Česká republika je součástí obranných plánů NATO. Není ale připravená je splnit

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Více než jedenáct let pracovala Scarlett Waitzmanová na Ministerstvu obrany, vedla oddělení plánování obrany státu a krizového řízení a tři roky zastupovala Českou republiku při NATO v Bruselu.

Rozhovor proto není obecnou debatou o tom, zda máme vydávat více peněz na armádu. Jde hlouběji. Zabývá se tím, jak dnes NATO skutečně plánuje obranu svého území, jak se systém změnil po ruském útoku na Ukrajinu a co z toho konkrétně vyplývá pro Českou republiku, její vládu, armádu, kraje, firmy i jednotlivé občany.

Jednou z nejdůležitějších částí rozhovoru je vysvětlení, proč je veřejná debata soustředěná na článek 5 do značné míry zavádějící. NATO po ruské invazi na Ukrajinu zásadně změnilo systém reakce na bezpečnostní hrozby. Aliance znovu vytvořila konkrétní obranné plány a současně upravila mechanismus, kterým na rostoucí hrozbu reaguje. Důvod je jednoduchý: ve skutečné krizi není možné pokaždé čekat, až se všech 32 členských států politicky shodne na každém prvním kroku.

Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě proto disponuje předem schválenými pravomocemi. Na základě vojenského vyhodnocení situace může spustit první opatření ještě bez nového politického rozhodnutí členských států. První vojenský pohotovostní stav, označovaný jako žlutý, je především fází odstrašení. Jeho smyslem je dát protivníkovi najevo, že Aliance jeho přípravy vidí a je schopna na ně reagovat. Už v této fázi mohou být spuštěny desítky vojenských i civilních opatření.

Pokud odstrašení nezafunguje, přichází druhý stupeň, oranžový. Teprve zde nastává zásadní politické rozhodnutí o aktivaci obranných plánů. V případě další eskalace pak může následovat červený stav, spojený s bezprostřední hrozbou útoku nebo samotným napadením. Článek 5 je v tomto systému politickou deklarací kolektivní obrany. Není ale tlačítkem, jehož stisknutím se celý obranný mechanismus teprve rozbíhá. Ve chvíli případného útoku mají být síly už připravené a rozmístěné tak, aby byly schopné reagovat.

Pro Českou republiku má tento systém jeden mimořádně důležitý důsledek. Naším hlavním úkolem nemusí být pouze vyslat vlastní vojáky na východní křídlo. Stejně zásadní bude umožnit průjezd spojeneckých sil přes naše území. Česká republika je tranzitní země. V případě vážné krize by přes naše silnice, železnice a letiště proudily tisíce vojáků, vozidel a další techniky. Potřebovali by palivo, stravu, zabezpečená místa pro odpočinek, opravy, zdravotnickou podporu a především průjezdnou dopravní infrastrukturu. Tomu se říká Host Nation Support, podpora poskytovaná hostitelskou zemí.

Právě zde podle Scarlett naráží česká připravenost na jeden ze svých největších problémů. Armáda dokáže zvládnout přesuny v rozsahu, se kterým má zkušenosti z dosavadních cvičení. V krizovém scénáři by však objem spojeneckých sil skokově narostl a samotná armáda ani ostatní bezpečnostní sbory by na jeho zabezpečení nestačily. Do systému by proto musely vstoupit také soukromé společnosti. Dopravci, provozovatelé čerpacích kapacit, logistické společnosti, dodavatelé potravin a řada dalších subjektů. Jenže současné zákony nejsou na podobnou situaci dobře připraveny.

Český bezpečnostní a krizový systém vznikal především v devadesátých letech. Tehdejší představa počítala s civilními krizemi na jedné straně a válkou na straně druhé. Dnešní bezpečnostní prostředí je mnohem méně přehledné. Je tedy možné, že přes Českou republiku už budou proudit spojenecké jednotky, budou probíhat sabotáže, kybernetické útoky a rozsáhlé informační operace, ale země přitom formálně stále nebude ve válečném stavu.

A právě zde vzniká problém. Řada nástrojů, které by armáda a stát potřebovaly, je v českém právu navázána až na vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Přitom některé z nich mohou být potřeba mnohem dříve. Může jít o využití kapacit soukromých firem, pracovní povinnost, ochranu důležitých objektů, operační přípravu státního území nebo zajištění lidí a prostředků potřebných pro fungování ozbrojených sil.

Rozhovor proto otevírá otázku komplexní změny české branné a krizové legislativy. Nejde o vytvoření nástrojů, kterými by stát mohl bezdůvodně omezovat občany. Naopak. Smyslem má být vytvořit právní prostředí, které umožní reagovat přiměřeně už ve fázi rostoucího ohrožení a nebude nutit stát vyhlašovat nejzávažnější krizové stavy jen proto, aby získal nástroje, které potřebuje.

Velmi konkrétně se v podcastu mluví o tom, jak by podobná situace mohla vypadat pro běžného člověka. V případě rozsáhlých vojenských přesunů mohou vzniknout časové úseky, kdy budou některé dálnice nebo jejich části vyhrazeny především spojeneckým konvojům. Civilní doprava by musela využívat jiné komunikace nebo čekat na další časové okno.

