Lucie Výborná: Když mi podcast nevyjde? Plán B nemám

Ale já rozhlas jako takový neopustila, ani neopouštím. Budu ho dělat pořád, jen jinde, tady v budově pražského Mánesu i na jiných místech, kam vyrazíme na reportáže. Zvědavost ve mně zůstala, neumím ji vypnout.

Což je úplně nejdůležitější pro to, abych mohla dělat to, co dělám. Vždycky najdu někoho fantastického, inspirativního, chci o něm mluvit, sdílet jeho příběh. Právě tohle je na mojí práci to nejkrásnější – být spolu, sdílet věci. Jsem přesvědčená, že náš podcast Na Výbornou bude fungovat stejně.

Ani ne. Samozřejmě připouštím, že se to nemusí povést, ale primárně mi jde o práci jako takovou. Zatím vidím ve změně výhody. Potřebuju mít víc času na samotný rozhovor. Potřebuju, aby mi do něj nevstupovaly Zelená vlna, zprávy, písničky…, protože tohle všechno vám povídání rozseká. A když jste rozhlasová, ještě přemýšlíte nad tím, že se na vás někdo naladil až třeba po dvaceti minutách, musíte mu říct, kde a s kým je. Což u podcastu, který bude v celku, bude trvat asi hodinu, odpadá.

Ano, plus jsem chtěla ulevit sama sobě. Jedu teď tři podcasty týdně, nemám pět rozhovorů jako v rozhlase. Zvolnila jsem. Už mi není pětačtyřicet. Říkala jsem si, že zkusím svému životu dát jiný rytmus.

V rozhlase to za mě řešili jiní. Tam musíte zapadat do určitého programového schématu. U podcastu si zpovídané oslovuju, ač mám zároveň výborného produkčního, který to také dělává. Osobně pak zvu lidi do televizní show, což beru jako slušnost.

Čím jsem starší, tím víc mi záleží na vztazích, chci mít na ně čas, dnešní doba je šílená. Hovoříme s mnoha různými automaty, je to digitalizované…

Já potřebuju lidi vidět i slyšet, potřebuju se s nimi smát i plakat, sdílet život. Chci, abychom mohli pořád vykřesat tu jiskřičku z ohně vzájemnosti, mám v sobě hlubokou potřebu lidi spojovat.

V tuhle dobu 1782.

Takhle nepřemýšlím, ač jsem věděla, že ta „dvacítka“ prvních hostů je téměř jistá. Taky se mi může ale časem stát, že někoho pozvu, on/a řeknou: Aha, vy už nemáte 800 000 posluchačů? Váš follow je jenom 5000? A odmítnou mě…

Měsíc, dva. Museli jsme mít zásoby. Podcast nasazujeme třikrát týdně. Do pátečního feedu jsme zatím dali moji audioknihu. Točila jsem ji v říjnu v Beskydech s kamarádem Tomášem Černým, se kterým podcast děláme. Nejdřív jsme ji chtěli vydat na „placce“, pak nám došlo, že se do podcastu hodí líp. Jinak toho zase tolik předpřipraveného nemáme. Ono to ani nejde. I když se bavím ráda o věcech nadčasových, riziko, že rozhovory „zasmrádnou“, je veliké. Což znamená, že tady před vámi ve studiu seděla Petra Procházková a my ji zítra vysíláme.

Při pátečním loučení na Radiožurnálu jsem nebrečela. Ale v sobotu a v neděli jsem vše dala na Instagram, na Facebook. Začaly mi tam chodit vzkazy. Četla jsem je a plakala. Uvědomila jsem si nad nimi, jak jsme spolu s posluchači vychovali děti, pochovali rodiče, vařili, rozváděli se… Dvacet let jsme sdíleli dobré i zlé. Tohle „spolu“ je nade všechno, přenáším ho i do podcastu.

Šest euro měsíčně. Dostupný je na platformě Herohero. Před spuštěním mi říkali, že je dobré vydávat jednou týdně, dva kusy maximálně. Ale my s klukama chceme start přepálit. Jak říkává kamarád: přepálíme začátek a pak budeme přidávat. Podcast si jinak můžete pustit i na Spotify, Apple Podcastu a na YouTube, kde jsou zkrácené varianty zadarmo.

Mám vás poměrně naposlouchanou z dob, kdy jsem u vás na rodičovské vařila. Skladba hostů zůstane? Vím třeba, že politiky si moc do pořadů nezvete.

Ano, politiků jsem měla jen pár i na Radiožurnálu. Byli to ti, kterých si velice vážím, stará garda, Valtr Komárek, Daniel Kroupa a Petr Pithart… Další neplánuji. „Jedu“ si inspirativní lidi, kteří pro něco hoří, mají co říct, mají nějakou motivaci, jsou skvělí vypravěči. V tom se už nezměním.

