Je vám přes 40, jste single a vaše vztahy končí po pár měsících. Co za tím stojí?

Mnoho mužů si své pocity, smutky a zklamání nechce připustit. Zoufale si přejí lásku, do nových vztahů jdou zpočátku naplno, přemlouvají, snaží se ženy ulovit. Jakmile se jim to podaří, začnou polevovat, mizet, po pár měsících vztah končí, aniž by ho oni sami ukončili, protože toho nejsou ani schopni, neboť neumí pojmenovat, co se vlastně s nimi děje.

„Za tři měsíce mi bude třiačtyřicet a dodnes jsem nezažil vztah, který by trval víc než šest měsíců,“ svěřuje se Lukáš z Jihlavy, který už dlouhá léta žije v Praze.

„Ve dvaceti, ve třiceti, mě bavilo jen tak se toulat životem a přišlo mi, že je všechno v pořádku. V posledních letech mě to ale docela trápí. Zvlášť když začínám cítit, že vztah opravdu chci. Zhruba po čtyřech měsících vztahu vždycky narazím na zeď. Začínám být úzkostlivý, uzavírat se do sebe. Ona se mě na to pak zeptá a vztah končí, protože nedokážu říct, čím procházím. Nevím, proč jsem úzkostlivý. Nevím, co mám dělat. Proč se nedokážu dostat přes tuto fázi vztahu? Co je se mnou špatně?“

V bezvýchodné situaci se nachází, zoufale se cítí a stejné otázky si klade spousta mužů po celém světě. Zároveň je trápí, že ženy, se kterými jim to neklaplo, jsou kvůli nim nešťastné a zmatené.

Těmto mužům nefungují romantické vztahy. Mají dlouhodobá skvělá přátelství, některá trvají desítky let. Jak je možné, že v přátelských vztazích nezamrznou, neuzavírají se, neutíkají? Co je jiné? „Mám pocit, že v romantickém vztahu nedokážu být sám sebou,“ pojmenovává situaci Lukáš.

„Přátelé si všímají a komentují, jak umím být na začátku vztahů se ženami okouzlující. Pokud se mi někdo líbí, prostě takový jsem, ale během pár měsíců ztratím veškerý zájem, nebo možná ona, a já se dostávám do velké úzkosti. Když se za těmi vztahy ohlédnu, mám pocit, že jsem nedokázal být sám sebou. Neustále jsem se předváděl.“

Proti čemu se tím chránil? „Proti souzení, proti tomu, aby mě vnímala jako nudného nebo nešťastného. Nedejbůh, abych řekl, co cítím. Nechci za to být souzen a mám pocit, že se musím ukazovat jen v pozitivním světle,“ uvědomuje si Lukáš.

Ve vztahu se to projevuje buď strachem, že jeho nová partnerka o něj nemá takový zájem, jaký by chtěl. Zoufale se pak snaží najít způsob, jak ji přimět, aby se do něj zamilovala. Předstírá, že je nad věcí, přitom na ženu tlačí a je urputný. „Vím, že jsem tím už několik žen odradil a zbavily se mě, třeba ghostingem.“

Druhá varianta je, že po nějaké době začne být pasivní. Stáhne se do sebe a už se netěší, až se s partnerkou uvidí.

„Je mi to jedno a začínám na ni být naštvaný. A samozřejmě taky ztrácím zájem o sex. Nejde mi to. Cítím vinu, protože vidím, jak ji to trápí a myslí si, že udělala něco špatně. Ujistím ji, že neudělala, jenže ona chce vědět, co se teda děje. Já na to nemám odpověď, je to horší a horší, a pak konec.“

Sám se rozejít nedokáže. V podstatě to svým chováním zařídí tak, že žena, která nedostává to, co ve vztahu s mužem potřebuje, odchází sama.

Lukáš neví, odkud toto jeho chování pochází ani proč a z jakého důvodu. Po čtyřicítce si ale konečně začíná uvědomovat, že se mu v životě tento vzorec neustále opakuje. Už ví, že jeho romantické vztahy nekončí záhy kvůli tomu, že by si vybíral špatné či nevhodné partnerky, u nichž mu něco chybí. To si myslel předchozích deset let. „Došlo mi, že společným jmenovatelem jsem já a měl bych s tím zkusit něco udělat. Uvědomil jsem si, že utíkám, protože mám strach.“

Strach se u něj projevuje jako urputnost, nebo jako odtažitost. Jsou to dvě podoby jednoho strachu. Stejný vnitřní boj související s vazbou na partnerku.

Proč se mu totéž neděje s přáteli? „Protože z nějakého důvodu jediné vztahy, které se vzájemně zrcadlí, jsou ty, které máme s našimi rodiči, a ty, které máme s našimi romantickými partnery,“ vysvětluje psychoterapeutka a uznávaná odbornice na vztahy a sexualitu Esther Perelová.

V přátelských vztazích zvládáme neopakovat vzorce chování převzaté či naučené ze vztahů s našimi rodiči. Proč to v přátelských vztazích dokážeme a v romantických ne? Ve hře toho není tolik, sázky nejsou tak vysoké.

Lukášovi rodiče se rozvedli, když mu bylo dvanáct. „Bylo to strašné. Prostě absolutní katastrofa,“ shrnuje své pocity.

