Stáří v osamění: Epidemie, kterou si společnost způsobila sama

„Sociální izolace není jen společenský problém. Je to přímé zdravotní riziko, které může zkrátit život o celé roky,“ říká praktická lékařka a geriatrička Astrid Matějková. V ordinaci vídá denně, jak hluboký je vliv samoty na psychiku i tělo. „Osamělý člověk se hůř stravuje, méně se hýbe, rychleji ztrácí svalovou hmotu. Kognitivní schopnosti upadají, přibývá depresí, demencí, pádů, hospitalizací.“

Podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO je osamělost a sociální izolace rizikem, které může zvýšit pravděpodobnost předčasného úmrtí až o 29 %. Podle zjištění této organizace postihuje každého šestého člověka na světě.

Odhaduje se, že kvůli sociální izolaci zemře na světě každou hodinu přibližně 100 lidí, což znamená přes 871 000 zbytečných úmrtí ročně. Naopak pevné sociální vazby mohou podstatně zlepšit zdravotní stav a prodloužit délku života.

„Stvořili jsme prostředí, kde se starému člověku žije špatně. Urbanisticky, digitálně i sociálně mu házíme klacky pod nohy. A pak se divíme, že zůstává uvězněn ve svém bytě – fyzicky i mentálně,“ uvádí Matějková.

Rodinné vazby slábnou, sousedské vztahy mizí, komunity se rozpadají. A senior, který dřív býval důležitou součástí rodinného života, se najednou stává někým, o koho se sice postaráme, ale mnohdy jen na dálku.

Nejdůležitější není čistá postel, ale pocit, že někam patříte. Matějková poukazuje na svou lékařkou misi v Africe. „Tam do nemocnice nikdy nepřijde starý člověk sám. Celá rodina ho doprovází, vaří mu, stará se o něho,“ popisuje.

Dodává, že u nás jsme péči přenesli na instituce. Tím někdy nevědomky bereme člověku to nejcennější: pocit, že je pro někoho ještě potřebný. „Přitom právě tahle jistota dokáže překvapivě dlouho udržet zdraví i sílu žít.“

Sarkopenie, tedy úbytek svalové hmoty a síly, není pouze otázkou věku nebo nedostatku pohybu. Nové zahraniční studie totiž potvrzují, že osamělost a sociální izolace mohou tento proces výrazně urychlit. Čínský výzkum, který sledoval více než pět tisíc lidí středního a vyššího věku po dobu čtyř let, ukázal, že ti, kdo žijí osaměle, nemají pravidelný kontakt se svými dětmi nebo se neúčastní společenských aktivit, mají až o polovinu vyšší riziko rozvoje sarkopenie než ti, kteří jsou společensky propojeni.

Z toho vyplývá, že mezilidské vztahy mají zásadní vliv nejen na psychiku, ale také fyzické zdraví.

V posledních letech se čím dál častěji objevují výzvy, aby se senioři více zapojovali – do komunitních aktivit, do vzdělávání, do technologií. Jenže realita je jiná. „Adaptační schopnosti s věkem klesají. Představa, že se starý člověk sám aktivně zapojí, je iluze. Musíme za ním dojít my,“ vysvětluje Matějková.

Podle ní je třeba tvořit komunitní centra dostupná v každé čtvrti, propojovat zdravotní a sociální péči a podporovat lékaře, aby pacienty aktivně směřovali k možnostem podpory. Stačí kontakt, doporučení, někdy jen povzbuzení a senior začne znovu chodit mezi lidi.

Naděje ale existuje. Stát začíná toto téma brát vážně: připravuje se Národní akční plán pro Alzheimerovu nemoc a nově byl vydán také Národní plán rozvoje geriatrické péče v České republice do roku 2035.

„Na státní úrovni jsem součástí týmu, který připravuje Národní akční plán pro Alzheimerovu nemoc, a podílím se i na dalších aktivitách. Tyto dokumenty už jasně zdůrazňují potřebu komplexního přístupu a prevence sociální izolace,“ doplňuje lékařka.

Vznikají také multidisciplinární týmy, které řeší nejen léčbu, ale i sociální podporu. Inspirací jsou neziskové organizace jako Dementia nebo Centrum Seňorina, jež propojují rodiny, odborníky a komunitu v péči o lidi s demencí. Když se spojí rodina, komunita a odborníci, mohou lidé prožít důstojné stáří.

„Jedny z nejkrásnějších přednášek jsem měla s desetiletými dětmi. Povídali jsme si o Alzheimerově nemoci. Byly neuvěřitelně citlivé.“ Podle Matějkové právě děti nesou klíč k proměně. Musíte je přestat chránit před stářím a nemocí. Patří to k životu. Když to děti pochopí, vyrůstá generace, která nebude považovat staré lidi za přítěž, ale za součást života.

Pokud víte o seniorovi, který žije v izolaci, nebo sami pociťujete osamělost, nemusíte zůstat sami. V Česku existuje několik organizací a center, jež pomáhají propojovat seniory s komunitou i odborníky. Například Domy s pečovatelskou službou nebo denní stacionáře, které poskytují prostor pro setkávání a podporu.

Nezapomínejte ani na dobrovolnické iniciativy jako Dobrovolnické centrum Petrklíč, Centrum Elpida nebo Charita či Život 90, kde se lidé mohou zapojit do pravidelných návštěv u osamělých seniorů. I obyčejný telefonát nebo krátká návštěva může znamenat nesmírně moc.

Sociální izolace není jen problémem seniorů, je to výzva pro nás všechny. Každý může přiložit ruku k dílu a pomoci vytvářet svět, ve kterém stáří nebude synonymem osamění, ale přirozenou a důstojnou součástí života. Stačí zájem, kontakt či drobné gesto.