zelených nastartoval kariéru, na jejímž konci se stal nejen ministrem spolkové vlády, ale také hrobařem německé energetické bezpečnosti a jejího zchudnutí. Předseda Mao Ce-tung by z něj měl jistě radost. Vždyť zajisté není lepší cesty, jak se vydat do komunismu, kde kromě vyvolených soudruhů nikdo nemá nic, než prostřednictvím zchudnutí a de facto postupnou likvidací střední třídy. Tedy tím, co nás čeká díky vysokým cenám energií, které se následně propisují do všech oblastí našich životů.

Energie ale není jen ta v podobě elektřiny. Energie, která pohání naše stále ještě pohodlné životy prostřednictvím všeho druhu zboží, které dostáváme do svých domovů díky kamionům, které dnem i nocí křižují Evropu, vzniká také spalováním ropných produktů. Ty také stále ještě spalují osobní auta, které používá mnoho lidí u nás k tomu, aby se dopravili do práce, k lékaři či na nákup.

A ne, skutečně to není o pohodlnosti, jak by se mohlo zdát od stolu v pražském Karlíně, kde ekologičtí influenceři rozjímají nad toastem s avokádem dovezeným čmoudící lodí do přístavu, odkud ho doveze čmoudící kamion do skladu, ze kterého jim ho do jejich hipsterské kavárny doveze sexy elektromobil, v lepším případě indická obsluha elektrocargokola. V naší zemi žije mimo Prahu spousta lidí, kteří ve svých vesnicích neznají luxus „desetiminutového města“, MHD v pětiminutovém taktu a obchodů otevřených 24 hodin denně.

Tito lidé jsou rádi, že služby, které člověk potřebuje k životu, obslouží svým třináct let starým autem, protože jinou možnost zkrátka nemají. Nicméně i zde nám již brzy dojde ke změně, a to díky systému ETS2, tedy emisních povolenek, které již nejdou za průmyslem či výrobci energií, jako tomu bylo v minulosti, ale povolenek, které si najdou každého jednoho z nás. A najdou si nás s brutální silou, přestože politici, kteří tohle všechno spískali, nám dnes tvrdí, že jejich mechanismus cenového stropu všechno vyřeší.

Nevyřeší, již dnes se tyto povolenky pohybují na dvojnásobku cen, o kterých Evropská komise mluvila jako o cenách maximálních. A to je dobré dodat, že se s nimi ještě ani nezačalo volně obchodovat. Zatím nám budoucí vývoj ukazují takzvané futures kontrakty. Futures kontrakty jsou finanční nástroje, se kterými se obchoduje na burze. Jsou to dohody mezi dvěma stranami, že k určitému datu v budoucnu proběhne koupě nebo prodej nějakého aktiva za cenu, na které se domluví už dnes. A možná i to nám ukazuje, že u emisních povolenek již dávno nejde o údajnou ochranu přírody, dnes je to velký byznys a z povolenek se stal další z řady finančních nástrojů, díky kterým bohatší bohatnou a chudí chudnou.

Ne opravdu nejsem komunista, který by superbohatým záviděl. Právě naopak, jsem konzervativec, který každému přeje v životě úspěch a štěstí. Jsem ale také konzervativec, který bohužel zná příliš mnoho příkladů z historie, kam vedla snaha o „lepší svět“ cestou likvidace střední třídy, vysoké inflace a úrokových sazeb, vysokých cen nebo nedostupných energií a spousty byrokracie. Všechny tyto symptomy blížícího se maléru kolem sebe vidíme každý den, a to, že je to „zatím ještě dobrý“, je důsledkem práce a obětí našich předků a zadlužení příštích generací, které se nemohou bránit. Namísto reálných řešení jsme chlácholeni báchorkami o přechodu z těžkého průmyslu na ekonomiku služeb, o AI, která nahradí naše dnešní příjmy z průmyslové výroby, aniž by někdo řešil, že ohromná datová centra jsou extrémně energeticky náročná.

A proto je jejich provozovatelé umisťují do zemí, které mají zajištěné bezpečné a levné dodávky elektrické energie. Což je na potvoru vždy mimo Evropu. Navíc tady už se dostáváme z pole energetické bezpečnosti na pole naší bezpečnosti fyzické. Protože svěřovat svoje data na cloudy, které jsou umístěné v zemích, které nás ve svých dlouhodobých strategiích považují v lepším případě za konkurenty, v horším za nepřátele, to by přece mohl udělat pouze idiot.

Energie ale nepotřebujeme jen k chodu té „nové ekonomiky“. V okamžiku, kdy agresivní Rusko vede válku proti zemi vzdálené od nás lehce přes tři sta kilometrů, sice naši i evropští politici správně mluví o nutnosti navýšit naší zbrojní výrobu, ale v Evropě, která kvůli emisním povolenkám, které na sebe v bezprecedentní podobě sama uvalila, zavírá jednu ocelárnu za druhou, to zní to spíš jako špatný vtip než reálná strategie. Jako ještě horší vtip pak zní, když eurokomisař pro rozdávání evropských peněz různě po zeměkouli Jozef Síkela veřejně blouzní o tom, že naši bezpečnost zajistí přesun těžkého průmyslu do Afriky. Ano ocel vyráběná v Africe z energie ze slunce. Zní to sice zeleně, a dokonce i multikulturně, ale je pravým opakem slova bezpečná.

Když necháme stranou obecně nízkou stabilitu v afrických zemích, necháme stranou zranitelné obchodní trasy, které již dnes nejsme schopni (možná spíš ochotni) ochránit, tak stále budeme závislí na případných dodávkách třetí strany. Pokud mi chcete namítnout, že v Africe se na nás a naše dotace dnes usmívají, tak bych připomněl Čínu, která ještě před dvaceti lety působila dojmem „dílny světa“, která pro nás levně vyrábí, a díky tomu bohatne, takže je to i v jejím zájmu nijak tuto symbiózu nenarušovat. Stačila dvě desetiletí a čínský drak nejenže dokáže omezit dodávky zboží, když chce, on dokáže omezit i dodávky strategických surovin z Afriky. Z té Afriky, ze které chce pan Síkela dovážet svou zelenou a jistě i duhovou ocel na výrobu tanků, které nás budou bránit před případným ruským útokem.

Jak z toho ven? V tento okamžik opravdu těžko, protože změna není možná jen v rámci České republiky. Jsme členy Evropské unie, což je z celé řady důvodů pro nás nesporné pozitivum, jen by ta unie potřebovala trochu „opravit“. Opravit ve smyslu v návratu k původní myšlence států, které spolu v míru spolupracují, namísto dnešní byrokratické super struktury, kterou více či méně skrytě ovládají dříve rudí fanatici a jejichž snění o lepším světě a lepších lidech má potenciál uvrhnout náš kontinent do krize, na jejímž konci nebude nic hezkého.