Nejmladší špionka světa se slávy nedočkala, přestože její pomoc protifašistickému odboji byla obrovská

Zní to jako zápletka ze špionážního filmu. Protifašistický odboj využije služeb šestnáctileté gymnazistky, naučí ji hrát naivku, elegantně se oblékat a koketovat s německými důstojníky. Ukáže jí, jak získat jejich důvěru a pak tajné informace.

Cvičně ji vystaví zátěžovým situacím, včetně té, jak zvládnout výslech, přežít bombardování nebo se vyrovnat s výčitkami svědomí. Byl by to určitě nezapomenutelný film. Jenže realita byla syrovější. Odvážná Slovenka se sice stala špionážní legendou, ale slávy se nedočkala. Naopak, téměř se na ni zapomnělo.

Na svět přišla 16. července 1925 v Bratislavě jako Beatrix Pospíšilová. Po rozvodu rodičů, který proběhl v době vzniku Slovenského státu, se přestěhovala s otcem do Prahy. Ten totiž musel jako Čech opustit území Slovenska. A i když dospívající dívka změnu zpočátku nevítala, nakonec si ji Praha získala. „Praha mě ohromila, omráčila, ale zároveň mi učarovala,“ vzpomínala později. Úžas studentky gymnázia však brzy vystřídalo zděšení. Psal se březen 1939 a Beatrix se stala přímým svědkem začátku nacistické okupace.

V roce 1941 z Bratislavy přijela ilegálně její teta Františka Hrubišková, žijící legenda slovenského odboje, pro své šedivé vlasy přezdívaná bílá paní. A právě ona osudově změnila Beatrix život.

Františka pracovala v Bratislavě jako zdravotní sestra a po vypuknutí války sloužila jako důležitá spojka mezi slovenským odbojem a ilegální protinacistickou organizací Obrana národa.

Neteř v ní zanechala pozitivní dojem, a tak ji začala seznamovat s hlavními aktéry československého odboje. Beatrix si zpočátku ani neuvědomila, že pracuje pro odboj. Prostě jen venčila psa židovské rodině, protože Židé nesměli chovat domácí zvířata. Později pro ně sháněla a nakupovala léky.

Při těchto „nevinných“ činnostech prokázala spolehlivost a loajalitu a předpoklady pro práci v odboji, a tak bylo rozhodnuto pověřit ji náročnějšími úkoly.

Půvab, elegance, vybrané společenské vystupování i způsoby a zdánlivá křehkost šestnáctileté dívky se ideálně hodily pro filmové ateliéry na Barrandově a produkční společnost Lucernafilm. Zde měl protinacistický odboj kontakty, a tak Beatrix začala pracovat jako rešeršistka knih a periodik, v nichž vyhledávala k dalšímu posouzení náměty k filmům.

Jejím skutečným úkolem však bylo navazovat kontakty. Beatrix tak pronikla do dvou zcela odlišných světů. Na jedné straně pomáhala perzekvovaným Židům, na straně druhé poznávala největší české i německé herecké hvězdy té doby. Na Barrandov také občas zavítali nacističtí pohlaváři včetně ministra propagandy Josepha Goebbelse.

Lidé spřátelení s odbojem, k nimž patřil i ředitel Lucernafilmu Vilém Brož, ji učili zásadám konspirace, ale také umění svůdnosti a flirtování. Brož ji uvedl do vyšší společnosti, navštěvovala filmové i divadelní premiéry a večírky. Musela vědět, kdy německému oficírovi nabídnout ručku k políbení nebo popíjet alkohol a přitom se neopít.

Přitažlivá a atraktivní bruneta s dokonalýma nohama i němčinou se k překvapení mnoha českých kolegů začala objevovat ve společnosti německých důstojníků. Neměli ponětí, že od nich rafinovaně získává cenné informace.

Jejímu kouzlu brzy podlehl i Heinz Klack, ostřílený nacistický zpravodaj. Ten jí dokonce v roce 1942 nabídl, aby pracovala pro německou zpravodajskou službu. Beatrix ho přesvědčila, že pro takto nebezpečnou misi není vhodná. Klack jí nakonec vyznal lásku a stihl ji varovat před gestapem.

