Své manželství pojala jako službu národu, místo podpory se však dočkala zákazů a cenzury

Narodila se jako Antonie Reis, ale později přijala české vlastenecké jméno Antonie Bohuslava Rajská. Její otec pocházel z Porýní, kde poznal i svoji manželku, šlechtičnu Marii Bachoffenovou z Echtu.

Osud rodinu zavál do Rožmitálu pod Třemšínem, kde otec působil jako hutní mistr na arcibiskupských statcích. A právě zde se Antonie narodila. Záhy se však stěhovala s rodiči i dvěma staršími sestrami do Prahy. Otec malé Antonie ovšem zemřel dřív, než ho stačila pořádně poznat.

Vzdělání a vývoj Antonie ovlivnila nejen matka dbalá řádné výchovy, ale později i manželé sester. Oba byli významní představitelé českého národního hnutí. Manžel Johany, advokát Josef Frič (mimo jiné obhajoval v soudním procesu Karla Havlíčka Borovského) poskytl Antonii základy češtiny.

V rodině původně působil jako domácí učitel starších dívek, a přestože ty do té doby komunikovaly pouze německy, Frič vedl vyučování v češtině. Václav Staněk, manžel Karoliny, byl lékař a jako takový v Antonii probudil zájem o přírodní vědy, dokonce jí půjčoval odborné knihy.

Po smrti matky v roce 1836, to jí bylo 19 let, se přestěhovala k sestře Karolině, kde měla k dispozici rozsáhlou knihovnu. Doktor Staněk své švagrové rovněž „naordinoval“ výuku, aby nepropadla melancholii ze ztráty matky. Pozval lékaře a pedagoga Karla Slavoje Amerlinga, jenž přednášel nejen Antonii, ale časem i dalším posluchačkám. Všechny se tak vzdělávaly v náboženství, zdravovědě, v přírodních vědách i v kreslení a hudbě. Dobový pamětník k těmto dívkám zapojeným do výuky poznamenal: „Radostná jest jejich horlivost, pilnost a setrvalost. Všecky jsou duchem vlasteneckým nadchnuty. Mužská noha však nemá přístupu do té svatyně.“

S vybranými posluchačkami Amerling překládal z němčiny a francouzštiny články za účelem vytvoření všenaučného slovníku pro dámy. K jeho vydání však nikdy nedošlo. Zato se v bytě Staňkových zrodil společenský salon, který sehrál ve 30. a 40. letech 19. století zásadní roli při vzniku emancipačního hnutí českých žen.

Jak se Antonie vzdělávala, zrálo v ní rozhodnutí dopřát to samé i dalším mladým Češkám. Částečně to v ní bylo už od mládí, kdy se starala o neteře a synovce. Tehdy dokonce vypracovala návod, jak naučit děti psát pomocí obrázkového písma. Amerling ji zapojil do svého pokrokového projektu - všeobecného vzdělávacího ústavu Budeč (název odkazuje na místo, kde se údajně učil budoucí kníže Václav I.).

Studovat zde měli budoucí učitelé i učitelky, zároveň se počítalo i se řemeslnými obory. V roce 1840 byl položen základní kámen, o dva roky později už zde Antonie vyučovala dívky. Později začala uvažovat o založení vlastní vzdělávací instituce, inspirací jí byly dívčí ústavy ve Vídni a v Bratislavě, které při svých cestách navštívila.

Absolvovala učitelský kurz pro ženy a také získala doplňkovou kvalifikaci pro výuku dětí od dvou do šesti let. Na základě povolení Českého zemského gubernia otevřela v roce 1844 veřejný dívčí ústav. Škola byla určena pro dívky od pěti do 18 let a vyučovalo se zde česky. Antonie totiž chtěla vzdělávat především české vlastenky.

Přes všechnu práci s ústavem Antonie žila jako mnoho jiných mladých žen. Výsledkem bylo horoucí vzplanutí k mladému slovenskému básníkovi Samoslavu Hroboňovi. Blízký vztah Antonie udržovala i s Amerlingem. A žádostí o ruku ji poctil čerstvý vdovec, básník František Ladislav Čelakovský. Po poradě s přítelkyní Boženou Němcovou padlo rozhodnutí uzavřít sňatek právě s ním.

„Věřte, vy nám po boku toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoci můžete. Ve vás skládají celou svou naději mnozí - mnozí,“ napsala jí Němcová. Antonie pojala manželství jako službu národu, svatba se konala v roce 1845. Ženichovi bylo 45 a nevěstě 27 let. Víc než věkový rozdíl ale manželství poznamenalo to, že do něj vstoupily naprosto rozdílné osobnosti.

Antonie si od Čelakovského slibovala, že ji bude intelektuálně rozvíjet a povzbuzovat v psaní, jenže konzervativní básník nedovolil Antonii psát nic jiného než dopisy příbuzným, přitom každý cenzuroval. Nedošlo ani na plánovanou ilustrovanou knihu s vyobrazením významných českých žen.

Antonie zavřela svůj dívčí ústav a přijala úlohu vychovatelky Čelakovského čtyř dětí a ženy v domácnosti. (Později přibyli ještě jejich synové, Jaromír a Bohuslav.) Podle svědků Antonie neměla v rodině lehkou pozici. Děti byly vůči maceše drzé, Čelakovský dokonce pověřil dcery, aby dohlížely na její aktivity. Nakonec se nezúčastňovala ani společenského života.

Stres a psychická nepohoda zapříčinily, že se Antonie nakazila tuberkulózou. Zemřela v nedožitých 35 letech. Za tři měsíce zemřel i Čelakovský. Šest sirotků si mezi sebe rozdělili jejich příbuzní a přátelé. Sečtělá a kultivovaná Antonie bohužel neměla dost času ani podpory rozvinout svůj potenciál. Přesto je její pedagogická aktivita nezapomenutelná zejména díky založení dívčího vzdělávacího ústavu. I když v jeho čele stála krátce, získala uznání studentek i veřejnosti.