Tetování pro mě nejsou jen ozdobou, říká Juraj Loj

Mluvit česky je pro mě vlastně docela přirozené. Když sem přijedu natáčet, mluvím skoro výhradně česky, snažím se nemíchat jazyky, ale když dělám rozhovor, jako třeba teď s vámi, je pro mě slovenština přece jen pohodlnější.

Narodil jsem se v osmdesátém čtvrtém roce, v té době jsme vyrůstali obklopení češtinou, sledovali českou televizi, četli české knihy, které čtu mimochodem dodnes. Když jsem tady kdysi natáčel Případy 1. oddělení, měl jsem na češtinu i lektorku, která mi pomáhala s výslovností, to mě taky posunulo.

Kvůli natáčení Sbormistra jsem v Čechách trávil hodně času, trvalo s přestávkami skoro rok, díky prostředí jsem do češtiny přirozeněji přepnul. Pomáhali mi i kolegové na place, kteří mě občas opravili, když jsem něco řekl se špatným přízvukem. Bylo milé, že jim na tom záleželo, opravovali mě citlivě a díky tomu jsem se cítil jistější.

To ano a velmi si vážím toho, že jsem měl tu možnost. Ondrovi (režisérovi Ondřeji Provazníkovi) velmi záleželo na tom, aby scény ve filmu působily autenticky a přirozeně. S dirigentskými základy jsem se nejprve seznamoval v Bratislavě u hudebníka Tona Popoviče, potom mě dirigent a sbormistr Petr Louženský učil, jak vést sbor.

Zjistil jsem, jak velmi složité je. Vždy musíte předem vědět, kdy má nastoupit ten který hlas, musíte se absolutně soustředit, nesmíte se ve skladbě ztratit. Na začátku mi to Petr Louženský přirovnal k řízení auta. A měl pravdu – každé gesto něco znamená, jako sbormistr tím pádem cítíte obrovskou sílu a moc, což je fascinující zkušenost.

Ve filmu funguje dirigování jako zásadní prvek. Ondra se rozhodl pro nejtěžší možnou cestu: Hudba se nahrávala přímo na place, nebyla dosazena ze studia v rámci postprodukce. S děvčaty jsme se sehráli, zkoušeli jsme i mimo natáčení. Cítil jsem, že se navzájem opravdu slyšíme a následujeme. Bylo to až magické.

Upřímně – nejdřív jsem měl strach. Děvčata působila velmi autenticky, pochopil jsem, že se jim v tom směru musím přiblížit, abych mezi nimi nepůsobil nepřirozeně. Řekl jsem Ondrovi, že nesmí být poznat, že jsem herec. Musel jsem hrát stejně impulzivně a spontánně jako ony.

Vše probíhalo citlivě, pro dívky tam byla celou dobu koučka, která pomáhala vytvářet respektující a bezpečné prostředí. Ondra nic netlačil silou, herečky do ničeho nenutil, uznával jejich hranice.

Všechno se řešilo dopředu, s důvěrou. Díky tomu vznikla atmosféra, v níž jsme se všichni cítili dobře.

Jistě, šlo o scény, které měly evokovat sexuální napětí. Hrál jsem je s třináctiletou Kateřinou Falbrovou, zatímco mně je skoro čtyřicet.

Postavu sbormistra zneužívajícího svou moc nelze ospravedlnit, ale jako herec jsem vůči ní potřeboval najít určité pochopení, jinak bych ji nemohl přesvědčivě ztvárnit. Když o takových věcech přemýšlíte, samozřejmě to s vámi něco udělá, není vám z toho dobře, přestože si říkáte – nejsem to já, je to jen postava.

Dlouho jsem nad tím přemýšlel a s režisérem jsem o tom vedl řadu rozhovorů. Sbormistr Petr Louženský mi potvrdil, že řada dívek cítí k dětskému sboru hlubší vztah než ke své vlastní rodině. Hudba totiž v člověku otevírá brány, které by jinak zůstaly uzavřeny. Je to mimořádně silná forma umění.

