Tereza Kášková: V devíti letech mi zjistili cukrovku 1. typu. Má ji i hlavní hrdina mého pohádkového příběhu

„V devíti letech mi zjistili cukrovku 1. typu. Pamatuji si, že ten den mi bylo hodně špatně a doma nikdo netušil, kvůli čemu. Dětská doktorka nás s maminkou poslala rovnou do nemocnice. Tam jsem měla štěstí na skvělé lékaře a zdravotní sestry, kteří mi po diagnóze vše dobře, a hlavně empaticky vysvětlili, a já odcházela domů s přesvědčením, že všechno v pohodě zvládnu,“ líčí Kášková.

Pro rodinu ale nastala velká změna. Museli pořídit váhy, řešit pojmy jako hypoglykémie a inzulín. „Maminka s babičkou, když chtěly péct, všechny ingredience přepočítávaly. A já postupně zjišťovala, že omezení v jídle související s nemocí s sebou občas nese nepochopení okolí - obzvlášť, když jde o děti,“ dodává.

„Vím, že vyšlo spoustu edukativních publikací o cukrovce, ale laskavý průvodce pro nejmenší mi na trhu chyběl. V posledním ročníku na vysoké jsem měla díky pandemii covidu najednou víc času. S kamarádkou Terezou, která je ilustrátorka, nás napadlo, že vytvoříme dětskou knížku. Téma mi bylo jasné hned. Během psaní se mi vybavil Malý princ,“ říká.

„Knížku jsem poprvé četla jako dítě a přišla mi hezká, ale když jsem jí dala šanci o pár let později, proměnila můj pohled na život. Laskavost, kterou jsem vnímala ve vyprávění Saint-Exupéryho, jsem chtěla přenést i do příběhu o mravenečníku Lojzíkovi, jenž má rád sladké, nesnáší zeleninu, kamarádí se s mravencem Vendelínem a na své narozeniny náhle onemocní,“ vysvětluje Tereza Kášková.

S kamarádkou Terezou se rozhodly, že knížku pošlou do světa pomocí crowdfundingové sbírky. „To znamená, že jsme získávaly finance díky příspěvkům či výměnou za knihu a dárky vázající se k tématu. Podařilo se vybrat přes sto tisíc korun. Téma vzbudilo zájem ve skupinách na sociálních sítích, v nichž sdílejí zkušenosti lidé s cukrovkou a rodiče nemocných dětí. Přidali se i ti, kteří chtěli, aby se o této diagnóze více mluvilo.“

„Podle reakcí kniha nejen dětem pomáhá, aby nebyly na cukrovku samy, ale prý je i vtipná. Z toho mám velkou radost, protože celý život se dětem ráda věnuji. Řadu let jsem jezdila jako vedoucí na tábory, spolupracovala se školkami a při studiu psychologie chvilku uvažovala o práci dětské klinické psycholožky,“ tvrdí.

Po studiích se však rozhodla od psychologie odklonit. „I tak ji ale využívám dál jak v osobním, tak v profesním životě. Čtvrtým rokem pomáhám lidem pracujícím v IT sféře. Za dobu, co jim zprostředkovávám zaměstnání a poznala jsem je, jsem se stala `bořičkou vtipů o ajťácích`.“

„To, co je spojuje, je vysoká inteligence a také analytické myšlení, které je málokomu blízké, což možná vybízí k tomu myslet si, že jsou odlišní, nebo dokonce divní, ale není to tak. V tomto oboru jsou ženy v menšině, ale tipla bych si, že postupem vývoje umělé inteligence se může vytvořit prostor pro vznik nových pozic, které budou ženy víc lákat a situace se rázem promění,“ uzavírá.