Až když si připustíme, že tu nebudeme navždy, začneme žít jinak

Vážná nemoc, odchod blízkého člověka nebo jiná událost, která nám připomene vlastní zranitelnost, dokáže během chvíle změnit pohled na svět. Najednou ustoupí do pozadí věci, které ještě včera působily neodkladně, a do popředí se dostanou vztahy, společně strávený čas i otázka, jestli žijeme podle svých hodnot.

Vědomí vlastní konečnosti patří k nejsilnějším impulzům, které dokážou změnit pohled na život.

„Představa naší vlastní smrti nás nutí klást sami sobě otázky. Neptáme se jen na to, co všechno jsme stihli, ale spíš na to, jaký život vlastně žijeme a jestli v něm neztrácíme ze zřetele to, co je pro nás opravdu podstatné,“ říká Zdeňka Dohnalová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, která se dlouhodobě věnuje thanatologii, tedy tématu smrti a umírání.

Naruší se tak náš zaběhnutý způsob uvažování. Najednou se přestaneme soustředit jen na to, co spěchá, a věnujeme více pozornosti tomu, co nám dává smysl. Místo dalšího přesčasu nebo nekonečného odškrtávání úkolů začne být důležitější večeře s rodinou, návštěva rodičů nebo telefonát kamarádovi, který jsme už týdny odkládali.

„Můžeme se sami sebe ptát, jaký odkaz zde chceme zanechat a zda žijeme tak, abychom tuto svoji představu naplnili,“ dodává.

Proč se to děje, vysvětluje prostřednictvím svých odborných studií americká psycholožka Laura Carstensenová. Naše rozhodování ovlivňuje také to, kolik času si myslíme, že máme před sebou.

Dokud máme pocit, že ho je spousta, plánujeme, zkoušíme nové věci nebo se soustředíme na kariéru. Jakmile si ale uvědomíme, že času není neomezeně, začneme přemýšlet jinak. Do popředí se dostávají blízké vztahy, společně strávený čas i činnosti, které nám dávají smysl a přinášejí radost. Potřeba neustále něco dokazovat nebo být za každou cenu úspěšní naopak ustupuje.

O tom, že život jednou skončí, lidé přemýšleli odpradávna. Podle Dohnalové se ale změnilo to, jak blízko smrti dnes skutečně jsme.

„Dříve byla smrt mnohem víc na očích a možná proto s ní lidé více počítali. Nebyla vnímána jen jako něco, co se týká vysokého stáří. Smrt byla častěji součástí domácího a komunitního prostoru a lidé byli umírání svých blízkých více přítomni,“ vysvětluje.

Dnes se velká část péče přesunula do nemocnic a dalších zařízení. Je to důležité a často nezbytné, zároveň to ale způsobilo, že se se smrtí běžně nesetkáváme. A právě proto nás dokáže zaskočit mnohem víc než dřív.

„Už ji tolik nevidíme, nejsme s ní v každodenním kontaktu, a proto nás pak, když přijde, může opravdu nepříjemně zaskočit. Někdy říkáme: Čekal jsem to, ale ne tak brzy.“

Přemýšlení o vlastní konečnosti nemusí vést ke strachu. Naopak. Může jít o příležitost zastavit se a zamyslet se nad tím, jestli žijeme podle vlastních hodnot.

Proto Zdeňka Dohnalová oceňuje projekt Preventivní prohlídka života, který vytvořilo Centrum paliativní péče. Nabízí deset jednoduchých otázek, díky nimž se člověk může zamyslet nad tím, jestli je se svým životem opravdu spokojený.

„Je to příležitost na chvíli se zastavit, prohlédnout si svůj život a položit si otázku, zda žijeme v souladu s tím, co je pro nás opravdu důležité,“ říká.

Osvobozující může být už samotné uvědomění, že naše hodnota nestojí jen na výkonu, mládí nebo očekávání okolí. Nemusíme čekat, až nás zastaví těžká životní událost. Zastavit se a zamyslet nad tím, jestli svůj čas věnujeme tomu, na čem nám skutečně záleží, můžeme i ve chvíli, kdy máme pocit, že je všechno v pořádku.

Když se lidé na konci života ohlížejí zpět, většinou si nevyčítají jednu konkrétní chybu. Mnohem častěji přemýšlejí o tom, co nestihli udělat nebo říct.

„Nelitují jen jednotlivých rozhodnutí, ale spíš toho, že svůj život nevyužili tak, jak by si zpětně přáli. Že některé věci nedokončili, neřekli něco důležitého, příliš dlouho něco odkládali nebo se dost nevěnovali lidem, na kterých jim záleželo,“ zmiňuje Dohnalová.

Právě proto nemusí být přemýšlení o vlastní konečnosti temné ani beznadějné. Někdy stačí připomenout si, že to nejdůležitější není dobré odkládat na zítřek.