Jsou spolu doma i v práci už 22 let, receptem na úspěch je prý brutální upřímnost

Myslím, že ano, i když jsme se tomu dlouho bránili. Vlastně jsme nedávno oslavili 22. výročí. Z předchozích působišť jsme si přinesli pravidlo, že se v rámci kapely nerandí, protože to většinou nedělá dobrotu. Hned zpočátku ale určitě probíhalo nějaké to flirtování. Pořád jsme si ale říkali: Ne! To nejde, něco se pokazí…

Došlo to do bodu, hlavně pro mě, kdy jsem si pomyslela, jaké by to bylo, kdyby to fungovalo a mohla bych v Halestorm žít život, o kterém jsem snila, bok po boku s člověkem, kterého miluji. Řekla jsem si, že by to za ten risk mohlo stát… a tak jsem ho jednoho dne políbila. Zbytek je historie, ale museli jsme si o tom velmi dospěle promluvit. Shodli jsme se, že je to zároveň nejlepší a nejhorší nápad, jaký si lze představit.

Bylo pro nás zásadní neohrozit kapelu, kterou jsme s bratrem, naším bubeníkem, založili, když mně bylo třináct a jemu deset. Joe se k nám přidal o šest let později. Shodli jsme se, že pokud by náš partnerský vztah nějak začal ničit kapelu, musíme hned začít řešit, co s tím uděláme.

Stále je to jedno z největších rizik, jaká jsem kdy podstoupila, a zároveň je to jedna z největších odměn. Zažila jsem tolik různých „poprvé“ a možnost je přímo sdílet s milovaným člověkem, v okamžiku, kdy se dějí, ne mu až potom volat, co se stalo, je něco úžasného. Tvořit společně s tím, kdo o mně ví úplně všechno, zná mé temné stránky, má tajemství, vidí mě v nejjasnějších i nejtemnějších momentech, je ten největší dar.

Jako v každém vztahu je to těžká práce. Vysvětluji si to tak, že máme opačný problém než většina lidí, kteří jsou na cestách a jejich partner nebo partnerka doma. Trávíme spolu každou chvíli, takže na rozdíl od nich se snažíme přijít na to, jak najít svůj vlastní prostor, dát prostor tomu druhému, růst a vzájemně se podporovat.

Uznávám, že je to asi vtipné, ale dát druhému prostor nutně neznamená odloučení. Je to spíš o změně dynamiky. Například když se po covidu lidé mohli znovu stýkat, Joe chodil hrát golf s kamarády a já jsem najednou byla asi šest hodin sama doma. Bylo to opravdu zvláštní.

Před pár měsíci jsem jela na sedmidenní retreat bez internetu, bez jakéhokoli kontaktu se světem. Myslela jsem si, že si ode mě po těch letech rád odpočine a že to bude dobré pro nás oba. Když jsem se vrátila, uvědomili jsme si, jak moc jsme si chyběli. To bylo úžasné. Jsem opravdu vděčná za uvědomění, že od sebe nepotřebujeme utíkat.

Není žádné tajemství, jak to zařídit. Prostě musíte chtít, aby to fungovalo. Musíte chtít jeden druhého milovat, neexistují na to žádná pravidla. Musíte si říkat: Pořád v tom jsem ze správných důvodů a pořád tě miluji ze správných důvodů. To všechno bez ohledu na to, čím procházíte, na jakékoli vzestupy a pády. Jsme dva lidé, dvě odlišné osobnosti, ale ve chvílích, kdy nezvládám všechno sama, je on dost silný na to, aby mi to pomohl unést, a jindy jsem zase já ta, která to udělá pro něj.

Je to neustálá práce, a zvlášť proto, že máme tak rychlý životní styl. Vyvíjíme se jako jednotlivci, až se občas musíme jeden druhému znovu představit. Když nastane chaos, umíme si říct: Pojďme si o tom promluvit a… buďme k sobě brutálně upřímní.

Podle mě je to klíč k čemukoli. Nesmíte se bát těžkých rozhovorů, ignorovat, co se děje. Jakmile se všechno dostane ven, jako by se automaticky rozplynuly mraky, všechno si ujasníte a víte, jakou cestou se vydat dál.

Naučila jsem se, že nemusím být dokonalá. Nemám strach svěřit se partnerovi se svými slabostmi a chybami, vždyť od toho tady je. Partner je s vámi, aby vás bezpodmínečně miloval i v těch nejpodivnějších chvílích, kdy ani nevíte, kdo jste. Všichni takovými obdobími procházíme.

Pokud věříte, že vás ten druhý miluje, víte, že nemusíte být pořád dokonalá, můžete se mu otevřít a ukázat, jaká skutečně jste. Udivuje mě, kolik různých vrstev jsem dokázala pro Joea sloupnout, a on je z nějakého důvodu do mě pořád až po uši zamilovaný. Buď musí být šílený nebo úžasný, nebo od každého trochu.

A pak ještě upřímnost. Myslím, že někoho doopravdy nemilujete, pokud se bojíte s ním mluvit o všech těžkostech. Musíte tím projít společně. Když partner potřebuje naši podporu, nemusíte znát odpovědi a vědět všechno. Pokud by to tak bylo, pak byste jeden druhého nepotřebovali. Stačí držet se za ruce a být v tom spolu.