Ani v okamžiku opětovného otevření dálnice přitom nemusí dostat přednost osobní automobily. Česká ekonomika je závislá na každodenních dodávkách a stát bude muset rozhodovat, které kamiony, zásoby nebo materiál mají přednost.

Do stejného prostoru se přitom mohou pohybovat opačným směrem lidé prchající z ohrožených členských států NATO. Vojenské plánování se tak velmi rychle mění v plánování dopravy, energetiky, zdravotnictví, zásobování a fungování celé společnosti. A právě to je důvod, proč podle Waitzmanové obrana země nemůže být pouze úkolem ministerstva obrany a armády.

Velká část rozhovoru se věnuje odolnosti státu. Pojmu, který se v posledních letech používá velmi často, někdy ale bez jasného obsahu. V pojetí NATO má odolnost konkrétní význam. Aliance definuje několik základních oblastí civilní připravenosti. Patří mezi ně schopnost zachovat fungování vlády, zabezpečit energie, potraviny a pitnou vodu, zvládnout velký počet raněných, udržet komunikační sítě a dopravní infrastrukturu nebo reagovat na rozsáhlý pohyb obyvatelstva. Nejde přitom jen o zabezpečení potřeb civilního obyvatelstva. Tyto systémy musejí současně podporovat české i spojenecké ozbrojené síly.

A právě zde podle Waitzmanové chybí dostatečně propojené civilně vojenské plánování. Civilní rezorty mohou plánovat vlastní krizovou připravenost, ale pokud přesně nevědí, jaké požadavky na ně v případě krize bude mít armáda, nemohou potřebné kapacity vytvořit. Totéž platí pro firmy. Ty mohou mít velmi dobře zpracovaný plán kontinuity podnikání pro výpadek energií, povodeň nebo kybernetický incident. Mnohem méně jsou ale připravené na souběh několika krizí a na situaci, kdy od nich stát současně potřebuje konkrétní podporu obranného systému.

Jedním z nejsilnějších motivů rozhovoru je komunikace s veřejností.

Podle Scarlett Waitzmanové není informování obyvatelstva o možných krizových scénářích strašením. Právě naopak. Pokud lidé vědí, co se může stát, proč se to děje a co se od nich v takové situaci očekává, je menší pravděpodobnost chaosu a paniky. Občan by měl dopředu vědět, že v určité situaci nemusí několik hodin použít dálnici. Firma by měla vědět, jaká může být její role při zajišťování státu. Kraj by měl mít připravené vlastní plány a obce by měly vědět, co budou dělat v okamžiku, kdy většina mobilních jednotek armády odjede plnit spojenecké úkoly.

Právě proto se v rozhovoru vrací téma strategické komunikace. Ta není tiskovou konferencí ani marketingem státu. Má propojovat to, co stát říká, s tím, co skutečně dělá, a vysvětlovat vlastní společnosti, spojencům i protivníkovi, jaké má Česká republika schopnosti, odhodlání a záměr. Pokud tento informační prostor stát nevyplní, vyplní ho někdo jiný.

Samostatným tématem je teritoriální obrana. Pokud budou česká brigádní úkolová uskupení nasazena v rámci spojenecké obrany, bude potřeba současně chránit důležité objekty a infrastrukturu na území České republiky, pomáhat při zabezpečování přesunů a reagovat na sabotáže nebo jiné hybridní hrozby. K tomu vznikají prapory územní obrany.

Jejich významná část má být postavena na aktivní záloze, která ale současně doplňuje i jiné útvary armády. Rozhovor proto otevírá širší otázku, jak zapojit do obrany větší část společnosti. Nemusí přitom každý nastoupit k bojové jednotce. Smyslem může být vytvoření systému, ve kterém si lidé najdou roli ve vlastním regionu a pomohou chránit místo, kde žijí, svoji rodinu a majetek.

Právě zde se bezpečnostní plánování znovu propojuje se strategickou komunikací a důvěrou ve stát. Pokud stát chce, aby se občané dobrovolně zapojili, musí jim srozumitelně vysvětlit, co od nich očekává, a zároveň být důvěryhodný v tom, co jim slíbí. Celý rozhovor tak nakonec není především o válce. Je o přípravě, která má válce zabránit.

Důvěryhodné odstrašení totiž nevzniká prohlášením politiků ani samotným členstvím v NATO. Stojí na schopnostech armády, funkčních zákonech, průjezdných komunikacích, připravených firmách, odolné energetice, zdravotnictví, fungujícím státu a společnosti, která ví, co má v krizové situaci dělat.

A právě v tom má Česká republika podle Scarlett Waitzmanové stále co dohánět.

Pusťte si dnešní díl podcastu Hlas na poušti v našem přehrávači. Odebírejte Hlas také na Spotify nebo Apple Podcastech. Zapněte si v telefonu upozornění, ať vám žádný díl neuteče.