Tři základní typy lhaní a jak je odhalit

Možná jste si při čtení prvních vět pomysleli: Ne. Já přece nikdy nelžu. Pravda je taková, že čas od času jistě lžete i vy. To, že občas někdo zalže, neznamená, že je špatný. Není totiž lež jako lež. Lidé jich používají celou škálu od těch naprosto nevinných či takzvaně milosrdných až po ty nejtěžší, jež ubližují.

Není divu, že na toto téma vznikají v průběhu let studie, které se zaměřují na lži v různých oblastech života. Existují tak studie zaměřené na lhaní v zaměstnání, na to, kolik lží člověk vysloví v průběhu dne, zda je častější výskyt tohoto chování u žen či mužů nebo jaký typ lži je pro každé pohlaví typičtější.

Klasikou, na niž dodnes odkazuje řada dalších autorů i médií, je práce profesorky psychologie Belly DePaulové z Kalifornské a Harvardovy univerzity, která je zároveň autorkou několika knih na toto téma.

Zjistila například, že většina lidí lže jednou nebo dvakrát denně. Jak muži, tak ženy oklamou asi třetinu z lidí, s nimiž se v průběhu týdne setkají a mluví s nimi mezi čtyřma očima. „Vysokoškolští studenti lžou svým matkám v polovině rozhovorů,“ uvádí DePaulová ve svých materiálech.

Každý lže, zároveň nikdo nechce, aby mu lhali druzí. Proto vznikají také odborné studie, které se zabývají změnami chování ve chvílích, kdy lidé neříkají pravdu.

„Nikdo nechce být obětí lži. Lži nás zraňují. Pokud nám někdo lže, máme pocit, že nás zradil, že s námi manipuluje. Většina lidí chce umět odhalit lži proto, aby se před jejich dopadem dokázala ochránit,“ vysvětluje psycholožka a kriminoložka Evy Poumpourasová. Bývalá agentka americké tajné služby a členka nejužší ochranky tří amerických prezidentů vedla na mezinárodní úrovni výslechy řady pachatelů nejrůznějších trestných činů. Je proto odbornicí z nejpovolanějších.

Neberte si osobně, že vám někdo lže. Toto jeho chování s vámi nemusí mít nic společného. Lidé lžou třeba proto, že určité věci nechtějí s nikým sdílet, ani s vámi, protože se za ně stydí, bojí se, že je odsoudíte. Možná vás chtějí oklamat, ale možná jen nechtějí odhalovat své slabé stránky a vystavovat se nebezpečí citového či jiného zranění. V případě nevinných či milosrdných lží vám zase třeba řeknou, že se mají dobře, i když to tak není, protože nechtějí situaci rozebírat, neprozradí, že někdo vám milý je těžce nemocný.

Ne všechny lži jsou stejně závažné. Existují tři základní způsoby, jak lidé lžou.

Jak tedy poznat, že nám někdo lže? Stručně řečeno osvojením dovedností, které obecně pomohou zlepšit naši interakci s ostatními. Ať už chceme odhalit lež, mít harmonický vztah s partnerem nebo zajistit pohodovou komunikaci s pubertálním potomkem, klíčem je umět naslouchat a pozorovat, a tedy pracovat s verbální i nonverbální stránkou.

1. Dokonalý příběh

Pro začátek je dobré si uvědomit několik skutečností a začít si jich všímat. „Lidé lžou lineárně, to znamená v řadě. Když vám vyprávějí, co se stalo, postupují chronologicky,“ říká bývalá agentka tajných služeb, co mimo jiné vypozorovala při výsleších a obsluze detektoru lži. „Řeknou vám: Udělal jsem toto, pak toto, potom toto. Pomáhá jim to neztratit se ve svém vymyšleném příběhu,“ vysvětluje odbornice.

„Například, když se někoho zeptáte, co včera celý den dělal, řekne vám něco z rána, přeskočí na odpoledne, pak se vrátí zpět do rána, protože na něco zapomněl. Pokud si ale příběh vymyslí, vypráví ho bez oprav a úprav, často velmi plynule, od začátku do konce.“ Když totiž lžeme, máme pocit, že příběh musí plynout a pokud by neplynul, mohlo by to vzbudit podezření. Opak je pravdou. Spontánní opravy vyřčeného naopak potvrzují, že člověk říká pravdu.

2. Ujišťování

Dalším upozorněním na lež bývají zbytečná slova navíc. Například, když se zeptáte: „Byl jsi včera v restauraci?“ Pravdivá odpověď by měla být jasné, okamžité a jednoduché ano nebo ne, případně „Ano, byl jsem v restauraci.“ Pokud ale odpověď zní: „Ne. Včera jsem rozhodně v restauraci nebyl. Co bych tam dělal? Vždyť víš, že to tam nemám rád, je tam příliš draho.“, je třeba zpozornět. Proč se někdo takto urputně snaží vás přesvědčit, že včera nebyl v restauraci? Věnujte pozornost odpovědím. Pravda je totiž jednoduchá: Ano. Ne.

3. Nonverbální projevy

Pokud chcete umět odhalit lež, kromě poslechu také pozorujte. Chování často řekne víc než slova. Například když sedíte naproti někomu, všímejte si, jak je opřený, kde má ruce, nohy, co se děje s jeho obličejem. To je jeho běžné, převládající nastavení. Všímejte si, zda a jak se jeho řeč těla změní ve chvíli, kdy položíte nepříjemnou otázku.

Například z uvolněného posedu se najednou napřímí, vykulí oči, zvedne obočí, položí ruce na stůl, podloží si bradu, schová obličej do dlaní.

„Může to být i drobnost, jako že se poškrábe na nose nebo ve vlasech. Ne u každého to nutně musí znamenat, že vám lže. Je to znamení, že byste měli zpozornět. Žádní dva lidé nelžou stejně. Jsme tak komplexní, tak odlišní, že každý z nás se projevuje jinak,“ upozorňuje Poumpourasová.

4. Oční kontakt

Stále zůstává vžité, že pokud se nám člověk dívá do očí, říká pravdu. Každý je ale schopný lhát druhým do očí. Tím spíš, pokud chce lež za každou cenu obhájit. Oční kontakt tedy rozhodně není zárukou pravdy.

Existuje ale výjimka, a tou jsou malé děti zhruba do dvou až tří let věku. Pokud se jich na něco zeptáte a ony lživě odpoví, budou se při tom dívat kamkoli jinam, jen ne vám do očí. Vědí totiž, že dělají něco špatného a cítí se provinile. Není proto dobré dětem říkat: Když se mnou mluvíš, dívej se mi do očí. Právě tak se totiž mohou naučit vám do očí lhát.