Měli jste někdy zlomené srdce? Hojí se roky a je to těžká životní lekce, která vás změní

Po každém rozchodu zpracováváme různé emoce, zlomené srdce je ale něco jiného. „Je to naprostá noční můra. Jedna z nejhorších zkušeností, kterými si člověk může projít,“ uvádí filozof a autor knihy Lekce z lásky Alain de Botton, který je také zakladatelem terapeutické a vzdělávací platformy The School of Life.

Zdůrazňuje, že zlomené srdce je vážná věc. „Jste roztrhaní na kusy. Léčíte ho rok, dva, tři i déle. Je to kvazi-medicínský stav (reálné potíže, které se nedají objektivně změřit a nemají tak oficiální diagnózu, pozn. red.). Měli byste si na to vzít volno z práce. Je to velká životní událost.“

Nejzávažnější „zlomenina srdce“ nastává, když vztah skončí bez vysvětlení, bez řádného uzavření.

Vypadá to, že vztah funguje, oba do něj investují, důvěřují si, milují se, plánují budoucnost. Pak zničehonic jeden přijde a řekne: „Mrzí mě to, ale cítím, že musím odejít. Nedokážu vysvětlit proč.“ Náhlé ukončení vztahu bez dostatečného uzavření a vysvětlení člověka zničí a má obrovský dopad na schopnost důvěřovat ostatním lidem.

Zlomené srdce je velmi podobné traumatu. „Máte pocit největší možné zrady a zostuzení v očích toho druhého. Řekli a ukázali jste mu úplně všechno. Dovolili jste absolutní zranitelnost. A pak, z důvodu, který neznáte, váš nejlepší přítel, milenec, důvěrník, zmizí z vašeho života. Něco ve vás zemře a potřebujete se znovu narodit,“ vysvětluje odborník na lásku a moderní vztahy.

Každý, kdo utrpí „zlomeninu srdce“, není sám sebou celé roky. Potřebuje spoustu podpory a laskavosti. Věty o tom, že vás taková životní lekce posílí, že se stanete někým jiným, pochopitelně lepším, jsou sice povzbuzující, ale nefungují. Ne v době, kdy je člověku nejhůř.

„Zatímco v Americe jsou lidé optimističtí, v Evropě jsme tragičtí. Říkám to s láskou, soucitem a touhou být nápomocný, ale některé věci v životě zkrátka jsou tragické. Ne všechny zkušenosti jsou cestou do krásné budoucnosti,“ sdílí svůj realistický pohled na věc de Botton.

„Některé věci jsou zkrátka kruté. Neměly se stát a nic krásného nepřinesou. Prostě si je musíte protrpět a snažit se,“ dodává.

Po nějaké době, až se jedinec vzpamatuje a dá se do pořádku, bude schopný si připustit, že se něco naučil a celá ta zkušenost ho nějakým způsobem posílila a zároveň se poučil, aby už některé chyby nezopakoval. „I tak je zlomené srdce jedna z těch životních lekcí, které jste si nezasloužili a přejete si, abyste jimi nemuseli procházet,“ upozorňuje odborník.

Zlomené srdce ale přece jen přináší i něco pozitivního, co se nemáte šanci jinak naučit, a sice, že lépe pochopíte sami sebe. Naučíte se sebesoucitu.

„Zažili jste odmítnutí jako nikdy v životě. Někdo měl příležitost vás dokonale poznat a rozhodl se, že pro něj nejste dost dobří. Po rozchodu se přirozeně stavíte na jeho stranu a věříte, že jste vadní, nedostačující, troska. Dlouho věříte názoru osoby, která vám ublížila. A pak se v určité chvíli něco změní. Řeknete si, že dotyčný nemá pravdu a postavíte se na svou stranu,“ vysvětluje de Botton.

„Abyste mohli sami se sebou žít, musíte se odrazit ode dna. Postupně se naučíte mít k sobě soucit. Přijmout, že nejste dokonalí, ale zasloužíte si žít a musí existovat způsob, jak žít šťastně. A tehdy začne pomalý proces zotavení,“ dodává.

Možná by na to opravdu měl existovat zákon, ne v právním smyslu, ale v tom lidském. Že vztah nelze ukončit, aniž bychom druhému dali co nejpravdivější a nejsrozumitelnější vysvětlení. Proč se to stalo? Co se změnilo? Jak jsme k tomuto rozhodnutí dospěli? Ne proto, abychom si ulevili, ale abychom tomu druhému pomohli pochopit, co se odehrálo.

Nelze jen tak odejít z něčího života po pěti, deseti nebo dvaceti letech a uzavřít to větou: „Promiň, už to necítím,“ a pak zmizet. Takové ticho a náhlé odříznutí patří k nejničivějším zkušenostem, jaké lidská duše zná. Zranění, které nevznikne rozchodem samotným, ale nedostatkem smyslu a odpovědí.

„Pojďme se v tom všichni zlepšit,“ vyzývá Alain de Botton. Ne proto, že bychom měli zůstat ve vztazích, které nefungují, ale proto, že i konec může být veden s respektem a lidskostí.