Ano, zvlášť pokud je charismatický, vzdělaný a hudbě skutečně rozumí, stává se pro ně vzorem. A stejně tak si dovedu představit, jak může být pro něj samotného lákavé mít v rukou takovou moc. Třicet dívek, které reagují na každé vaše gesto.

Ten zážitek je extrémně intenzivní, skoro až fyzický. Nechci říct démonický, ale je v tom něco, co vás přemáhá. To ale v žádném případě neznamená, že omlouvám, když takový člověk zneužije svou moc. Dospělý má být ten, kdo drží otěže. Kdo děti chrání.

Natáčeli jsme mimo jiné několik týdnů v Orlických horách, a když mi bylo nejhůř, šel jsem to vyběhat, i když bylo nasněženo a pod nulou. Pomáhalo mi to pročistit si hlavu.

Divadlo je v tomhle velmi vstřícné. Když se to včas naplánuje, umožňují nám kombinovat divadelní práci s filmem. Navíc si vedení uvědomuje, že divadelní plat často nestačí, takže chápou, že potřebujeme dělat víc projektů. Všechno se dá zvládnout, když je dobrá organizace.

Zní to možná zvláštně, ale v Čechách. Je tu jiná pracovní kultura. Víc respektu napříč profesemi, úcta ke každému, kdo se na filmu podílí – od zvukaře po maskérku. A taky větší otevřenost zahraničním produkcím, což přináší zkušenosti. Já se tu prostě cítím dobře.

Navíc současná politická a kulturní situace na Slovensku je obtížná. Upřímně mě mrzí, kam až jsme to jako národ nechali dojít, když jsme si zvolili představitele, kteří táhnou Slovensko pryč z Evropy.

Přesto věřím v lepší budoucnost a doufám, že přijde změna – ne díky revoluci, ale díky tomu, že se lidé spojí a u dalších voleb dají jasně najevo, co nechtějí. Tvoříme svět, který má být lepší ne pro nás, ale pro naše děti.

Letos jsou prázdniny trochu náročnější. Pracuju na třech projektech najednou, takže děti budu vidět méně, než bych chtěl. Ale kdykoli mám volno, trávím čas jen s nimi. Snažím se jim to vynahradit.

Nejstarší syn se jmenuje Lucas, je mu jedenáct. Je velmi citlivý, miluje přírodu a zvířata, taková duchovní bytost. Dcera Izabella je devítiletá „tichá voda“, ale dokáže se postavit za spravedlnost. Nejmladší je Leyla, té je šest a dokáže být neuvěřitelně vtipná. Každé z dětí je naprosto jiné.

Tetování pro mě nejsou jen ozdobou. Vnímám je jako součást tisícileté tradice a přistupuju k nim s respektem. Sedmnáct let jsem přemýšlel, jestli si vůbec něco nechám vytetovat. Když jsem se nakonec rozhodl, bylo to velmi vědomé rozhodnutí. A i když pak přibyly další motivy, dnes už cítím, že dál pokračovat nechci.

Vždycky si je nechávám dělat na místa, která nejsou příliš viditelná, aby se dala případně zakrýt. Tetování je pro mě závazek, něco trvalého. Už se mi dvakrát stalo, že se tatér spletl, takže jsem to musel nechat opravovat nebo částečně odstranit. To jsou přesně ty chvíle, kdy si řeknu: Stačilo. Dnes jich mám asi patnáct, všechna jsou drobná, ale každé má hluboký význam.

Třeba nápis „vypni tmu“ – to mi říkala moje nejmladší dcera, když chtěla, abych rozsvítil. Místo „rozsviť světlo“ říkala „vypni tmu“. Připadalo mi to tak poetické, že jsem si to musel nechat vytetovat.

Další motivy souvisejí s dětmi, s duchovní symbolikou, s proměnou. Mám vytetované třeba slovo metanoia, což je biblický pojem pro vnitřní obrat. Nebo merkabu – symbol duševní rovnováhy. Všechna tetování nějakým způsobem odrážejí moji duchovní cestu.

