Kateřina Kněžíková: Když chcete v životě něčeho dosáhnout, drilu se nevyhnete

To není melodie, spíš otravný zvuk. Ale ten mám většinou vypnutý, telefon mám nastavený na vibrace. Zvonění zapínám jedině, když čekám hovor, který nechci propásnout. Třeba od manžela, jenž je v zahraničí, a navíc v jiném časovém pásmu. Pokud bych si ale mohla vybrat, líbila by se mi harfa. Tou bych se nechala i budit, pokud by mě tak jemný nástroj vůbec probral.

To souvisí s tím, kolik mám práce. V poslední době je jí docela dost, takže si přes den trochu brouknu, abych věděla, že „to tam je“, abych se přesvědčila, že hlas bude, až vstoupím na pódium, přirozený. Dopoledne a odpoledne se nějakých deset minut rozezpívávám, pak ještě před představením. Víc svůj nástroj netrápím.

Hlas chodí do kryokomory. Zrovna dneska jsem tam byla a zase půjdu. Je to blahodárné pro celkovou rekonvalescenci. To znají i sportovci. My umělci musíme mít stejnou disciplínu.

Vždy to ráda nejdřív vyzkouším. A pokud se mi něco nezdá, obavu vyslovím. Často se třeba setkáváme s tím, že jsme jako pěvci umístěni v zadním plánu jeviště a je dost výzva dostat hlas odtamtud až k divákovi. Proto mám vždycky radost, když představení připravuje tým a režisér, kteří scénu koncipují tak, aby toto zohlednili. Jinak si mohu pak už jen přečíst kritiku, že mě nebylo slyšet.

Jak se to vezme. Já nemám ráda statické opery. Na druhou stranu, mám-li roli zpracovanou a vím, že dokážu divákovi její smysl předat, ruší mě třeba křepčení tanečníků za mnou. To je však případ od případu.

Nevím, zda to souvisí s tím, jak silné mám slovo. Ale když mi něco není po chuti, umím říct, že tohle opravdu dělat nebudu. Jsem urputná, to o mně všichni vědí, ale na druhou stranu se vždy snažím najít řešení, východisko. Čili pokud s něčím nesouhlasím, není to negace, ale způsob, jak věc posunout dál. Může se samozřejmě stát, že odejdu, když mě budou do něčeho hodně tlačit. Nebo mě sami vyhodí. Ale to se ještě nestalo.

Já myslím, že spíš známka zachování duševního zdraví. Protože není nic hroznějšího, než když trávíte šest týdnů, den co den, někde, kde vás to fakt nebaví. Kde ztrácíte čas, a navíc přicházíte ještě o ten, který byste mohla být s rodinou. Tohle je pro mě nejdůležitější kritérium. Je pro mě nepředstavitelné, že v situaci, kdy se tak málo vidím s dcerami a manželem, bych měla být někde s lidmi, kteří mě nerespektují. To by byla hodně vysoká cena.

Ale já taky leccos nezvládám. Na úplném začátku jsem se učila hrát na klavír, což vyžaduje nesmírný dril. Ten mi zůstal a po narození našich dvou holčiček se ještě zintenzivnil. Jinak to prostě nejde, když chcete v životě něčeho dosáhnout. Ano, daří se mi. A spousta lidí se mě ptá, jak to všechno zvládáš? Moje odpověď je, ale já to nezvládám. Protože to se nedá, dělat vše na sto procent. Ano, mám ráda zahradu, ale ta je můj odpočinek od shonu a hluku. Je pro mě relaxace a asi jediný koníček. I když slovo koníček je příliš silné, protože nejde o nic pravidelného. Vidíte, nemám koníčky, nezbývá mi na ně čas.

S manželem jsme hrávali badminton, to mě hodně bavilo. Jenže kdybych si ho chtěla zahrát teď, musela bych komplet překopat celý svůj život. A toho zatím nejsem schopná. Mám strašně rozháraný život včetně spánku, jídla a cvičení. Dělat něco pravidelně je pro mě teď úplné sci-fi. Dodnes mám však v hlavě radu, kterou jsem dostala na konzervatoři. Už tehdy jsem totiž dost veřejně zpívala a paní profesorka mi řekla, že stejně tak dlouhý čas, který věnuji zpívání, bych měla odpočívat. Tehdy jsem byla mladá, plná energie, tak jsem to tak nevnímala.

Poslední roky ano, odpočinek mám dokonce pevně ukotven v diáři. Kdyby mi někdo do tohoto času naplánoval představení, tak to nevezmu. Nemyslete si, také jsem se snažila dělit čas maximálně spravedlivě a vše dělat naplno. Ale to fakt nejde. Navíc mně se ani nechce být pořád jen v práci, chci vidět, jak dcery rostou. Jenže právě teď je doba, kdy mám práce opravdu hodně. Těžko říct, zda bohužel nebo bohudík, ale vybalancovat vše, a ještě zůstat zdravá, to je opravdu nálož. Pochopitelně mám pomocníky. Když třeba zůstaneme v té zahradě, tak právě dnes tam pracuje zahradník. Já mám svoje květiny, ale abych lezla po stromech, to ne.

V žádném případě.

