Článek
Byla jste přes dvacet let manažerkou marketingu v několika nadnárodních firmách. Proč jste tuto práci opustila?
Neměla jsem na starosti jen Česko, ale i další státy. Každá národnost je jiná a vy musíte vymýšlet, jak ji oslovíte. Je to náročné, v práci trávíte spoustu hodin, občas bušíte hlavou do zdi a věci neovlivníte. Ale má to zase výhody: postupně se stanete korporátním zvířetem, znáte cestu, ovládáte korporátní jazyk. Máte velkou odpovědnost, ale za vámi je firma, takže se v tom neplácáte jako člověk na volné noze. Z dnešní perspektivy to byly docela jednoduché časy.
Proč jste tedy šla na volnou nohu?
Když jsem byla v Mattelu přes deset let, firma se rozhodla přesunout hlavní operace do Polska. Nabídli mi tam pozici, jenže starší syn byl ve škole v Praze a mladší je těžce postižený. Nemluví česky, natož aby rozuměl polsky. Někam jej stěhovat? Nesmysl. A když přišla předloni nabídka kandidovat do Evropského parlamentu, rozsekla jsem to.
To už byla druhá volební kampaň.
Poprvé jste kandidovala v roce 2022 do českého Senátu. Proč? Byl to první signál, že se potřebuju realizovat i jinde než v korporátu. Kampaň do Senátu mě bavila, protože byla o handicapovaných, o starších lidech, o rodinách s dětmi, o ženách. Lákalo mě, že můžu něco změnit. Samozřejmě, když mě poslali s letáky do ulic, stála jsem na stanici metra Hradčanská nejprve jako tvrdé Y, ale pak jsem pozvala kamarády, kolegy, bratry i manžela, na vozíčku jsem měla Maxe a každý den jsme slavili fiestu.
Proč to nakonec nevyšlo ani do Senátu, ani do Evropského parlamentu?
Nenasbírali jsme dost hlasů. Přiznám se, že jsem to prožívala, hodně se připravovala. Jednou v noci jsem se třeba vzbudila a nemohla si vzpomenout na všechna hlavní města států Evropské unie. Muž se mi smál, že to určitě výsledek voleb neovlivní – a také neovlivnilo.
Takže sázka na soukromé podnikání byla nakonec nejlepší řešení?
Po volbách jsem měla slabou chvilku a chtěla se vrátit do korporátu, ale nakonec jsem těch dvacet let zkušeností vzala jako odrazový můstek k novým aktivitám. Pořádala jsem přednášky, školení, online kurzy, začalo se to řetězit… Teď vydávám knížku a chystám se rozjet podcast. To mě na životě na volné noze baví. Mohu reagovat na vývoj. Pružně, hned. Když je něco blbě? V korporátu nadáváte centrále, já můžu nadávat jen sama sobě.
Lenka Helena Koenigsmark vychovává se svým mužem dva syny.
Práce na volné noze také umožňuje lépe plánovat čas. To je s handicapovaným dítětem asi výhoda, že?
Samozřejmě že teď s mužem snáze kloubíme náš pracovní program. Třeba tenhle týden vím, že musím Maxíka ve středu a ve čtvrtek posadit ráno do bezbariérového autobusu, který jej vozí do speciální školy pro těžce postižené děti, a také jej zase ve čtyři odpoledne převzít. Mezitím mám čas na práci. Z korporátu jsem každý den odcházela v šest večer, nicméně každého pátého nebo sedmého cinkly peníze na účet. Všechno má pro a proti: korporát, podnikání, politika, charita.
Když jste zmínila charitu… Ještě řídíte humanitární centrum Dobrodějna?
Ano. Ale už tam nejsem každý den. Začalo to sbírkou, kterou jsme uspořádaly s kamarádkou dva dny poté, co Rusko napadlo Ukrajinu. Odezva byla blesková. Lidi nám nosili stohy věcí, třeba herec Jakub Prachař přivezl padesát nových spacáků, někteří zase bedny léků a obvazů. Během tří dnů jsme vypravili na Ukrajinu první kamiony, a to dříve než organizace Člověk v tísni. Tak vznikla Dobrodějna, před kterou stál každý den zástup uprchlíků.
Teď je to registrovaný spolek, situace se zklidnila. Lidé však stále přinášejí věci, otevřeno máme třikrát do týdne, střídají se tam dobrovolníci. Pro pomoc si k nám dochází průběžně asi tři tisíce lidí, z poloviny jsou to Ukrajinci, z poloviny Češi – starší lidé, maminky s dětmi. Pomůžeme každému v nouzi.
Kdo pomáhá vám? Přece jste říkala, že se staráte o syna s těžkým, kombinovaným postižením.
Manžel se mnou vše sdílí. Také už máme chůvu, která nás občas zastoupí. A jsme šťastní, že se Maxík dostal do speciální školy.