S manželem je 37 let. Spojují nás obyčejné věci, říká Karla Mráčková

Určitě. Důkazem je můj vztah s manželem. Jak jinak nazvat setkání patnáctileté dívenky a o deset let staršího, vyzrálého muže než jako osudové? Od první chvíle jsem věděla, že s ním chci být. Ten pocit byl nepřenosný, něco jako vnuknutí, intuice. Z dnešního zpětného pohledu vím jistě, že šlo o osud. Potvrdily mi to i další události a situace. Jinak jsem pragmatický, racionální člověk, který žije v reálu a snaží se zakomponovat do života své představy.

Nemyslím, že by někde byla tráva zelenější a nebe modřejší. Když se ale u nás občas objeví mráček, máme na něco opačné názory, nehroutíme se. Stále si spolu moc rádi povídáme, což obstarává hlavně manžel, má neuvěřitelnou zásobu historek a naprosto všední zážitky dokáže navíc podat tak, že vás neskutečně pobaví. Spojují nás obyčejné věci, procházky se psem, dovolené. Největší štěstí pro mě je, když se večer sejdeme všichni v pořádku doma. Vím, že to není samozřejmost, život se může změnit tak náhle. A až pak si člověk řekne, že byl šťastný a ani o tom nevěděl. Takže si to pořád připomínám.

Výchova dětí je v zásadě jediná oblast, v níž se totálně rozcházíme. Je nesmírně pracovitý a dokáže se obětovat, zatímco sám dětem život spíš usnadňoval. Myslím, že to není úplně dobrá služba do života. Já preferuji mantinely a určitý řád, nechat děti trochu vykoupat v nejrůznějších situacích, třeba že nedostanou vše, na co si zrovna vzpomenou. Jsem bez debat ta přísnější, což mi nepůsobí zrovna radost. Ale kombinace naší výchovy „od Šumavy k Tatrám“ snad dopadla dobře.

Že by to neměly hned vzdávat. Obdivuji ženy, které dokážou dlouholetý vztah udržet a vybalancovat. Navíc mají naklizeno, navařeno, napečeno, a ještě se věnují ručním pracím. Já to jako mladá holka dokázala taky, neexistovalo, abych neuvařila teplou večeři. Byla jsem vychovaná v tom, že žena zkrátka musí zvládnout všechno. Léty jsem se trochu přeprogramovala a snažím se věci víc delegovat na druhé. Už to mírně šidím a zjednodušuji.

Ano, párkrát jsem nedala na její varování a udělala chybu, kterou nešlo vrátit. V pracovní i osobní rovině. Nejvíc mi vadí a stále nejsem úplně připravená na to, že řada lidí dokáže neskutečně zneužívat důvěry druhého a manipulovat s ním. Nastaví jakoby přátelský vztah, jenže je falešný. Sice mi nejsou příjemná negativní slova, ale raději si vyslechnu drsnou pravdu než líbeznou lež, pomocí níž se mě manipulátor snaží dostat tam, kam potřebuje.

Celou dobu jsem věděla, že jsem se pro televizní média nenarodila. Cítila jsem potřebu osvojit si civilní profese. Proto jsem se vrhla na studia a rozhlížela se jiným směrem.

Zdálo by se možná, že jsem pracovně přelétavá. Ale není to o tom, že bych utíkala z jednoho zaměstnání k druhému, to byl zkrátka vývoj. Vždycky ke mně přijde nějaká nová, zajímavá příležitost. Mám ráda výzvy a řeknu si, že to zkusím. Že se posunu. Přibývající věk mi dodává klid a jistotu, cítím se ukotvenější, víc si na základě zkušeností věřím. Podle tohoto vzorce a s hodnotami, které to přináší, pracuji od února na ministerstvu zemědělství jako zástupkyně tiskového mluvčího.

Sice tam všechno už funguje úplně jinak, ale kdyby mi někdo podal ruku, asi by ve mě věřil, že to dokážu. Takže bych nabídku možná přijala. Už se nebojím riskovat. Nejde o práci v televizi, ale prostě o pracovní příležitost jako o kteroukoli jinou.

Mám lidi ráda a nedělá mi problém se sžít s novým kolektivem. Podle zpětné vazby jsem určitě extrovert, který snadno komunikuje, umí druhé pro něco nadchnout. Ale pokud to někde drhne a nefunguje, netlačím na pilu a stáhnu se. Nedělám druhým to, co nechci zažívat já sama, nestraším, ale vysvětluji. Věřím, že se tak lépe spolupracuje.

Náročná byla podprsenková kauza, kdy byly v testovacím centru České zemědělské univerzity nastaveny rámy u vchodu tak, aby odhalily plagiátorská zařízení a studenti nemohli při testech opisovat. Jenže dívkám pípaly kovové kostice v podprsenkách.

Těšila mě kampaň o důležitosti zdravých potravin. Řekla bych, že zemědělství je obor nad medicínou, protože když budeme mít v pořádku zdravou krajinu, zdravou půdu a jako výstup zdravé potraviny, ovlivní to významně naši kondici.