Po atentátu na Heydricha ji německá tajná policie skutečně dopadla. Během výslechu byla ve své roli naivky natolik přesvědčivá, že i vyšetřovatel konstatoval – je hezká, ale hloupá. Beatrix však bylo jasné, že musí okamžitě pryč. Ještě v létě roku 1942 se jí podařilo vycestovat na Slovensko, čímž si pravděpodobně zachránila život.

Na Slovensku pokračovala v práci pro odboj. Pomáhala pronásledovaným Židům, sestřeleným americkým pilotům nebo partyzánům. Zajišťovala úkryty, jídlo, léky a falešné doklady.

Pražské gestapo se na ni ale znovu zaměřilo a nakonec Bratislavu požádalo o její vydání. Beatrix musela opět zmizet. Jejím útočištěm se stalo sanatorium ve Vysokých Tatrách, kde potkala o osm let staršího právníka a spolumajitele prosperující tiskárny Vojtěcha Čelka, svého budoucího manžela.

V té době také dostala svou největší špionážní roli. Musela se infiltrovat do Němci ovládané bratislavské rafinerie Apollo, která patřila mezi deset největších rafinerií ve střední Evropě.

Zájmem odboje bylo eliminovat petrochemické a chemické provozy a především zásobování německé armády pohonnými hmotami na východní frontě. Pro tuto riskantní akci Beatrix přestala existovat, stala se z ní Božena Pospíšilová.

Jejím špionážním úkolem bylo zjistit výrobní kapacitu, polohu strategických cílů a další potřebné informace pro zneškodnění fabriky.

Aby získala přístup k požadovaným údajům, pronikla k tehdejšímu personálnímu řediteli Vojtěchu Hudci. To už byla přebarvená na blond, protože Hudec vyhledával vyzývavé plavovlásky. Dostala se k němu přes hudební vydavatelství, které spoluvlastnil. Neuměla sice hrát na žádný hudební nástroj, ale předložila mu „autorské“ skladby v rytmu tanga, které napsali dva uprchlíci.

Hudec neodolal svodům krásné dívky a zaměstnal ji na oddělení technické a finanční kontroly. Během dvou měsíců tak Beatrix získala informace, které odboj přes balkánskou cestu zasílal do Londýna. Kromě toho pořídila fotografie továrny a v podvazkovém pásu vynesla z rafinerie film.

Když se Beatrix dozvěděla, že spojenci plánují na rafinerii nálet, byla v šoku. V rafinerii pracovaly stovky lidí, včetně jejích přátel a známých. I když o útoku věděla, do práce v továrně se dostavila jako kterýkoliv jiný den.

Dne 16. června 1944 se krátce před desátou nad Bratislavou skutečně ozvalo tlumené dunění. I když letadla zakroužila nad městem, sirény mlčely. Ozvaly se až tehdy, když na rafinerii Apollo začaly dopadat bomby. Rozpoutalo se peklo. V továrně vypukl obrovský požár, který pohltil zásoby paliv. První vlna útoku byla přesná, ale černý kouř valící se z hořící rafinerie ztížil navigaci a další bomby pak zasáhly město.

Nálet si vyžádal 176 mrtvých zaměstnanců Apolla i civilistů. Beatrix sice nálet přežila, ale po zbytek života si počet obětí vyčítala. Kromě jiného měla stále před očima, jak musela pomáhat identifikovat zemřelé kolegy i přátele.

Pro odboj pracovala až do skončení druhé světové války, ale tak velké nasazení jako v případě Apolla již nezažila. Po osvobození se stala poslankyní Městského národního výboru v Bratislavě, provdala se za Vojtěcha Čelka, s nímž se přestěhovala do Trenčína. Jeho tiskárna byla po únorovém převratu v roce 1948 znárodněna a Beatrix nabídli, aby emigrovala. To odmítla a jen proto, že byla těhotná, se vyhnula výslechům, potenciální vazbě a procesu, který Státní bezpečnost pro bývalé odbojáře připravila v roce 1951.

Beatrix zůstala v Trenčíně, měla tři syny a pracovala jako sestřička na oddělení onkologie. Její konec byl trpký – v roce 1996 ji přepadli zloději, svázali, zacpali jí ústa a okradli ji. Z tohoto šoku, který vzkřísil potlačené vzpomínky na Apollo, se už nikdy nevzpamatovala. O rok později zemřela s otevřenou knihou v klíně. Právě literaturou totiž zaháněla stále neodbytnější výčitky svědomí.