Jak děti motivovat k úklidu domácnosti? Jde to i bez kapesného

Stejně jako v mnoha jiných domácnostech Hope Dentonová, matka tří dětí, pracovala a zároveň se starala o děti a domácnost. Zprvu to brala jako samozřejmost, protože si myslela, že všechno to patří k roli mámy, kterou si vysnila. Jenže po čase se dostala do situace, kdy věděla, že jestli se okamžitě v jejím životě něco nezmění, nedopadne to dobře. Sedla si proto se svým mužem a společně se dohodli, že změní pravidla.

Rozdělili si činnosti tak, aby je každý z nich měl možnost zvládnout. Jelikož je její muž každý den dlouho v práci, dostal na starost večerní hraní s dětmi a jejich uspávání, a pak také práci na zahradě, kterou je schopen zvládnout o víkendu. Samotná Hope si pak ponechala vaření a úklid kuchyně po večeři, praní a rovnání prádla a zbylé činnosti rozdělili mezi děti.

Jejich děti tak mají každodenní povinnosti. Nechtějí z nich vychovat další generaci domácích superhrdinů, ale rádi by z nich měli schopné a uvědomělé jedince, kteří chápou, že žádná domácnost nefunguje na autopilota a že být součástí rodiny znamená i mít nějaké povinnosti.

Rodiče nejprve sestavili seznam všech základních domácích prací a jejich starší děti   (14 a 11 let) si je pak mezi s sebou rozdělily. Výběr fungoval tak, že si na střídačku vybírali jednu činnost za druhou, dokud veškeré činnosti nebyly rozdány. Díky tomu si pak nikdo z nich nemohl stěžovat, že má ty nejhorší práce. Shodli se, že vše bylo spravedlivě rozděleno, tudíž nemají důvod k neshodám.

Jejich čtrnáctiletý syn tak má kromě udržování čistoty ve svém pokoji na starost i odnášení odpadků, vysávání koberců v přízemí, nošení špinavého prádla do sklepa, kde je pračka a sušička. Zatímco jejich jedenáctiletý syn kromě svého pokoje uklízí toalety, doplňuje toaletní papír, má na starost i poštu a vyklízí nádobí z myčky. Své úkoly ale má i jejich pětiletá dcera. Ta má na starost krmení psů, uklízení hraček a také bot u vchodových dveří.

Toto všechno jsou práce, na kterých se podílejí, protože jsou součástí společné domácnosti. Žijí zde, tudíž přispívají. Nejedná se přitom o trest, ale o fakt, že všichni následně mají prospěch z čistého a funkčního domova.

Pokud si děti chtějí vydělat nějakou tu korunu, pak jim v tom rodiče nebrání. Naopak jim dají příležitost v podobě větších a náročnějších úkolů, kam řadí např. hlídání mladší sestry, plení zahrady, venčení psů nebo větší úklid.

„Učíme je, že peníze se nevydělávají bez toho, aby vyvinuli nějaké úsilí navíc,“ svěřila se Hope Dentonová.

Rodiče příjemně překvapilo, jak rychle se z daných činností stala rutina. Najednou šlo všechno samo, bez vzdoru a protáčení panenek, jak tomu bylo do té doby, když je o nějakou tu činnost požádali. Podle nich to bylo dáno hlavně tím, že všechny ty základní činnosti označili jako něco, co je součástí života, a tedy že se opravdu nejedná o trest.

„Jako matka vidím, jak i takové drobnosti formují jejich charakter. Učí se hospodařit s časem, zodpovědnosti, hrdosti na svůj prostor, a dokonce i troše vděčnosti, protože najednou i samy vidí, co je potřeba k udržení chodu domácnosti,“ upozorňuje Dentonová.

„Kromě toho, že se do našeho domova vrátil klid, věřím, že i dětem zůstane v paměti až do dospělosti, že nedostanou zaplaceno jen za to, že se někde objeví, a že když už budou chtít víc peněz a větší svobodu, neobejde se to bez větší zodpovědnosti a úsilí. To je přesně ta životní lekce, kterou chceme našim dětem předat. Vše začíná u odpadkového koše, koštěte či štětky na WC a na to navazující důvěry. Všechny tyto drobnosti se pak nasčítají do něčeho většího,“ uzavírá.