Na ministerstvu zemědělství řešíme mimo jiné klimatické změny v krajině, aby nedocházelo k erozi půdy a povodním, škodám na majetku a úrodě. Je třeba zavádět ochranná pozemková opatření, jako jsou potoky, tůně, mokřady. Vidíme rozdíl mezi obcemi, kde už úpravy provedli a kde ne, jak jim to funguje.

Mnohem hůř než třeba Rakousko, kde se nemuseli vyrovnávat s důsledky čtyřiceti let socialistického zemědělství. Tehdy u nás byly vytvořeny obrovské lány, narovnávaly se řeky. Jenže příroda je neuvěřitelně propojená. Uděláte jednu změnu a ovlivní to život každého živočicha v oblasti. I laici by si to měli uvědomit, protože mohou působit v malém, dělat konkrétní prospěšné krůčky.

Já třeba zakazuji manželovi kupovat květiny na zahradu do obrovských květináčů. Pálí na ně sluníčko, plocha kolem se ohřívá třeba až na osmdesát stupňů a to má vliv na množství srážek. Když je povrch hodně rozehřátý, voda se z něj sice rychleji odpařuje, ale pokud tam už skoro žádná nezbyla, výparů je málo. To znamená, že se do vzduchu nedostane dost vlhkosti, ze které by mohly vzniknout mraky a srážky, a ty nám pak chybí. Podobně se nemá sekat tráva na příliš nízko, hrozí přehřátí.

Teprve se k tomu dostávám a zase v souvislosti s momentální prací. Jezdíme na víkendy na venkov, kde dáváme dohromady zahrádku, zatím jsme u plánů na mokřad a přírodní jezírko, abychom udrželi v půdě vláhu. Úlohou škol a institucí je dostávat tyto informace mezi běžné lidi, nejen mezi zemědělce. Aby všichni věděli, že životní prostředí není zdaleka jen o tříděném odpadu.

Jíme je rádi všichni v rodině. Alespoň jednou týdně připravuji k večeři candáta, kapra nebo pstruha, pečené nebo dušené v páře, s česnekem a kořením. Já jsem opravdu silně zaměřená na zdraví. Nedám si ani kolečko salámu nebo sušenku, protože vím, co obsahují, a zkrátka nechci svůj organismus zatěžovat. Záleží na tom, jaké si dáte priority, a pak to jde snadno. Jinak už roky pravidelně jezdím na podzimní výlovy rybníků, baví mě ta atmosféra. Bývá tam hodně rodičů s dětmi nebo starších lidí, je vidět, že o čerstvé ryby je v Česku velký zájem. Sama ryby nechytám.

Výborný. Počet těch, kteří je nejedí vůbec, se snížil o jedenáct procent, navíc stoupl o sedm procent podíl těch, kdo si sladkovodní dají aspoň jednou týdně.

Rybí maso může někomu připadat chuťově nevýrazné, ovšem s vhodným kořením a bylinkami se stane pochoutkou. Dnes je už k sehnání třeba i kapří filet, takže ani kosti nestojí v cestě. Zásadní je, že je vhodné kapra zařazovat do běžného jídelníčku. Pro dospělé i pro děti. Ono se to neprojeví hned, ale všechno dobré i špatné se v našem těle sčítá pomalu a nenápadně.

A víte, že jsem jako holka toužila jít na medicínu, stát se lékařkou nebo alespoň zdravotní sestřičkou? Rodiče ale byli proti, já se podřídila a šla na ekonomku. Ale teď vám prozradím, že mě letos přijali ke studiu na další vysoké škole, konkrétně České zemědělské univerzitě, na obor Reprodukční biotechnologie. Potom bych se mohla věnovat humánní reprodukční medicíně, ne přímo jako lékařka, ale laborantka.

Právě začínám a je to pro mě velká životní křižovatka. Nikdy jsem nestudovala pro „papír“ a titul, ale pro radost a proto, že jsem chtěla vědět nové věci. Možná to nezvládnu, ale jak říká klasik, lituju toho, co jsem neudělala, a ne toho, co jsem udělala. Ne všechny sny v životě jsem si stihla splnit, ale tento si nenechám proklouznout mezi prsty.

Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. I když jsem zmínila, že jsem se pro umělecké profese včetně herectví nenarodila, možná by mě lákalo to zkusit. Takový nekonečný seriál a role pracovně vytížené matky. Život už mi přinesl tolik výzev, že by to možná stálo za pokus.

U nás doma se hodně sportovalo, respektive táta, a sport patřil od dětství i ke mně. Od maminky jsem zase převzala lásku ke knížkám. Střídavě mě bavila gymnastika, tenis, koně, lezení, brusle, jóga, mám licenci na závody na okruhu. Dnes se věnuji nejvíc józe, která výborně funguje na postavu i na trable přicházející s věkem. Já je naštěstí ještě moc nepociťuji, spíš si občas řeknu: „Dokázala bych stejné věci, které jsem dokázala ve třiceti?“ Zatím je odpověď ano.