Změnu pohlaví podstoupila již v roce 1936. Přišla tak o své světové rekordy, ale v duši našla klid

Vyučila se květinářkou a později švadlenou, ale mnohem více ji přitahoval svět sportu. V Brně, kde žila s matkou a sourozenci, zatímco otec bojoval v první světové válce, často poměřovala výkony s ostatními dětmi, zejména chlapci.

V sedmnácti letech vstoupila do atletického oddílu tělovýchovné jednoty Orel, kde od začátku dosahovala mimořádných výkonů. O pouhý rok později, tedy v roce 1931, už závodila za klub Vysokoškolský sport Brno.

Na mistrovství republiky skončila druhá v běhu na 800 m i ve skoku vysokém. Vybočovala nejen svými fyzickými výkony, ale i stavbou těla, vytrvalostí a silou. A i když nosila dívčí šaty, připomínala spíš mladého muže.

Skvělé výsledky, ale i čím dál nepříjemnější poznámky okolí přivedly Zdenu v roce 1932 z Brna do Prahy, a to hned do jednoho z nejlepších atletických klubů v tehdejším Československu – Vysokoškolského sportu Praha.

O rok později už si připsala několik významných prvenství. Stala se mistryní světa v běhu žen na 800 metrů a mistryní republiky v běhu žen na 200 metrů a ve skoku do dálky. Vedle vlastní sportovní kariéry působila jako trenérka a popularizátorka ženské atletiky a žen ve sportu vůbec, o čemž psala články do sportovního týdeníku STAR. To vše ovšem až odpoledne, protože dopoledne si vydělávala na živobytí coby úřednice.

V roce 1934 se zúčastnila čtvrtých a posledních Světových ženských her v Londýně (další se nekonaly, protože ženy dostaly možnost startovat na olympiádě ve všech disciplínách). Zdena už podruhé získala světový rekord v běhu na 800 metrů a v témže roce přidala ještě československý rekord ve skoku do dálky. Stala se z ní ikona sportu, jež byla médii oslavována jako nejlepší atletka světa.

„Noviny jsou plné mých snímků i článků o mně. Na pražských ulicích mě poznává spousta lidí, mladých i starších,“ zapsala si. Čím více byla Zdena Koubková středem pozornosti, tím více pozornosti si získával i její vzhled.

Stále častěji se mluvilo o tělesné odlišnosti a sílily pochybnosti o jejím pohlaví. Tentokrát už i v zahraničí, kde vítězství československé reprezentantky doprovázely nejenom pochvalné výroky, ale také ironické komentáře a žádosti o prověření tohoto „podezřelého případu“. Tehdy se pohlaví žen ještě nekontrolovalo, to přišlo až na letních olympijských hrách v Římě v roce 1960.

Zlom v její kariéře nastal v roce 1935, kdy vyšel román Zdenin světový rekord spisovatelky Lídy Merlinové. Příběh jako z červené knihovny, který vznikal ve spolupráci s rekordmankou, sice obsahuje narážky na její chlapecký vzhled, zároveň však autorka Zdenu popsala jako pohlednou a muži vyhledávanou dívku.

Román jeho protagonistce neudělal dobrou službu. Na jeho základě jí byl zapovězen vstup mezi atlety klubu Vysokoškolský sport Praha. Činitelé klubu totiž vnímali knihu jako zesměšnění jeho členů i celé atletiky. A vlastně i Zdeny, protože pochybnosti o jejím pohlaví měli sportovci už dávno. Po tréninku ani po závodech totiž nikdy nevstupovala do ženské šatny nebo sprchy. A také nenavázala vztah s žádným mužem, ačkoli se o to někteří pokusili.

Po vyhazovu z domovského klubu dostala Zdena nabídku od Sparty, kde začala působit jako trenérka. V koutku duše pomýšlela na účast na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936. K tomu se však zároveň vyrovnávala se svou identitou, protože se čím dál méně cítila jako žena. V této souvislosti si poznamenala: „Roli ženy plním, ale stojí mě to čím dále víc sil. Nejspíš jsem v pasti mužského těla. (…) Co mám teď se svým životem dělat? To kdybych věděla.“

Zdena nakonec vyhledala lékaře, kteří po několikaměsíčním vyšetření prohlásili, že má mužské pohlavní orgány, které však zůstaly vězet v pánvi. Podstoupila tedy léčbu a plastickou operaci, díky které se 21. března 1936 proměnila v muže. Operaci provedl František Burian, zakladatel československé a průkopník světové plastické chirurgie. Operační protokol se bohužel nedochoval.

Proměnu těla popsal Zdeněk jako méně náročnější a obtížnější než proces sociální a společenské změny. Ale chtěl začít s čistým štítem, a tak čestně vrátil všechna vyznamenání a vzdal se nároků na rekordy, které získal. Mezinárodní atletická federace rekordy anulovala až v roce 1943, což souviselo s všeobecně známou nenávistí nacistů k homosexuálům a jinak pohlavně „nenormálním“ jedincům.

Zpráva o změně pohlaví sportovní legendy představovala pro společnost meziválečného Československa šokující anomálii. Z oslavované národní hrdinky se stala ostuda, patologický symptom moderní společnosti a projev zvráceného sportu.

Rodiče zakazovali dcerám atletiku v obavách před podobným osudem. Znovu se otevřela diskuse o vhodnosti a dopadech sportu na duševní i tělesný vývoj ženy. Společnost se utvrdila v názoru, že žena patří k dětem, a ne na sportoviště. Tím spíš, že proměnu podstoupila v roce 1939 i atletka Štěpánka Pekárová, která stejně jako Zdena slavila úspěchy na Ženských světových hrách v Londýně.

V létě 1936 podnikl Zdeněk turné po Spojených státech amerických a Evropě, na kterém hovořil o svém osudu. Po návratu do Prahy si doplnil úřednické dovednosti, ale chyběly mu peníze na to, aby si vybudoval slušné životní zázemí. V roce 1938 proto vyrazil na další turné, tentokrát však vystupoval jako senzace v programech, které navazovaly na tradici přehlídek lidských kuriozit. Během nich pořadatelé prezentovali exotické rysy „exponátů“, morfologické odlišnosti, fyzické hendikepy a další odchylky od normy.

Po návratu Zdeněk pracoval jako úředník, v roce 1940 se oženil. Sportu zůstal věrný, několik sezon hrál ragby za Říčany. Po okupaci v roce 1968 pracoval jako dělník, a to až do důchodového věku. Se svojí manželkou žil harmonický a klidný život, což bylo ostatně vždycky jeho snem.