Příznaky, které vám potvrdí, že je váš partner patologický lhář

I kdyby se stalo cokoli, vždy mají připravený svůj příběh. Ať už jde o to, proč přišli pozdě, něco zapomněli, nebo proč řekli jednu věc a udělali druhou. Jejich vysvětlení zní až moc uhlazeně. Jen zřídka přebírají odpovědnost, protože v jejich verzi událostí za nic nemůžou. Často se navíc stavějí do obranné pozice.

Jeden den se příběh odehrál v Praze, další den v Ostravě. Detaily se mění tak často, že už je nestíháte sledovat. Spoléhají na to, že si to druzí nepamatují. Tato nejednotnost není zapomětlivost, ale znamení, že si vymýšlejí za pochodu. A spoléhají na to, že si těch trhlin druzí nevšimnou.

Patologičtí lháři nelžou jen o velkých věcech, lžou úplně o všem. Řeknou vám, že byli v obchodě, i když tam vůbec nešli. Tvrdí, že milují film, který nikdy neviděli. Lžou neustále, i když k tomu vůbec není důvod. Nejde o detaily – jde o kontrolu. A milují ten pocit moci, který jim to dává.

Normální partner odpovídá na otázky bez zbytečného dramatu. Lhář začne být podivně agresivní nebo se cítí dotčený, když se jen snažíte něco objasnit. Je to jejich způsob, jak druhé zastrašit, aby přestali pátrat. Toto defenzivní chování není o ochraně soukromí, je to snaha vyhnout se odhalení.

Buď jsou hrdinové, nebo oběti, nikdy ne normální jako ostatní. Každý jejich příběh je epický, každý detail pečlivě upravený. Své životy inscenují jako film, protože jim více záleží na dojmu než na skutečnosti. Tohle chování není vyprávění příběhů, ale manipulace. A právě to je podle Newport Institute jeden z typických znaků patologického lhaní.

Každý neúspěch má podle nich vnější příčinu, nikdy nejsou na vině oni sami. Vždy za to může špatný šéf, nespravedlivý kamarád nebo nějaké nedorozumění. Nedokážou přiznat svou vlastní chybu, což jim pohodlně umožňuje vyhýbat se zodpovědnosti. Je to taktika, jak odvést pozornost od vlastních lží tím, že se zaměří na údajné chyby ostatních.

Patologičtí lháři se často přetvařují podle toho, s kým právě jsou. Mění své názory, zájmy, a dokonce i příběhy z minulosti, jen aby zapadli. Jak vysvětluje Americká psychologická asociace, jako by neustále hráli nějakou roli místo toho, aby byli skutečnou osobností. Tahle chameleonská přetvářka je vyčerpávající a neustále druhé nutí přemýšlet, kdo vlastně doopravdy jsou.

Když je druzí konfrontují, otočí to proti nim a přimějí je, aby se cítili provinile. Zahrají si na ublížené, řeknou, že jsou ostatní paranoidní, nebo je obviní, že jim dost nevěří. Je to citové vydírání maskované jako nevinnost. Tahle hra vás má umlčet, aby jejich lži mohly zůstat v bezpečí.

Když je patologický lhář přistižen, nepřizná se, začne manipulovat. Popírá, odvádí pozornost nebo si vymyslí novou lež, aby zakryl tu předchozí. Nedočkáte se omluvy, ale jen další lži. Toto chování je vyčerpávající a druhé přiměje pochybovat o vlastním zdravém rozumu.

Když začne jít do tuhého, nasadí úsměv, hodí vtípek nebo zalichotí, jen aby odvedli pozornost od problému. Působí to jako emoční horská dráha. Tento šarm není nevinný. Je to zbraň, kterou používají k tomu, aby odvedli pozornost a vyhnuli se zodpovědnosti.

Když je požádáte o podrobnosti ke konkrétní věci, najednou se budou chovat zmateně a budou dělat vše možné, aby nemuseli odpovědět. Když už odpovědí, jde o poloviční odpovědi nebo úplně změní téma. Je to způsob, který má zabránit dalšímu vyptávání. Právě v detailech se lháři nejčastěji ztrácejí. Proto zůstávají neurčití a doufají, že to druhé přestane bavit a nechají to být.

Patologičtí lháři touží po pozornosti. Chtějí být tím nejzajímavějším člověkem v místnosti, i kdyby to mělo znamenat, že si budou vymýšlet nepravdivé příběhy. Jejich lži nejsou vždy zlé, někdy prostě jen potřebují uznání. Ale neustálá potřeba pozornosti je obrovské varovné znamení. Často právě v ní spočívá pravý důvod jejich lhaní.

Patologický lhář na sebe může upozornit také tím, když jednotlivé části jeho příběhu do sebe přestanou zapadat. Pokud si toho všimnete a váš instinkt vám začne našeptávat, že něco není v pořádku, pak ho poslechněte.