Hlavní obsah

Nepříjemné komentáře - řešte je s klidem a zůstaňte nad věcí

5:23
5:23

Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se

Hrubé komentáře či nejapné poznámky umí člověka pořádně vykolejit. Zažívá malý šok a odpovídá tak, že výsledkem je zbytečná hádka, která zkazí náladu. Když si pak situaci zpětně promítne, kroutí hlavou nad tím, co to vypustil z úst. Buďte připraveni a už nikdy nebudete zaskočeni.

Foto: Envato Elements

Správně zvolenou reakcí snadno odvrátíte hádku.

Článek

Hrubé, nemilé, nepříjemné, nemístné a další podobně nevítané poznámky, průpovídky či komentáře nás dokážou zaskočit. Obzvlášť pokud jsou od člověka, od něhož bychom to nejméně čekali. Vždy zabolí od těch nejbližších, které pochopitelně my sami nemůžeme a zároveň většinou ani nechceme poslat do patřičných mezí.

Jenže v takové situaci jsme obvykle poněkud v pasti a vystřelíme z úst něco podobně nepatřičného jako ten, kdo „si začal“. Výsledkem bývá konflikt v podobě hádky, v lepším případě ve formě rozhovoru v negativní atmosféře. Negativní energie v nás pak většinou ještě nějakou dobu zůstává.

Ptáme se sami sebe: Měl/a jsem vůbec reagovat? Jak jsem měl/a reagovat? Měl/a jsem reagovat jinak? Co jsem (ne)měl/a říct? Co řeknu/udělám příště? Tři výtečně fungující odpovědi na posledně zmíněnou otázku si právě teď můžete zapamatovat a jednu z nich při nejbližší příležitosti použít.

1. Reagujte konkrétní otázkou na záměr

Snadno se tak vyhnete hádce. Mluvčímu totiž dáváte prostor ke zhodnocení toho, co právě vyřkl. Může se stát, že jeho sdělení vyznělo úplně jinak, než zamýšlel. Nabízíte mu čas, aby si to uvědomil a vysvětlil, jak se věci opravdu mají, jaký byl či je jeho skutečný záměr, čeho se svým hrubým komentářem, respektive nešikovným komentářem, který vyzněl hrubě, snažil docílit.

Zeptejte se na úmysl mluvčího:

Chceš tím říct, že…?

Chtěl jsi tím říct, že…?

Myslíš tím, že…?

Myslel jsi to tak, že…?

Nebo také:

Chtěl/a jsi mě ztrapnit?

Chtěl/a jsi mě urazit?

Chtěl/a jsi, aby se mě to dotklo?

Bylo tvým cílem, abych se cítil/a…?

Ve většině případů se dočkáte odpovědi ve smyslu: „To určitě ne/To v žádném případě, chtěl/a jsem říct…“ Následovat bude vysvětlení, po němž můžete navázat neutrální či dokonce příjemnou konverzací. Případně se jen v dobrém rozloučíte, rozejdete a příště, až se potkáte, spolu můžete komunikovat bez nepříjemného napětí. Ukážete, že máte integritu, jste klidní a nad věcí.

Funguje to i v písemné formě

Textové zprávy a e-maily nás umí potrápit ještě víc než osobní komunikace. Postrádáme při nich tón hlasu, výraz v obličeji, hru očí, řeč těla celkově, a tak si vytváříme nejrůznější, jen zřídka pravdu reflektující domněnky.

Všichni to dobře znáte. Napíšete „textovku“ či e-mail a přijde vám některá z těchto odpovědí: Jj, Nn, Ok, Jasně, o pouhém palci v messengeru raději ani nemluvme. V hlavě si okamžitě začnete vytvářet nejhorší scénáře. Co jste si právě přečetli, vnímáte jako odmítavý postoj, že vás daný člověk nebere vážně, kašle na vás, chce vás odpálkovat.

Naštvete se, je vám z toho smutno, nechápete. Co se vám chce udělat? Doslova vypálit něco zpátky. Řekněte si o vysvětlení. Pravděpodobně obdržíte odpověď jako: „Vůbec ne, zrovna vařím a musím míchat/jsem na rande/na koncertě/v obchodě/v bance, chtěl/a jsem jen v rychlosti dát vědět, že jsem zprávu viděl/a. Napíšu později.“

2. Zeptejte se, zda je pasivně agresivní komentář určený vám

Pasivně agresivní komentáře či poznámky jsou takové ty „utroušené“ na půl úst, ne směrem k vám, ne přímo do očí, ale stranou. Přitom mluvčí i vy moc dobře víte, že jsou určené vám.

Ověřte si to otázkou:

„Mluvíš se mnou?“

„To bylo na mě?“

„Říkal/a jsi to mně?“

„Urazil/a jsem tě nějak?“

„Jsi v pořádku?“

„Je všechno v pořádku?“

„Děje/Stalo se něco?“

Tím, kdo je zaskočen, rázem nejste vy, ale ten druhý. Vytrhnete ho z jeho dosavadního rozpoložení a donutíte, aby si uvědomil, co skutečně právě řekl. Vyjadřujete: „Je mi jasné, že je za tím něco víc. Zní to, jako by za tím bylo něco víc.“ Rozpoznali jste pasivně agresivní chování a nehodláte to nechat jen tak. Není výjimkou, že mluvčímu pak v mysli doslova vyskočí: „Počkat! Co jsem to právě řekl?“

Nebo konstatováním:

Zní to jako jako/Vypadá to, že… (například si chceš promluvit).

3. To nejlepší nechte na konec – reagujte tichem

Ticho léčí, má totiž ohromnou sílu. Odpovězte proto tichem. Tato často nejúčinnější varianta je ovšem nejtěžší na zvládnutí. Musí se totiž realizovat správně, aby měla účinek, jaký má přinést. Existuje nicméně technika, díky níž vám půjde snadno.

Pomůže vám jednoduché počítání do čtyř. Počítání lze vynechat, pokud bez něj zvládnete uhlídat, že ticho bude trvat čtyři sekundy. Zdá se to málo? Věřte, že čtyři sekundy mohou být někdy skoro nekonečné.

Pokud k vám někdo pronese hrubý komentář či poznámku, podívejte se na něj a pohled udržte po dobu čtyř sekund. Jedna… dvě… tři… čtyři… Váš pohled je zvědavý a beze slov jím říkáte: „Poslouchal/a jsem, slyšel/a jsem, zhodnotil/a jsem a dospěl/a jsem k závěru, že mi nestojí za to odpovídat.“

Navíc si můžete představit, že sedíte na křesle a vedle něj stojí odkládací stoleček, popřípadě stojíte a vedle vás je řečnický pultík. Někdo vám předal papír, na kterém je napsaný hrubý komentář. Vy papír vezmete a odložíte na stolek či pultík. A je to.

Anketa

Jaká je obvykle vaše reakce na nečekané hrubé poznámky?
Okamžitě „vypálím“ něco ještě hrubějšího.
15,6 %
Musel/a jsem na tom pracovat, ale teď už umím zůstat v klidu a reagovat až poté, co si odpověď rozmyslím.
4,4 %
Stává se mi, že mě zaskočí natolik, že nejsem schopná/ý reagovat hned/vůbec.
60 %
Nějak odpovím, aniž bych si to promyslel/a. Záhy toho lituji.
2,2 %
Záleží na tom, jak moc jsou hrubé a čeho konkrétně se týkají.
17,8 %
Celkem hlasovalo 45 čtenářů.

Výběr článků

Načítám