Život mimo systém: novodobí poustevníci v českých kopcích

Sebastian Prax je jedním z těch, kteří se rozhodli pro změnu. Svou cestu začínal na himálajských štítech a na setkání Rainbow Family. Nakonec našel domov na kopci Rabouň (vesnička v okrese Chrudim, bývalé keltské tržiště). Studoval informatiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, ale místo cesty k perspektivní kariéře ho postihly deprese a pocit, že jeho život potřebuje zásadní změnu.

Už během studií strávil deset měsíců v Indii, kde se věnoval poustevnickému životu na hranici komfortu. Tato zkušenost mu pomohla najít vnitřní svobodu a vyrovnat se s depresí, kterou mu způsobovalo náročné studium.

Postupně ztrácel víru ve stálou práci. Začal žít podle jiných hodnot. Jako dobrovolník v komunitních projektech a praktikující výměnný obchod si našel cestu k životu z minimálních potřeb, což mu začalo přinášet opravdové štěstí a svobodu. „Našel jsem svobodu a naučil se žít z minima,“ říká dnes.

Sebastian není výjimkou – po celé Evropě vznikají podobné komunity. A nejde jen o návrat k přírodě nebo duchovní hledání. Vědecké výzkumy potvrzují, že lidé žijící v ekologických komunitách mají nejen nižší uhlíkovou stopu, ale i vyšší životní spokojenost.

Například výzkum GLAMURS ukázal, že lidé v ekologických komunitách mají uhlíkovou stopu o 16 % nižší než okolní populace. U jídla dokonce snižují emise o 43 % a u oblečení o neuvěřitelných 86 %. Přitom jejich životní spokojenost je o 11 až 13 % vyšší.

Jednoduše řečeno, lidé volící jednodušší a ekologičtější životní styl nacházejí rovnováhu s přírodou, se sebou i ostatními. Nebojí se mít méně, aby měli více klidu, svobody, opravdového štěstí a pocitu smysluplnosti.

Sebastianův denní rytmus se točí kolem jednoduchosti a práce rukama. Pěstuje vlastní zeleninu, seká dřevo na topení a místo peněz často využívá výměnný obchod. Fyzická práce je pro něj nejlepší způsob, jak se udržet ve formě. A zpěv starých, domorodých písní mu pomáhá prohlubovat radost ze života.

Pěstování vlastních potravin a pečení chleba může vypadat romanticky, ale za vším je práce od rána do večera, která v koloběhu všední rutiny „prostě nepočká“.

Přestože by se mohlo zdát, že zde buduje ekovesnici, on sám to nazývá spíš komunitním tréninkovým centrem – pro něho i pro ostatní. „Je složité být ve vztahu s jedním člověkem. A teď si jich představte třicet,“ přibližuje. Budování opravdové komunity totiž vyžaduje víc než jen společné hodnoty. Jde především vytrvalou práci na sobě i ve vztazích s ostatními.

Podle modelu psychoterapeuta Scotta Pecka musí každá skupina projít čtyřmi náročnými fázemi: od zdánlivé harmonie (tzv. pseudokomunity) přes chaos a bolestivou prázdnotu až k důvěře a opravdovému propojení. Tento proces je nevyhnutelný, pokud má vzniknout něco hlubšího než jen sdílené ubytování.

A není to snadné. Zdravá komunita stojí na pravidelnosti, upřímnosti a každodenním úsilí. Podle Pecka by se její členové měli scházet minimálně dvakrát týdně, aby mohli včas zachytit a vykomunikovat vše, co se mezi nimi odehrává.

V Česku existuje jen pár takových míst. Patří mezi ně Sklenářka, zahrádkářské a meditační komunitní centrum nedaleko Orlických hor, a Vila Flora – bývalé pražské sídlo, dnes Jurtcamp ve Vrábsku, jedna z prvních českých ekokomunit založených na soběstačnosti, společném životě a sdílení zdrojů.

Sebastian prošel dvěma světovými komunitami a pěti českými. Dnes čeká na správnou chvíli, kdy spojí síly s ostatními a bude se podílet na vzniku opravdové ekovesnice. Takové, která nebude jen o soběstačnosti, ale i o schopnosti společně růst, přiznávat chyby, odpouštět a být člověkem mezi lidmi.

Sebastianovo hledání rovnováhy, jak popisuje v románu Hledání střední cesty, není jen výlet, ale každodenní volba. Nejde o občasné rituály, ale o život, kde práce rukama je meditací, pěstování jídla duchovním aktem a pečení chleba rituálem.

Nejtěžší část podle něho začíná ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to, co jste si odnesli z různých seberozvojových pobytů a cest, musíte opravdu začlenit do každodenního života.

„Místo ranní jógy jdu sekat dřevo nebo okopávat záhony,“ popisuje. Zahrada ho doslova živí – pěstuje si vlastní zeleninu, v létě vaří z toho, co sám sklidí, a chleba peče doma.

Manuální práce pro něj není jen nezbytností, ale cestou k vnitřnímu klidu. Místo stresu moderního světa zvolil jednoduchost, i když to znamená žít skromněji, s menší jistotou a občas je to dřina. Obavy z návratu do běžného života se občas sice vynoří, ale vědomě si vybral jiný směr.

V dnešní uspěchané době, kdy jsme ztratili spojení s tradičními rituály, mnoho lidí hledá cesty, jak se znovu naladit sami na sebe. V komunitě Sebastian pořádá mužské kruhy, potní chýše, zpěv – rituály inspirované indiánskými i evropskými tradicemi.

„Moderní člověk se neumí zastavit,“ je přesvědčený. Proto jsou tyto obřady potřebné jako způsob integrace minulosti, uzdravení traumatu a vytvoření vnitřního prostoru. Muži chodí odevzdat staré vzorce a emoce, aby mohli přijmout svěžejší přístup k životu a vztahům.

Novodobí poustevníci nejsou dezertéři společnosti. Jsou to ti, kdo si vybírají jiný rytmus života – pomalejší, hlubší, opravdový. Připomínají nám, že v chaosu dneška stále existuje cesta k tichu, ke spojení s přírodou a sobě navzájem. A možná právě to je ta nejcennější odpověď na svět, který se nezastaví.

Takový způsob života však není jednoduchý a rozhodně není pro každého. Vyžaduje odvahu vzdát se pohodlí, jistot a rychlého uspokojení, které dnešní svět nabízí. Je to každodenní boj se strachem, nejistotou a vlastními limity. A právě v tom spočívá jeho krása i náročnost – najít sílu být věrný sobě navzdory všemu.