Článek
„Ujčík! Hlaváč! Bekhend!“ Trochu mystifikační komentář Václava Tittelbacha byl ke slyšení v televizním přenosu finálového duelu s Finy jen těsně před okamžikem, který odstartoval tříleté kralování českého hokeje na světových šampionátech. 16. května 1999 byla v Lillehammeru vyryta první čárka zlatého hattricku.
Jestli mistrovství světa v Norsku před 24 lety něco potvrdilo, pak skutečnost, že velké okamžiky se klubou na svět spletitými cestami, občas je na nich potřeba cizí pomoci a nikdy se nevyplácí zatratit někoho předem.
Soubor poskládaný naganským šéfem Ivanem Hlinkou bolavě padl na ústa ve čtvrtfinálové skupině v zápase s Ruskem (1:6). Pak se ovšem nadechl proti Slovákům (8:2), kteří nečekaně obrali Rusy o bod, a k postupu mezi nejlepší čtyřku tedy stačilo porazit Švédy (2:0).
„Jeden den jste dole, za 72 hodin je všechno jinak,“ oddechl si Hlinka. „Noční můry mě ale budily ze spaní,“ přiznal charismatický kouč.
Tugnutt si v nájezdech procházel peklem
Česko mělo našlápnutý tým, což potvrdily i boje o medaili, ačkoli systém MS byl tehdy ještě dost krkolomný. Semifinále a finále se hrálo na dva zápasy.
Pokud by si v nich soupeři výhry rozdělili, prodlužovalo by se, případně jely nájezdy. Obě varianty si pak Hlinkův tým s úspěchem vyzkoušel.
Po porážce 1:2 s Kanadou přišla výhra 6:4 a po ní rozstřel, ve kterém si střelci z gólmanů vůbec nic nedělali. Když Milan Hnilička inkasoval i z druhého nájezdu, poslal Hlinka mezi tyče vyššího a širšího Romana Čechmánka.
Ten ještě kličku Coryho Stillmana nevystihl, ale s dalším kanadským pokusem si už poradil, zatímco Češi Rona Tugnutta v brance soupeře dál vesele koupali.
„Všichni kluci z NHL vědí, že na gólmana Kanady musíte střílet mezi nohy,“ glosoval to z televizního studia Václav Prospal. Jako by ho poslední z nájezdníků Jaroslav Špaček slyšel a na oslavu postupu do finále si na ledě vesele s hokejkou zapádloval.
Zázračný poryv energie
Ve dvoudílné bitvě s Finskem vyšel Čechům mnohem lépe první zápas (3:1), v tom druhém vypadali unavenější (1:4). Až na sparťana Jana Hlaváče.
„Bylo to zvláštní, ale před prodloužením mě vůbec nebolely nohy,“ divil se útočník, který měl namířeno do New York Rangers. První únik mu ještě nevyšel. Ani druhý. Ale pak Hlaváč pláchl finské obraně do třetice.
A i když se neujal jeho bekhendový pokus, dorážka se překulila přes brankáře Miikku Kiprusoffa. Střelec vítězného gólu měl tolik energie, že ho chvíli nemohli dostihnout ani rozjaření spoluhráči.
Po třech letech od Vídně odlétali Češi domů ze šampionátu se zlatými medailemi. Návrat to nebyl tak divoký jako po Naganu, ale určitě stál za to. Česko se ocitlo na špici, ze které ho další dva roky nikdo nedokázal svrhnout.