Nikdo nás neučí žít po smrti partnera. Přesto je to zkušenost, která čeká mnoho z nás

Po pohřbu návštěvy postupně řídnou, příbuzní se vracejí ke svým povinnostem. První týdny bývají naplněné praktickým zařizováním a člověk funguje v režimu „musím“. „Velmi často se lidé na psychologa obracejí právě ve chvíli, kdy utichne vše kolem pohřbu. Tehdy, když člověk zůstane ‚sám‘ a má více času na přemýšlení, přijdou myšlenky - on nebo ona se už nevrátí, je navždy pryč,“ popisuje psycholožka z poradny uLékaře.cz Michaela Štěpánová.

Nejde přitom jen o ztrátu milované osoby, ale také o společný svět a identitu, kterou dva lidé během let vytvořili.

„Pokud s někým žijete dvacet, třicet nebo padesát let, nevytváříte jen vztah. Vytváříte společný život a do určité míry také společnou identitu. Spoustu věcí už ani nevnímáte jako rozhodnutí. Prostě víte, kdo co zařídí, komu co řeknete, jak trávíte víkendy, kam pojedete v létě. Automaticky uvažujete v kategorii ‚my‘,“ říká krizová interventka a poradkyně pro pozůstalé Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče.

Po letech společného fungování se tak musíte zorientovat v nové realitě, která ještě donedávna patřila dvěma.

„Nejtěžší paradoxně často nebývají velké události, ale úplně obyčejné momenty. Probudit se a vidět prázdnou polovinu postele, automaticky připravit oběd či kávu pro dva, přijít domů a nemít se s kým porozprávět. Právě toto člověku připomíná, že se realita změnila,“ vysvětluje Štěpánová.

Pelechová upozorňuje, že právě v těchto maličkostech se postupně rodí nové „já“.

„Když nemáte komu říct, co se vám dnes stalo, automaticky vezmete v obchodě něco, co měl partner rád, nebo se potřebujete rozhodnout a poprvé není koho se zeptat. Právě v těchto chvílích se člověk postupně učí být ‚já‘, aniž by musel vymazat všechno, co předtím znamenalo ‚my‘.“

Smutek není jediná emoce, která po ztrátě partnera přichází. „Po dlouhé a vyčerpávající nemoci může přijít úleva. Není to proto, že by si člověk přál partnerovu smrt, ale protože skončilo jeho utrpení, strach nebo měsíce či roky intenzivní péče. A právě za úlevu se lidé někdy velmi stydí,“ vysvětluje Pelechová.

Stejně těžké může být přijmout chvíli, kdy se po čase objeví smích nebo radost. S příjemnými emocemi se někdy dostaví i výčitky. Je v pořádku užívat si něco, když milovaný člověk zemřel?

„Úleva neznamená nedostatek lásky. Vztek neznamená špatný vztah. A radost po smrti partnera není zrada.“

To, že se znovu dokážete těšit nebo smát, není důkazem, že jste zapomněli nebo že pro vás partner znamenal méně. Stejně tak není potřeba zůstávat nešťastní, abyste dokázali, že vám na něm záleželo.

Lidé často nevědí, jak se k pozůstalému chovat. Někdy se tématu zemřelého vyhýbají, jindy se snaží povzbudit větami, že musí být silný a jít dál. Jenže smutek není problém, který lze několika větami odstranit.

„Důležité je s pozůstalým pouze být, nebát se jeho bolesti, ptát se, mluvit o emocích. Nebát se tématu o zemřelém. Tomu se často lidé vyhýbají, ale pozůstalý potřebuje mluvit. Nemusíme hledat řešení, pouze tam být,“ říká Štěpánová.

Podle ní neexistuje chvíle, kdy by měl být člověk po ztrátě partnera jednoduše „v pořádku“. Blízcí by proto neměli svou pozornost omezit jen na první týdny. Potřeba podpory může přetrvávat i další měsíce, kdy se postupně hledá nový způsob fungování.

Cílem není co nejrychleji obnovit to, jak všechno fungovalo dříve, ale postupně si najít způsob, jak pokračovat dál.

Okolí často očekává, že se pozůstalý časem vrátí do normálu. Jenže podle Pelechové není kam se vracet. To, co bylo dříve samozřejmé, počítalo s přítomností partnera. Najednou je všechno jinak.

„Já vlastně nevím, kam přesně by se měl člověk ‚vrátit‘. Původní život počítal s přítomností partnera. A ten tady není. Takže očekávat návrat do stejného života je svým způsobem nemožný požadavek. To ale neznamená, že život po ztrátě už nemůže být dobrý. Může. Jen může být jiný,“ vysvětluje Pelechová.

Přijmout tuto jinakost může trvat dlouho. Každé nové rozhodnutí, první dovolená bez partnera nebo chvíle radosti mohou vyvolat pocit viny.

Citlivou otázkou bývá také nový partnerský vztah. Může se objevit obava z reakcí okolí nebo pocit, že novou láskou zrazujete tu předchozí. Podle Pelechové ale není nutné vybírat mezi vzpomínkami a možností znovu milovat. „Člověk nemusí zůstat sám a nešťastný, aby dokázal, že mu na zemřelém partnerovi záleželo. Pokračovat v životě neznamená vymazat minulost. Nové zážitky, vztahy, přátelství nenahrazují to, co bylo předtím. Pouze buduje novou kapitolu svého života.“

To platí i pro nový partnerský vztah, který nemusí být náhradou za předchozí lásku.

Truchlení nemá pevný jízdní řád. Smutek se může vracet i po týdnech nebo měsících a neznamená to, že se s ním vyrovnáváte špatně.

„Každý člověk potřebuje projít každou fází truchlení a ta u lidí probíhá různě a jinak dlouho. Odborná pomoc může být užitečná, když se člověk cítí, že je na vše sám, nemůže fungovat a neví kudy dál,“ upřesňuje Štěpánová.

Zpozornět je potřeba také tehdy, když bolest dlouhodobě znemožňuje běžné fungování, výrazně se izolujete, přestáváte o sebe pečovat nebo se přidají závažné depresivní či úzkostné obtíže. S pomocí přitom není nutné čekat až na chvíli, kdy už situaci nezvládáte.

Po smrti partnera se do původního života vrátit nejde. Je ale možné postupně hledat cestu, jak pokračovat dál. Vzpomínky a láska přitom nemusí zmizet jen proto, že se znovu objeví radost.

Odbornou pomoc přitom nemusíte hledat pouze u psychoterapeuta. Existují také poradci pro pozůstalé, kteří se zaměřují přímo na podporu lidí po ztrátě blízkého člověka. Kontakty na ně nabízí Asociace poradců pro pozůstalé, jejíž členové poskytují pomoc po očekávané i náhlé ztrátě.