Článek
V praxi se tento paradox opakuje například v rodinách, kde jeden z dospělých potomků žije v zahraničí a kontakt s rodiči udržuje spíše nárazově, zatímco druhý je nablízku a zajišťuje každodenní chod věcí.
Přesto se rodiče často emočně přiklánějí k tomu vzdálenému. Není to proto, že by si pomoci toho druhého nevážili, ale proto, že krátký telefonát nebo návštěva vybočuje z rutiny a nese silnější emoční náboj. Zatímco vztah s pečujícím se postupně proměňuje z role rodič–dítě do role rodič–pečovatel a přirozeně s sebou nese i napětí, neshody a únavu, kontakt na dálku zůstává oproštěný od neustálých povinností.
Blízkost odhaluje realitu, vztah na dálku se idealizuje
Podle psychoterapeutky Zuzany Steigerwaldové z online platformy Hedepy blízkost odhaluje realitu péče, která zahrnuje únavu, frustraci, limity, drobné neshody a konflikty, které se při každodenním kontaktu hromadí. Vztah udržovaný se vzdálenějším potomkem je proto naprosto odlišný. Jde o vzácné chvíle prožité společně, které si ani jedna strana nechce kazit hádkami.
„Pečující, kteří jsou nablízku, se přirozeně stávají součástí každodenního života seniora, podobně jako jídlo nebo pití. Jejich hodnotu si člověk často uvědomí až ve chvíli, kdy chybí. Nevděk proto nebývá osobním odmítnutím, ale důsledkem přivyknutí na to, co je stálé, a zvýrazňování toho, co je vzácné,“ vysvětluje Steigerwaldová.
Pocit autonomie a důstojnosti
Do toho, jak starší rodiče vnímají své děti, podle odborníků vstupuje i potřeba zachovat si pocit důstojnosti. Jak upozorňuje psycholožka Karin Wolfová z platformy Terapie.cz, každodenní péče může u seniorů zesilovat vědomí závislosti na cizí pomoci a zranitelnosti, což je pro mnohé psychicky náročné. Napětí a frustrace se pak mohou promítat právě do vztahů s těmi, kteří jsou jim nejblíž a nesou hlavní část péče.
Vztahy, které nejsou zatížené pravidelnou pomocí, pak mohou působit jednodušeji a méně ohrožovat pocit vlastní samostatnosti. I to může přispívat k tomu, že vzdálený kontakt působí příjemněji a bezpečněji než každodenní setkávání.
Napětí mezi láskou a povinnostmi
Z psychologického hlediska nesou blízcí, kteří se starají, takzvanou existenciální váhu vztahu: napětí mezi láskou a povinností, mezi loajalitou a vyčerpáním. Vzdálení příbuzní naopak fungují jako bezpečné zrcadlo, do něhož si rodiče mohou promítat představu harmonického vztahu, aniž by museli čelit jeho každodenním limitům.
„Pomáhá, když rodina začne o péči mluvit otevřeně a pojmenuje své potřeby i hranice. Pečující potřebují slyšet uznání, nikoli jako projev slabosti, ale jako nutnou podmínku dlouhodobé udržitelnosti,“ doplňuje Steigerwaldová.
| Senioři někdy potřebují citlivě připomenout, že blízkost se neodvíjí od vzdálenosti, ale od každodenní přítomnosti. Uznání péče přitom není samozřejmé. Hraje důležitou roli v tom, aby pečující zvládali dlouhodobou zátěž a rodinné vztahy zůstaly funkční i v náročných situacích. |
|---|
Péče o stárnoucí rodiče je rodinná záležitost
Podobně situaci popisuje i americká socioložka Deborah J. Cohan, profesorka sociologie na University of South Carolina, která se dlouhodobě věnuje rodinným vztahům a sourozenecké dynamice. Podle ní péče o nemocné nebo stárnoucí rodiče je sama o sobě mimořádně náročná a její zátěž se často ještě zesiluje složitými rodinnými vztahy.
Zkušenosti s péčí se přitom výrazně liší podle toho, zda je dospělé dítě jedináčkem, nebo má sourozence. Mít sourozence přitom automaticky neznamená menší břemeno. Sdílení péče může přinášet úlevu, ale také konflikty, pocity křivdy, závist nebo vinu. Zejména v situacích, kdy se odpovědnost mezi sourozence nerozděluje rovnoměrně.
ProŽeny.cz
V praxi se péče často soustředí na jednoho z potomků, zpravidla na toho, kdo bydlí rodičům nejblíž. Ten pak nese každodenní fyzickou, emoční i organizační zátěž, zatímco ostatní mají spíše epizodickou zkušenost. Vzdálenost přitom vytváří specifické napětí: sourozenci žijící daleko často pociťují vinu, zatímco ti, kteří se starají, mohou zažívat vyčerpání, pocit nedocenění nebo nespravedlnosti.
O seniory se starají většinou ženy
Cohanová také upozorňuje, že v takových situacích se často znovu otevírají staré rodinné role a vztahové vzorce z dětství. Kdo byl rodičům blíž, kdo se cítil přehlížený a kdo nesl odpovědnost už dříve, se může v péči znovu projevit. Nároky spojené s péčí navíc podle ní stále častěji dopadají především na ženy, dcery nebo partnerky synů. Ty je často přijímají jako samozřejmost.
Důležitá je podle ní otevřená komunikace mezi sourozenci, jasné pojmenování možností a hranic a také schopnost přijmout, že ne všichni členové rodiny mají stejné kapacity. Péče o rodiče je podle ní především rodinný proces, který vyžaduje nejen praktickou spolupráci, ale i míru vzájemného pochopení a soucitu vůči ostatním i sobě samým.
