Článek
Ještě před několika desetiletími byla situace jiná. Ženy v tomto věku měly většinou děti už téměř dospělé a rodiny často žily blíž u sebe. Vzájemná podpora mezi generacemi byla přirozenější a dostupnější.
Dnes se řada žen po čtyřicítce stále stará o školáky nebo dospívající děti, které potřebují každodenní podporu. K tomu se přidává péče o stárnoucí rodiče, za nimiž je často nutné dojíždět desítky kilometrů.
Psychoterapeutka Renáta Anastázie Hanušová hovoří o fázi mimořádného tlaku. „Ženy kolem 45 let se dostávají do období, kdy se na ně z několika stran současně valí očekávání, povinnosti i emoční nároky. Pečují o děti, řeší práci a přebírají stále větší odpovědnost za své rodiče. Společnost jejich vyčerpání často nevidí a ani neuznává. Právě tento dlouhodobý skrytý tlak stojí za mnoha případy vyhoření žen ve středním věku.“
Žena funguje, ale uvnitř dochází síly
Na první pohled se může zdát, že ženy ve středním věku všechno zvládají. Chodí do práce, starají se o rodinu, organizují domácnost. Jenže narůstá únava a pocit, že na odpočinek a samu sebe nezbývá prostor.
„Žena je dlouhodobě v režimu ,musím‘, málokdy v režimu ,chci‘,“ vysvětluje psychoterapeutka. Nervový systém je neustále ve střehu a tělo nemá kdy regenerovat. Výsledkem bývají chronický stres, úzkost, pocity zahlcení, nespavost a postupná ztráta životní radosti. „Mnoho žen má pocit, že jen přežívají jeden den za druhým.“
Vnitřní boj, který se nedá vyhrát
Dlouhodobé přetížení se často projevuje tím, že člověk začne potlačovat vlastní potřeby. Když nemá prostor zpomalit, postupně se od sebe samého vzdaluje. Objevuje se pocit vnitřní prázdnoty. Některé ženy se potýkají s úzkostmi, pocity viny, záchvaty pláče nebo psychosomatickými obtížemi. „Tělo tak dává najevo to, co mysl nechce slyšet: že je toho příliš.“
Podle odbornice je dlouhodobý nedostatek prostoru pro sebe jednou z cest k vyhoření. „Ne proto, že by žena byla slabá, ale proto, že je příliš dlouho silná.“
V mnoha rodinách se přitom opakuje stejná věta: „Já to zvládnu.“ Hranici mezi zdravou odpovědností a sebezničujícím přetížením žena překročí ve chvíli, kdy přestává vnímat vlastní únavu.
Varování bývají nenápadná. Patří mezi ně dlouhodobé vyčerpání, ztráta radosti z věcí, které dříve těšily, poruchy spánku, častější nemoci nebo podrážděnost. „Mnoho žen tyto signály zlehčuje. Říkají si, že musí vydržet, že to přejde. Ve skutečnosti ale tělo i psychika už dávno volají o pomoc,“ varuje Renáta Anastázie Hanušová.
Generace mezi dvěma světy
Psychologové pro tuto životní fázi používají označení „sendvičová generace“. Jde o lidi ve středním věku, kteří se současně starají o své děti a pomáhají stárnoucím rodičům. Jak připomíná americký psychiatr Douglas Newton v článku na webu Psychology Today, tato skupina se rychle zvětšuje.
Péče nemá jen jednu podobu. Zahrnuje běžné každodenní činnosti, jako jsou pomoc s dopravou, nákupy nebo návštěvy lékaře, ale i finanční podporu nebo emoční oporu. Právě kombinace těchto rolí bývá psychicky náročná.
„Tito lidé jsou tak zaměstnaní péčí o druhé, že jejich vlastní psychická pohoda jde stranou,“ upozorňuje Newton. Postupně se tak dostavuje vyčerpání a pocit, že člověk na všechno zůstává sám.
Pomůže několik jednoduchých kroků
- Pojmenovat vlastní zdroje stresu
Péče o dvě generace znamená velký psychický tlak, a proto je užitečné si uvědomit, které situace jsou pro člověka nejnáročnější. Někdy jde o organizaci rodinných povinností, jindy o zdravotní problémy rodičů nebo finanční starosti.
- Otevřená komunikace v rodině
Důležité je jasně říct, co člověk zvládne a kde už potřebuje podporu. Nastavení hranic zabrání tomu, aby většina odpovědnosti zůstala na jedné osobě.
- I krátký čas pro sebe má velký význam
Několik minut klidu, procházka nebo chvíle bez povinností pomáhají nervovému systému znovu získat rovnováhu.
- Podpora od lidí z nejbližšího okolí
Péče o rodinu bývá izolující, proto pomáhá sdílet zkušenosti s přáteli nebo příbuznými. Pokud je tlak dlouhodobě příliš velký, je dobré obrátit se i na terapeuta.
Pochybnosti a pocit, že nikam nepatří
Podle psychoterapeutky Hanušové se ženy po čtyřicítce často ocitají v jakémsi společenském vakuu. Už nejsou vnímány jako mladé matky, zároveň se od nich ale dál očekává výkon, péče i dostupnost.
„Mnoho žen začne pochybovat o své hodnotě, atraktivitě i smyslu.“ Paradoxní je, že právě v tomto věku mají obvykle nejvíce zkušeností, dovedností i vnitřní síly.
Zásadně jim může ulevit, když se naučí stavět vlastní potřeby na stejnou úroveň jako potřeby druhých. „Neznamená to přestat se starat o rodinu nebo práci. Znamená to nezapomínat také na sebe. Žena v tomto věku potřebuje znovu objevit, kým je mimo své role,“ říká Renáta Anastázie Hanušová.
Právě ve chvíli, kdy se žena naučí říkat „ne“ bez pocitu viny a znovu začne vnímat, co ji těší a dobíjí, se může náročná životní etapa proměnit v období nové síly.