Jeho otec byl pod ohromným tlakem kvůli novému podnikání, které nefungovalo, jak by si přál. „Neustále se šíleně hádali, proto se rozhodli, že bude lepší jít od sebe. Táta se odstěhoval, máma ho jednou ráno šla navštívit a našla ho v posteli s jinou ženou. To jsem se dozvěděl až po letech. Domů se tehdy vrátila totálně zhroucená.“

Ze čtyřčlenné domácnosti byla tříčlenná. Lukáš, jeho starší sestra a jeho matka. S otcem se vídali o víkendech. Postupně měl několik nových partnerek a děti brával jen na obědy nebo do cukrárny, později na kafe.

„Snažil se zůstat s námi v kontaktu, ale když si na to teď vzpomenu, bylo to divné, až trapné. O tom, co se mezi ním a mámou stalo, doteď nepadlo ani slovo.“

Lukáš se na to nikdy nezeptal. Bojovnicí za obě děti byla jeho sestra. „Když to téma nakousla, mlčel jsem. Jen jsem tam seděl a sledoval je. Teď máme hezký vztah,“ říká Lukáš.

Sám se nikdy nezeptal, ani jednou. Co se stalo v jeho dvanácti letech, ho stále ovlivňuje. Potřebuje to pochopit, protože až jako čtyřicátník si už neláme hlavu nad tím, co chybělo ženám, s nimiž se snažil mít vztahy. Uvědomuje si, že důvod jejich nezdarů má uvnitř sebe.

Záhy po začátcích partnerských vztahů se stáhne nebo je urputný. Když se projevuje jako závislý, v podstatě jde o snahu získat uznání od svého táty. „Máma poukázala na to, že mě donedávna přitahovaly přísné ženy. Já sám jsem to neviděl.“

Co ho v partnerském vztahu nutí se uzavřít do sebe? Proč ztrácí zájem o sex a chce utéct? „Děje se to, když se cítím v pasti, omezovaný.“ V pasti či omezovaný není pocit, je to stav. Co tedy skutečně cítí? „Strach. Jsem vyděšený. Děsím se toho, že ta žena uvidí člověka, který nemá tušení, co dělá, který je často smutný a naštvaný. Je směšný, hloupý, nejistý sám sebou, slabý,“ noří se Lukáš hlouběji do svého nitra. Všechno je to normální, je lidská bytost.

Jeho matka byla po odloučení s otcem dlouhá léta nešťastná a naštvaná. Mračila se a nadávala, co jí „ten parchant udělal“.

„Vybavuji si, jak mi říkala, že s tím musím něco udělat. Nepamatuji si, co konkrétně. Měl jsem pocit, že ať udělám cokoli, nikdy to není dost, abych jí dokázal pomoct. Byla na dně, hroutila se a já jsem se cítil jako v pasti. Začal jsem se na ni zlobit. Choval jsem se jako spratek, který nechce slyšet o jejím trápení a nenáviděl jsem se za to. Když jsem přišel ze školy a viděl jsem ji tak strašně nešťastnou, nedalo se to vydržet. Nechtěl jsem to vidět ani vědět, tak moc to bolelo.“

Bylo mu teprve dvanáct, zůstal sám s mámou a sestrou, cítil se hrozně kvůli mámě. A chtěl, aby se ona přestala cítit hrozně. Byl zahlcený a bezradný. Pokaždé, když teď začíná vztah se ženou a vnímá, co k němu žena cítí, začnou Lukáše svírat zodpovědnost a strach, pocit, že je v pasti se vrací. Proto ztrácí zájem o sex a utíká. Je to nejrychlejší způsob, jak se ochránit.

Matčin smutek, vztek, trápení, všechno to drama v jeho životě zabralo spoustu místa. Pro malého chlapce, který toužil udělat všechno pro to, aby byla šťastná, to bylo příliš. Přál si, aby se o ni nemusel bát a mohl přemýšlet o svém vlastním životě. „Chování spratka je způsob, jakým se teenager snaží vytvořit hranice, aby si mohl řešit svůj vlastní život. Předstírá, že mu na něčem nezáleží, ale ve skutečnosti mu na tom velmi záleží,“ vysvětluje psychoterapeutka Esther Perelová.

Ze vztahů se ženami muži s podobnou zkušeností neutíkají, protože jim jsou ženy ukradené, nebo by oni sami byli chladní. Utíkají, protože nevědí, jak se k ženám přiblížit, aniž by okamžitě začali pociťovat tíhu břemene péče a zodpovědnosti.

Lukáš se vlastně dodnes na maminku zlobí. „Je mi přes čtyřicet a když se v myšlenkách vrátím do dětství, vrací se mi i všechny ty pocity. Chce se mi na ni řvát a pak se za to stydím.“ Protože je to jeho máma a nezná jiný způsob, jak si držet odstup. Totéž, co zažíval kdysi s mámou, teď zažívá se ženami, s nimiž nedokáže udržet vztah déle než půl roku.

Proto si také jeho matka všimla, že ho přitahovaly přísnější a odtažitější ženy. Jeho romantické podvědomí si myslelo, že budou méně náročné, nebudou na něm závislé a on za ně nebude tak zodpovědný. Nejdříve ženy, které mu odolávají, nahání, protože jde o opak dynamiky, jakou měl se svou matkou. Jakmile se však ženy do něj zamilují, situace se otáčí.

Poté, co si muž toto uvědomí, jeho vztahy už nebudou záhy končit. Když začne cítit, že se mu minulost vrací, dokáže si o tom s novou partnerkou promluvit. Pokud je to ta pravá, vyslechne ho, můžou na zpracování jeho zkušeností z minulosti pracovat společně a budovat pevný vztah.