Co dělat, když se při hádce derou slzy do očí? Rozhodně se za ně neomlouvejte

Každý z vás to jistě nejednou zažil. Slzy se spustí ve chvíli, kdy se to nejméně hodí. Potřebujete působit přesvědčivě a myslíte si, že „slzavé údolí“ vyvolá přesně opačný dojem. Nemusí to tak být. Stačí si osvojit tři reakce, jimiž ukážete, že i se slzami v očích máte situaci pod kontrolou. Hodí se také vědět, jak postupovat, kanou-li po tvářích člověku, s nímž právě mluvíte.

Tato pravidla vám umožní zůstat nad věcí, až se vám příště začnou při hádce či jakékoli vyhrocené stresové situaci drát slzy do očí.

Neříkejte: „Je mi líto, že brečím. Omlouvám se, že pláču. Promiňte mi ty slzy, to samo, nejde to zastavit.“ Nic takového. Není se za co stydět, není zač se omlouvat. Vaše tělo jen přirozeně reaguje.

Klasickými emocionálními reakcemi jsou v takových okamžicích zahanbení a rozpaky. Stydíte se za to, že jste se přirozeně zamračili, pozvedli obočí, zatnuli zuby, sklopili oči? Stejně tak i slzy jsou přirozená odpověď těla na to, co se děje, co je vám nepohodlné, co se vám nelíbí. Slzy jsou stres v tekuté formě.

Pláč je opak fyziologické reakce na stres známé jako „bojuj nebo uteč“, při níž je tělo ve střehu, slzy jsou projevem zklidnění nervového systému. Jinými slovy - když začnete plakat, tělo vám pomáhá uvolnit emoce, uklidnit se, jako by říkalo: „Tvůj stresový pohár je plný až po okraj, brzy přeteče. Postarám se o to za tebe.“ Dělá to tak, že uvolní emoce ve formě slz. Čím větší napětí, tím větší uvolnění, a tedy i více slz.

Když se s někým hádáte, vedete komplikovaný rozhovor, a emoce se ve vás nastřádají tak, že začnete plakat, nevšímejte si toho. Pokračujte v hovoru. Máte-li kapesník, použijte ho, jinak třeba jen rukou otřete slzy a mluvte dál k tématu, o slzách se nezmiňujte.

Neříkejte nahlas: „Jsem v koncích. Nedávám to. Potřebuji chvíli na uklidnění. Cítím se jako hromádka neštěstí. Musím se dát dohromady.“ Nepotřebujete, nemusíte. Právě pláč je prostředek k tomu, abyste se uklidnili a dali dohromady. Neomlouvejte se za něj, nestyďte se za něj. Zůstaňte upřímní a přirození.

Pokud to nejde jinak, protože máte opravdu velkou potřebu se o svých slzách zmínit, přidejte k nim jednoslovné vysvětlení, respektive spíš označení. Můžete říct, že jsou to slzy z únavy, stresu, zájmu, úlevy, péče.

Nejen pro tyto případy se hodí vědět, že když situaci pojmenujete a řeknete to nahlas, otevřeně si danou emoci přiznáte, je pro vás snadnější ji ovládnout.

Místo toho, abyste řekli „jsem smutná/ý“ a stali se tou emocí, řekněte „cítím se smutná/ý“. Tak se od pocitu oddělíte a dokážete ho zpracovat, vyrovnat se s ním. Místo, abyste ho v sobě dusili, dokážete o něm komunikovat. Klidně tedy stejně jako byste zmínili, že jste naštvaní, řekněte, že vaše slzy jsou slzy únavy. Potvrzujete tak, že jste emočně inteligentní.

I v případě, že začne plakat ten, s kým mluvíte, je to hlavně spíš o tom, co nedělat. Pokud se hádáte, ať už jste na něj naštvaní sebevíc, odpusťte si komentáře, zejména ty jízlivé jako: „A podívejme, slzičky. No né, někdo je tady naměkko. Ty pláčeš/brečíš? Tady se někdo neumí ovládat. Ty jsi mi ale citlivka.“

Takové poznámky ubližují a dá se říct, že jsou toxické, ukazují na emocionální nezralost. Jistě by se ani vám nelíbilo, kdyby je někdo mířil na vás. Nejednejte jako by slzy partnerky či partnera, a nemusí jít jen o ty romantické, pro vás byly obtěžující nepříjemností.

Udržujte oční kontakt, nenavrhujte pauzu, dívejte se na partnerku/partnera jako by se slzy nekonaly, nechte hovor plynout, poslouchejte nebo mluvte. Maximálně jí/mu můžete podat papírové kapesníky, ale beze slov.

Když se člověk rozpláče, neznamená to, že se snaží získat pozornost či není schopen zvládnout přítomný okamžik. Naopak demonstruje, že jeho tělo je plně připravené a vybavené na to, aby zvládlo konflikt.

Samozřejmě, hovoříme tady o zralých dospělých jedincích, kteří nepotřebují, nemají v úmyslu a nesnaží se používat slzy k manipulaci ve vztazích, ani o dětech, ty jsou zase jiná kapitola. Pokud to snaha o získání pozornosti, vyvolání lítosti či jakákoli jiná manipulace skutečně je, zdržíte-li se komentáře, ukazujete, že na ni neskočíte.

Ať už je či není, pokračujte v konverzaci, soustřeďte se na slova, ne na to, co dělá tělo druhého. Jestliže je pláč upřímný a přirozený, dáváte plačícímu mluvčímu najevo, že se nemá proč stydět, a plně ho vnímáte.