Tehdy jsem si říkala, jak na tuto otázku správně odpovědět. Teď, ve dvaačtyřiceti, už jsem si jistá a je několik důvodů, proč jsem se rozhodla nebýt matkou, i když svým způsobem jí jsem. V poslední době jsem také velice „cool“ teta, tuto roli si opravdu užívám a jsem v ní opravdu dobrá. Abych se mohla stát matkou, musela bych si být jistá, že v tom budu dobrá. Nevím, jestli bych byla dobrá ve výchově, stále mnoha různými způsoby vychovávám sama sebe. Necítím, že by v mém životě byla díra, kterou by bylo nutné zaplnit.

Všechno je to osobní rozhodnutí. Ženy by se kvůli tomu neměly cítit pod tlakem. Nebylo by to fér pro ně ani vůči dítěti. Jen proto, že jsme na to od přírody vybavené, nemusíme rodit. Mám řadu přátel, kteří se stali rodiči ze špatných důvodů. Pokud toužíte být maminkou, rozhodně se jí staňte, pokud ne, nedělejte si s tím starosti. Chcete-li počkat, až si budete jistá, ženy dnes rodí v čím dál vyšším věku. A také je spousta dětí k adopci.

Myslím, že vzhledem k mému nastavení se nikdy nebudu cítit zcela vyléčená. Vedu si deníky. Joe mi je začal kupovat už před lety. Píšu si do nich, co mě napadne, a umožňují mi sledovat, jak na tom v průběhu let jsem.

Všímám si, že určité stavy přicházejí a odcházejí. Jsou období, kdy je všeho až moc, úzkost může být ochromující, objevují se vtíravé myšlenky. Potom nastává další fáze, kdy mám pocit, že všechno funguje a je to velmi šťastné období. Snažím se to brát tak, že ani jedno nebude trvat věčně. A že je v pořádku se cítit tak nebo tak.

Nesmím mít pocit, že když jsem v povzneseném, šťastném, téměř manickém stavu, je to mé nové já, všechno je skvělé, jsem vyléčená a už nikdy nebudu smutná. A stejně tak, když přijde temné období, nebát se, že je to napořád a už nikdy nebudu šťastná. Nejdůležitější mantra, kterou si neustále připomínám, protože staré zvyky se těžko opouštějí, je, že to přejde a jediná možnost, kterou mám, je to překonat.

Od poslední zkušenosti už vím, že je dobré jít mezi lidi, a pokud existuje nějaké rameno, o které se můžu opřít, dělám to. Posílí mě to a začnu si říkat, že možná život není tak špatný. Jeden z mých dalších triků je vypředstírat se z toho. Tvářit se, že už je to pryč. Když něčemu opravdu silně věříte, může se to někdy promítnout do reality.

Ano, doporučili mi ho na terapii, abych se tak trochu zresetovala v reálném životě, bez telefonu, internetu, e-mailů a práce. Bylo nás tam asi třicet. Neznali jsme svá příjmení, nemluvili o práci. Měli jsme psychoterapie, meditace a cvičení. Všude byla spousta zvířat. Měla jsem skvělé spolubydlící.

Bylo to zajímavé, protože jsem zvyklá, že prakticky kdekoli se ocitnu, aspoň někdo ví, kdo jsem nebo co dělám. Hned na začátku nám řekli, že jsme lidské bytosti, ne to, co děláme. Bylo zajímavé se zeptat sama sebe: Kdo vlastně jsem bez toho všeho? Po návratu jsem si taky uvědomovala, kolik je toho, co člověk k životu nutně nepotřebuje. Určitě bych do toho šla znovu. A jak jsem říkala, jednou z nejlepších věcí na tom bylo, že mi chyběl Joe a já jsem chyběla jemu.

I v tomto procházím všemi možnými fázemi. Jsou období, kdy jsem extrémní nadšenec do zdravého životního stylu. Správně se stravuji až do chvíle, kdy najednou řeknu: Tak jo, dejte mi sušenky! Ale obecně se docela držím. V určitých obdobích si víc dopřávám a jsem na sebe vlídná, nebo když si chci udělat radost, protože nejde být na sebe pořád přísná.

V cateringu si dávám hlavně zeleninu a bílkoviny. Někdy je to těžší, ale člověk si tam vždycky něco najde. Určité věci si nosím vlastní, pro případ, že by nebyla žádná zdravá možnost.

Na turné je jednou z mých nejoblíbenějších forem cvičení malá trampolína, trochu kardio a trochu Tabata, pak dřepy s vlastní vahou nebo něco s odporovými gumami. Já i kluci jsme si oblíbili peloton, takže míváme lekce denně nebo obden. Když jsem doma, ve volných dnech jezdím na kole. S Joem rádi všude chodíme pěšky. Spojíme tak dobrodružství s nachozením dostatečného množství kroků.

Na pódium se neoblékám pro nikoho jiného než pro sebe, a oblékám se podle své nálady, fáze a toho, jak se cítím. Když se rozhodnu obléknout sexy, ukázat kůži, je s tím spojený určitý prvek síly. Je to jako nasadit si plášť sebevědomí a říct si: Dobře, tohle jsem teď já, jdu s kůží na trh a nemám se za co stydět.

Je to, jako byste si oblékli část své osobnosti. A uvnitř mě žije spousta různých lidí. Když je to moje sexy osobnost – říkám jí Stiletta – jde hrát a nemá se čeho bát. Je fajn moci se takhle svobodně vyjadřovat. Také děkuji kapele, že můžu být v centru pozornosti. Jsou dny, kdy na pódiu na sobě nemám skoro nic, a jiné, kdy mám chuť se obléknout jako teenager z roku 1996.