Příchod dětí. A taky období deprese, kterým jsem si prošel. Bylo to pro mě vytržení, které mi otevřelo úplně nový pohled na svět, jako člověka mě posunulo. Přestože to bylo temné a těžké období, jsem vděčný, že jsem ho zažil.

Spustilo to osobní selhání a také alkohol asi před patnácti lety. Zkoušel jsem tehdy inscenaci Konec hry, hrál jsem spisovatele alkoholika a najednou jsem zjistil, že tu roli nehraju, ale žiju ji. Byla to má vlastní realita. Stávalo se, že jsem byl na jevišti a nevěděl jsem, kde jsem. V hlavě jsem si opakoval: „Jmenuješ se Juraj, hraješ jen postavu.“

Ze dne na den jsem pak přestal pít i kouřit, ale tělo se zhroutilo – nastoupily abstinenční příznaky, deprese, strach. Trpěl jsem úzkostmi, přišly třeba v autě, musel jsem kvůli tomu přestat načas řídit.

Zhruba tři roky. V nejkritičtějších chvílích u mě přespávali kamarádi, protože jsem se bál být sám. Bydlel jsem v sedmém patře a měl jsem obavy, co bych mohl udělat, kdyby přišel zkrat.

Ale ten pud sebezáchovy byl naštěstí vždycky silnější. Nikdy jsem se neocitl přímo na hraně, ale ty myšlenky mě děsily.

Ano, ale až napotřetí jsem našel někoho, kdo mi sedl. Byla to alternativně zaměřená terapeutka a hodně mi pomohla.

Ne. Věřím, že antidepresiva mohou být důležitá, někomu pomůžou překlenout to nejhorší. Ale já cítil, že to potřebuju prožít a zvládnout jinak. Postupně se počet dnů, kdy mi bylo špatně, zkracoval a ty dobré naopak přibývaly.

Užíval jsem přírodní kapky, sportoval, mluvil s terapeutkou. Důležité je oklamat mysl, odvést ji jinam. Zjistil jsem, že když to na mě přijde, musím se hýbat. Vysával jsem, přesouval věci.

Našel jsem si vlastní techniky, které mi přinášely úlevu, například jsem si při sprchování představoval, že ze sebe splachuju všechny negativní emoce. A taky jsem víceméně nepřestal pracovat. Věřím, že i to mě podrželo nad vodou.

Zásadní ovšem bylo, že jsem objevil sport, konkrétně lezení. Chodil jsem lézt už v patnácti, ale pak jsem to opustil a zapomněl. A najednou to ke mně znovu přišlo. Seděl jsem na gauči, když mi hlavou probleskla dvě slova: „Běž lézt.“ Jako kdyby mi je někdo pošeptal. Otevřel jsem počítač, našel si lezeckou stěnu poblíž domova a od té chvíle lezu.

Snažím se. Dřív jsem v přírodě lezl hodně – v Čechách, v Orlických horách. Teď se mi po tom stýská, často na to vzpomínám. Chci se k lezení venku intenzivněji vrátit, ale je to záležitost času. Snad se mi podaří najít prostor a vyrazit alespoň jednou za měsíc.

Fyzický pud sebezáchovy, který zažíváte, ať už na lezecké stěně, nebo v přírodě, je silnější než myšlenky na smrt. Nemáte čas zabývat se duševní bolestí. Lezete a vnímáte jen tělo. To mě v těžkých chvílích zachránilo.

Ale není to jen o fyzických záležitostech. Proti duševní nepohodě pomáhá i věnovat se lidem, kteří nás dělají šťastnými. Nehledat štěstí v povrchních věcech a zážitcích, ale v těch opravdových, třeba když si dáte se svými dětmi zmrzlinu, díváte se jim do očí. Takové chvíle jsou léčivé.

Že se za to nemusejí stydět. Deprese je součást života. Důležité je mít někoho, komu se můžete svěřit. To období pomine a možná vás nakonec něčím obohatí.