Tím, jaká je. Ale natočené jsme měli i Libuši Jarcovjákovou a Jardu Duška. Nakonec jsme pro start vybrali Kláru. Podobným rozhovorům, s těmi známými, patří pondělí. Středa je určená těm, které ještě pravděpodobně neznáte, ale měli byste je znát. A pátek patří reportážím. Pojedeme v něm „punk“. Kvůli nim jsme s kolegou mimo jiné potopili Titanik…

Říkali jsme si, jak to asi znělo, co asi slyšeli lidi na lodi, když se potápěla. Sestavovali jsme poté vše zvukově, vrstvu po vrstvě, od vzdálených výbuchů parních kotlů až po párání boku Titaniku ledovcem, paniku na palubě, vířící vodu, hudbu, jež do konce zněla… Tohle bude jedna z reportáží. Obecně budeme víc v terénu, myslím si, že rádio se dělá venku. A když máte člověka, který je přivázaný třeba k lesu, k určitému typu života, víc zjistíte, když vás pozve k sobě.

Budeme improvizovat. Já opravdu svou práci dlouho dopředu neplánuju. Z dlouhodobějších projektů jen vím, že budu na Melting potu na Colours of Ostrava. A zcela vážně říkám, že Ostravu miluju. Moji skvělí kamarádi, není jich málo, jsou odtamtud. Mám ráda jejich přímočarost, s ničím se moc nemažou, což mi je blízké.

Takže věřím tomu, že když by se stalo to, že někdo z hostů onemocní, stačí zajít k VIP stanům, podívat se na někoho, kdo se zdá docela slušný, a říct: ty poslyš, ještě se neznáme, ale pojď se mnou… Jinak pro potřeby našeho běžného podcastu máme pár dílů předtočených, kdybych přišla o hlasivky.

To je na dlouhé povídání. Začnu tím, že jsme se dohodli s kolegy, že odsud budeme kontrolovat, jestli znovu nehoří Národní divadlo… Teď vážně. Hledala jsem jako šílená. Původně jsme chtěli tzv. tiny house, Ulitu, kterou vyrábějí v Bílovicích. Hledali jsme pro ni v Praze pozemek. Marně.

Až mi náš průvodce v Holešovické tržnici nesmělým hlasem řekl: ještě mám něco, ale je to malé, asi by se vám to nelíbilo, v centru. Byl listopad. Takový ten uplakaný, šedivý měsíc. Já toho už měla poměrně dost, byla jsem unavená, ale hned jsem se chytla. Do Mánesa jsme dorazili večer. Naproti nám svítilo Národní divadlo, odráželo se ve Vltavě. Křídla racků svítila odrazem světel z lamp stojících na nábřeží… Věděla jsem hned: to je ono!

Hodně hostů ve Výborné show vzešlo z rozhlasové zkušenosti. Jinak i tam můj pořad vznikl. Seděla jsem s Tomášem, se nímž děláme podcast, v rozhlase a on říkal: víš, ty bys měla mít vlastní talk show v televizi.

Strašně jsme se u toho nasmáli, probírali jsme, jak by vypadala. Došli jsme k tomu, že nás mrzí, že někteří lidé, co seděli v rozhlasovém studiu, se nikdy nepotkají, protože by si měli co říct. Tak jsme projekt nabídli televizi. Natočili jsme pilot, ono se to poměrně hezky rozjelo. Je to i díky tomu, že mám za sebou tisíce rozhovorů. Vím, kdo ke komu patří. Větší práce je s podcastem.

U televize vím, že u tématu, které dělám, najdu klidně deset lidí, kteří si mají ve studiu co říct. Je to show na různá témata. Vymyslím-li si: šplhám do výšek, napadnou mě hned horolezci, lidé starající se o čápy a další, jimž mohu zavolat. Na podcast se připravuju daleko důkladněji. Není to tak, že si pozvete do studia „Frantu“ a pěkně si pokecáte. Musíte vědět do hloubky, o čem budete mluvit. Jinak je to prázdné tlachání.

Já takhle nepřemýšlím. Skočila jsem do všeho po hlavě. Když si začnete zjišťovat čísla, podíváte se na ně, zjistíte, kolik podcastů je, kdo všechno je dělá, nedej bože seženete si k tomu ještě chytrého rádce, který vám řekne: to nedáte, nic neuděláte. Nechci tyhle věci slyšet. Třeba to nedopadne, ale aspoň jsem to zkusila. Pracovně mě to, vlastně nás všechny, hodně nakoplo. Jedeme naplno, baví nás to, smějeme se, plánujeme…

Jsme čtyři, včetně kameramana. A jestli se už uživíme? Přijďte se zeptat v dubnu, prosím.

A co vámi milované hory, ty taky šly stranou?

Trochu ano, tři měsíce se věnuju novému projektu. Jen na přelomu února a března vyrazím na pár dnů do Finska, kde jsem před časem trénovala se psím spřežením. Nakrátko se k tomu vrátím. Z větších projektů mě čeká přechod Grónska. Obecně se chci věnovat letos víc sama sobě. Cvičit, hýbat se, být s přáteli, dělat věci, které mě baví. V posledních dvou letech jsem chodila jen do rozhlasu a do televize. Na hory jsem musela čas krást a jet na dluh.

Nemám, což bych asi říkat neměla.