Do světa vyrazila v pětačtyřiceti, přesto se do počátku 20. století stala nejzcestovalejší ženou planety

Pokud máte pocit, že je příliš pozdě na to, abyste následovali své sny, nastal nejvyšší čas, abyste poznali nejzcestovalejší ženu planety do počátku 20. století. Mezi její první a druhou cestou přitom uplynulo neuvěřitelných čtyřicet let. Pak už se však touhy poznávat cizí kraje nikdy nevzdala.

Ještě za života byly její cestopisy přeloženy do sedmi jazyků. Užaslí Evropané je doslova hltali, ohromeni nejen cestováním svobodné ženy v pokročilém věku, ale i sugestivními popisy. Ida totiž pečlivě zaznamenávala nejen to, co viděla, ale i to, jak se cítila a své fyziologické reakce na cizí prostředí.

Dozvíme se také, že využívala všech možných cestovních prostředků, od parníků a plachetnic až po hřbety velbloudů i mezků, některé úseky zdolávala pěšky. Vždy měla na sobě dlouhé a těžké šaty, ale necestovala s velkými kufry, vystačila si s příručním zavazadlem.

Narodila se do středostavovské kupecké rodiny ve Vídni. I když byl její otec dobře situovaný obchodník, děti vychovával v prostotě. Zároveň však dovolil mladé Idě dovádět s jejími pěti bratry. A tak dívka nosila místo šatů kalhoty a místo hry na klavír a šití ovládala meč a střelbu. Dětství tak bylo skvělou průpravou na dobrodružné výpravy, ostatně svou první cestu podnikla v pěti letech, kdy s otcem navštívila Palestinu a Egypt.

V Idiných devíti letech otec bohužel zemřel. Matka se snažila dceru „doučit“ typickým dívčím dovednostem té doby. Později ji dokonce provdala za právníka staršího o více než dvacet let, s nímž měla dva syny. Ida tak dlouhá léta zasvětila péči o děti, manžela i domácnost. O cestování a poznávání jiných kultur začala snít znovu, až když synové dospěli a začali pracovat.

Pomyslný glóbus roztočila v pětačtyřiceti letech, to už byla vdova. S malým dědictvím a ušetřenými finančními prostředky se v březnu roku 1842 nalodila na parník s tím, že vyráží do Konstantinopole (Istanbulu) za přáteli. Vrátila se o devět měsíců později, poté co poznala velkou část Blízkého východu (Palestinu, Libanon, Egypt).

S organizací cesty si poradila sama, což tehdy nebylo pro ženu typické. V průběhu putování si vedla cestovní deník. S obdivem například popisovala pohostinnost Turků a beduínů. Zároveň byla pohoršena hrubostí a arogancí evropských cestovatelů. Po návratu vydala cestopis Cesta vídeňské ženy do Svaté země nejprve anonymně, později pod svým jménem.

Deník se stal bestsellerem, z výdělku Ida financovala další cestu, tentokrát do Skandinávie a na Island. V rámci přípravy se učila jazyky, sbírat a uchovávat vzorky zvířat, minerálů a rostlin a ovládat techniku daguerrotypie, prvního komerčně úspěšného fotografického procesu. Po návratu prodávala exempláře muzeím a vydala knihu Cesta na sever Skandinávie a Island (1846), z níž financovala svůj dosud největší plán - cestu kolem světa.

V 51 letech se vydala do Brazílie, kde sbírala rostlinné i živočišné exempláře. Pokračovala v cestě do Chile, na Tahiti a do Číny, kde jako Evropanka bez doprovodu málem vyvolala pouliční nepokoje. V září 1847 nastoupila na parník plující do Singapuru. Odtud pokračovala do Indie - nejdříve do Kalkaty, poté do severní oblasti a následně směr Perský záliv, až dosáhla Bagdádu (tehdy součásti Osmanské říše). V doprovodu karavany přešla přes poušť do Mosulu, navštívila starověká mezopotamská města, překročila Kurdské hory, odtud na území Persie a přes Konstantinopol a Atény se v listopadu 1848 vrátila do rodné Vídně.

Na další cestu kolem světa se vydala o tři roky později. Plánovala probádat vnitrozemí Afriky, ale zjistila, že cesta bude nesmírně nákladná. V Singapuru si na ni chtěla vydělat sběrem vzorků hmyzu, ale nedařilo se jí. V horkém a vlhkém tropickém počasí totiž exempláře shnily a lihu na jejich uchování měla málo. Přesto se jí podařilo uchovat nový druh krtonožky (Gryllotalpa fulvipes), po téměř století se jednalo o jediný nalezený exemplář.

Úspěšnější byla v sušení mořských řas a konzervaci ryb. To jí podle přírodovědce Alfreda Wallace z Britského muzea vyneslo pěkných 25 liber, a tak mohla pokračovat v cestě.

Na začátku roku 1852 vstoupila na ostrově Borneo na území lovců lebek Dajaků. Odtud přeplula na ostrov Sumatra, jejím cílem bylo dostat se ke krvežíznivému kmeni Bataků. Když Idu obklíčilo 80 ozbrojených mužů, pohlédla náčelníkovi do očí, důvěrně ho poplácala po rameni a napůl batacky pronesla: „Nejez mě. Jsem stará žena, moje tělo je velmi tvrdé.“

Napětí bylo rozptýleno, ale cestovatelka se dál na území Bataků nedostala. A tak pokračovala na souostroví Moluky a ostrov Seram, kde navštívila Alfury, obávané lovce hlav. Z Jakarty odjela do Severní Ameriky, odkud se v roce 1855 vrátila domů.

Její poslední cesta směřovala v roce 1856 do končiny tehdy Evropanům téměř neznámé, na ostrov Madagaskar. Zde se nechtěně zapletla do spiknutí proti královně a byla vyhoštěna. Na Mauriciu se marně snažila zotavit - pravděpodobně z malárie, jíž se předtím nakazila. Vyhublá a slabá se v polovině září 1858 vrátila do Vídně, kde o několik týdnů později nemoci podlehla.

V době, kdy zemřela, patřila mezi nejslavnější ženy na světě. Obohatila poznání v oblastech botaniky a etnografie, zdokumentovala domorodá etnika a rozšířila povědomí o nezmapovaných částech světa. Tisíce exemplářů, které nasbírala, se dodnes nacházejí v evropských muzeích. Přírodovědec Alexander von Humboldt a geograf Carl Ritter vychvalovali její úspěchy a pomohli jí k čestnému členství v geografických společnostech v Berlíně a v Paříži. Jejím příkladem se inspirovalo mnoho žen, které se bez doprovodu vydaly na cesty.