Pokud chcete v životě něčeho dosáhnout, vždycky je za tím hodně práce, to je jedno, jestli jste pěvkyně, právnička nebo lékařka. Ale tady je ještě něco navíc. A to jsme my, jejich rodiče. Dcery se nikdy nevyhnou srovnání s námi. U té mladší to asi nehrozí, ale starší Adélka s hudbou koketuje a zatím riziko známých a snad i úspěšných rodičů nevnímá. Proč bych se měla bát, pojedu si po vlastní cestě, říká si nejspíš. Jenže to nepůjde, předsudky jsou v tomhle případě obrovské.

Nevím, zda je to úplně předsudek, ale zmínila bych očekávání. Prosím vás, nikdo přece nemůže čekat, že koncert či představení bude přesně takové, jak on si představuje. Tím totiž celý večer odsoudí k nezdaru. Jestli ví předem, jak by to celé mělo vypadat či znít, odejde zaručeně zklamán.

Možná s nějakou zvědavostí, pocitem, že vím, jaký mě čeká repertoár a interpret, a těším se. Podstata našeho oboru je přece v tom, jakou v posluchači vyvolá emocionální odezvu. Ne, zda to někde ujede. Hudba není raketová věda, život jde dál, i když se někdo splete. Mně to zážitek určitě nezkazí, naopak, často se mi stává, že mám z práce některých kolegů husí kůži, jak se mě jejich interpretace dotkne.

Když zpívám, tak ne. Tenhle pocit prožívám, když skladbu studuju, seznamuji se s ní. Tehdy ji nechám na sebe plně působit. Ale když se pak do ní pracovně ponořím, nastoupí soustředění jiným směrem, já tomu říkám řízené emoce. Nemohu se na jevišti úplně rozsypat. Emoce patří do hlavy a do těla, ne do krku.

Vezmu do ruky noty a fixu, ideálně růžovou nebo oranžovou, protože ty pěkně svítí už na dálku. Jednou jsem zkusila zelenou, ale když jsem noty otevřela, nebylo to ono. Musím také vědět, o čem zpívám, takže si přeložím nebo nechám přeložit text. Potom poslouchám nahrávky, říkám si, kde mě hudba dojímá a kde to bude chtít víc práce. A pořád dokola čtu text. Jako si někdo čte večer knihu, tak já si takhle nosím do postele texty. Snažím se napojit na frázování vět skrz hudbu. Když mám tuhle fázi za sebou, jdu ke klavíristovi, který to do mě všechno takříkajíc nastrká. Je to, jako když máte puzzle složeny z tisíců kousků, vysypete je na stůl, dáte tomu rám a pak vám je někdo pomáhá skládat.

To víte že ano, někdy se to napoprvé nepovede, a tak hledáme dál. A právě tenhle proces je neskutečně zajímavý. Někdy mi to absolutně nedává smysl, občas narazím na hodně tvrdohlavé věci. S nimi se holt víc peru.

No jéje! Jsou napsané, jsou dané a já vstupuji do jejich světa. Tak to máte i v životě, musíte se s tím nějak srovnat. Někdy máte dojem, že jdou věci lehce, a potom přijdete k nějakému místu, kde se zarazíte. Mám občas pocit, že vůbec nechápu, co tím chtěl skladatel říct. Ale já na to musím přijít. Mně nestačí jen skladbu odzpívat dobře technicky.

V opeře máte plno lidí, kteří si pomáhají, s nimi dáte výsledku finální tvar. Ale písně? To je nejtěžší věc. Tam to je váš názor, vaše interpretace, vaše příprava, vaše hodiny studia. Samozřejmě ještě je tam klavírista nebo nějaké menší komorní uskupení. Ale to vy přinášíte na jeviště vlastní svébytný názor. Proto je skvělé, když má člověk kolem sebe muzikanty, kteří přemýšlejí stejným způsobem. Teď jsem měla koncert v rámci Dvořákovy Prahy se smyčcovým kvintetem doplněným o basistu a to je pro mě úplně nová krajina. Jako kdybych cestovala do neznáma bez mapy. Kousek po kousku objevuji nové cestičky, což je úžasné.

Hodně. Ale spočítat je nedokážu. Já jsem se na písních vyučila, neměla jsem totiž moc „velký“ hlas. Myslela jsem si dokonce, že skončím někde u barokní klasicistní hudby. Písně pro mě byly vždycky základ. S nimi jsem dokázala najít sebe sama.

Ani ne. Ona je to totiž většinou jednostranná monotónní záležitost ve vysokých polohách, zatímco ta barytonová čeká, až se vypištím.

Však on už se mi změnil. Poprvé po porodu dcery. A teď po čtyřicítce zase. Takže musím mít plán bé, ostatně to učím i své studenty v rámci mentoringu.

Ano. Ale ne tak, jak to měla Soňa Červená, která přešla k činohře, nebo Dagmar Pecková k jinému žánru. Kolegyně z ansámblu Národního divadla tuhle po představení řekla: „Tak dnes jsem tady třicet devět let.“ Já jsem přesně v půlce tohoto času a už teď si neumím představit, že bych v divadle ještě jednou tak dlouho působila. Ani nevím, co bych zpívala? Moje cesta bude doufám jiná. Umím si třeba představit, že budu učit studenty, jak se na těch velkých jevištích pohybovat. Ale zatím nechci nic prozrazovat, ono by se mi to potom nesplnilo. Ale objevila jsem v sobě díky náhodě talent, jejž v budoucnu hodlám využít.