Článek
Kolektivní smutek nás provází odjakživa. Byl tu dávno předtím, než existovaly sociální sítě. Stačí si vzpomenout na nečekaný odchod princezny Diany. Tehdy truchlily miliony lidí po celém světě, přestože ji většina znala jen z televizních obrazovek nebo novinových fotografií. Dnes podobné zprávy přicházejí mnohem rychleji a zasahují veřejný prostor téměř okamžitě.
Zatímco dřív se společné truchlení odehrávalo hlavně na náměstích, při pietních setkáních nebo v rodinách, velká část emocí se dnes přesouvá do online prostoru. Tam bývá dobře vidět, jak silně může veřejnost reagovat i na odchod člověka, kterého znala jen z televize, rádia nebo internetu.
Poradkyně pro pozůstalé Kateřina Grofová říká, že podobné chvíle v lidech často otevírají mnohem víc než jen obyčejný smutek. „Když zemře někdo veřejně známý, může nás zasáhnout samotné uvědomění, že smrt se nevyhýbá ani lidem, kteří působí silně, úspěšně nebo téměř nedotknutelně. Může to narušit naši iluzi bezpečí a kontroly,“ vysvětluje.
Právě v takových chvílích se podle ní často otevřou emoce, které s konkrétní osobností souvisejí jen nepřímo. Objevuje se strach, nejistota, bezmoc i připomínka vlastní konečnosti.
Umírání a smrt jsme odsunuli stranou
Mnoho lidí dnes přichází s odchodem a loučením do kontaktu výrazně méně než dřív. Umírání se postupně přesunulo do nemocnic a zařízení dlouhodobé péče a z běžného života téměř zmizelo. Zatímco dřívější generace byly přirozenou součástí posledních chvil i pohřebních rituálů, současná společnost téma konečnosti často odsouvá stranou.
„Pro mnoho lidí je dnes odchod veřejně známé osobnosti jedním z mála momentů, kdy se vůbec setkají s realitou lidské konečnosti,“ říká Grofová.
Proto člověka mohou podobné zprávy zasáhnout mnohem silněji, než čeká. Nejde jen o konkrétního herce, moderátora nebo zpěváka. Odchod známé osobnosti totiž často připomene i vlastní ztráty, obavy z pomíjivosti nebo pocit, že čas utíká rychleji, než si běžně připouštíme.