Hlavní obsah

Lucie Výborná: Když mi podcast nevyjde? Plán B nemám

„Ale já rozhlas neopouštím!“ To je věta, kterou moderátorka Lucie Výborná opakuje v posledních týdnech stále dokola. Nicméně koncem ledna odešla z Radiožurnálu, kde ji skoro dvacet let každý všední den poslouchaly statisíce lidí. Spustila vlastní podcast, ve kterém chce zpovídat lidi, kteří pro něco hoří. „A chci na ně mít víc času,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro Novinky.

Foto: Petr Horník, Novinky

Moderátorka Lucie Výborná rozjíždí svůj podcast a věří, že konkurence není překážka – důležitá je odvaha zkusit to.

Stručně
Souhrn je vygenerován pomocí umělé inteligence.
  • Lucie Výborná opouští rozhlasovou jistotu pro podcastovou svobodu, aby mohla vést rozhovory bez přerušení a sdílet příběhy lidí, kteří pro něco hoří
  • V novém podcastu Na Výbornou klade důraz na osobní vztahy a autentičnost, hledá lidi, kteří inspirují a spojují, a odmítá politiky ve prospěch vypravěčů
  • Z pražského Mánesa s výhledem na Národní divadlo tvoří podcasty s týmem, plánuje reportáže a věří, že konkurence není překážka – důležitá je odvaha zkusit a bavit se prací
Článek

Jezdíte na lyžích, lezete po horách, surfujete, píšete knihy, v televizi máte talk show Výborná SHOW… Osmnáct let jste byla ovšem tváří Radiožurnálu. Co vás zavedlo do podcastových vod? K tomu, že jste opustila rozhlasovou jistotu?

Ale já rozhlas jako takový neopustila, ani neopouštím. Budu ho dělat pořád, jen jinde, tady v budově pražského Mánesu i na jiných místech, kam vyrazíme na reportáže. Zvědavost ve mně zůstala, neumím ji vypnout.

Což je úplně nejdůležitější pro to, abych mohla dělat to, co dělám. Vždycky najdu někoho fantastického, inspirativního, chci o něm mluvit, sdílet jeho příběh. Právě tohle je na mojí práci to nejkrásnější – být spolu, sdílet věci. Jsem přesvědčená, že náš podcast Na Výbornou bude fungovat stejně.

Ovšem krok do neznáma po padesátce, to je trochu riskantní věc. Řešila jste i tohle?

Ani ne. Samozřejmě připouštím, že se to nemusí povést, ale primárně mi jde o práci jako takovou. Zatím vidím ve změně výhody. Potřebuju mít víc času na samotný rozhovor. Potřebuju, aby mi do něj nevstupovaly Zelená vlna, zprávy, písničky…, protože tohle všechno vám povídání rozseká. A když jste rozhlasová, ještě přemýšlíte nad tím, že se na vás někdo naladil až třeba po dvaceti minutách, musíte mu říct, kde a s kým je. Což u podcastu, který bude v celku a bude trvat asi hodinu, odpadá.

Vyjmenovala jste mi právě důvody, proč jste tradiční rozhlas opustila?

Ano, plus jsem chtěla ulevit sama sobě. Jedu teď tři podcasty týdně, nemám pět rozhovorů jako v rozhlase. Zvolnila jsem. Už mi není pětačtyřicet. Říkala jsem si, že zkusím svému životu dát jiný rytmus.

K vaší práci patří kontakt se zpovídanými. Oslovujete je sama, anebo na to máte lidi?

V rozhlase to za mě řešili jiní. Tam musíte zapadat do určitého programového schématu. U podcastu si zpovídané oslovuju, ač mám zároveň výborného produkčního, který to také dělává. Osobně pak zvu lidi do televizní show, což beru jako slušnost.

Čím jsem starší, tím víc mi záleží na vztazích, chci na ně mít čas, dnešní doba je šílená. Hovoříme s mnoha různými automaty, je to digitalizované…

Já potřebuju lidi vidět i slyšet, potřebuju se s nimi smát i plakat, sdílet život. Chci, abychom mohli pořád vykřesat tu jiskřičku z ohně vzájemnosti, mám v sobě hlubokou potřebu lidi spojovat.

Foto: archiv Lucie Výborné

Lucie Výborná a Libuše Jarcovjáková, česká fotografka

V novém podcastu vytěžujete asi i své známé hosty. Kolik kontaktů máte v mobilu?

V tuhle chvíli 1782.

Když jste si plány na podcast sestavovala, napadlo vás hned třeba dvacet lidí, o nichž jste věděla, že do něj určitě přijdou?

Takhle nepřemýšlím, ač jsem věděla, že ta „dvacítka“ prvních hostů je téměř jistá. Taky se mi může ale časem stát, že někoho pozvu a on/ona řeknou: Aha, vy už nemáte 800 000 posluchačů? Váš follow je jenom 5000? A odmítnou mě…

K přechodu patřila souběžná práce pro podcast a rozhlas? Jak dlouho trvala?

Měsíc, dva. Museli jsme mít zásoby. Podcast nasazujeme třikrát týdně. Do pátečního feedu jsme zatím dali moji audioknihu. Točila jsem ji v říjnu v Beskydech s kamarádem Tomášem Černým, se kterým podcast děláme. Nejdřív jsme ji chtěli vydat na „placce“, pak nám došlo, že se do podcastu hodí líp. Jinak toho zase tolik předpřipraveného nemáme. Ono to ani nejde. I když se bavím ráda o věcech nadčasových, riziko, že rozhovory „zasmrádnou“, je veliké. Což znamená, že tady před vámi ve studiu seděla Petra Procházková a my ji zítra vysíláme.

Ještě vás vrátím na konec ledna. Co jste cítila, když jste dala rozhlasu sbohem?

Při pátečním loučení na Radiožurnálu jsem nebrečela. Ale v sobotu a v neděli jsem vše dala na Instagram, na Facebook. Začaly mi tam chodit vzkazy. Četla jsem je a plakala. Uvědomila jsem si nad nimi, jak jsme spolu s posluchači vychovali děti, pochovali rodiče, vařili, rozváděli se… Dvacet let jsme sdíleli dobré i zlé. Tohle „spolu“ je nade všechno, přenáším ho i do podcastu.

Kolik za jeho poslech, sledování zaplatím?

Šest euro měsíčně. Dostupný je na platformě Herohero. Před spuštěním mi říkali, že je dobré vydávat jednou týdně, dva kusy maximálně. Ale my s klukama chceme start přepálit. Jak říkává kamarád: přepálíme začátek a pak budeme přidávat. Podcast si jinak můžete pustit i na Spotify, Apple Podcastu a na YouTube, kde jsou zkrácené varianty zadarmo.

Výběr článků

Načítám