Radek Banga: Táta zabil štěně před mýma očima. Největší nebezpečí číhalo doma

Vzpomínky na domácí násilí sahají až do jeho raných let. „Moje první vzpomínka mluví za vše. Už si nepamatuju přesně, jak se to stalo, ale pamatuju si, že táta hodil po mámě velký skleněný popelník a ten dopadl vedle mě. Strašně jsem se lekl a začal brečet,“ líčí Radek.

Jako dítě nechápal, co se stalo, ale niterně ho událost velmi zasáhla. Z otce začal mít Radek obrovský strach, hlavně když věděl, že se posilnil alkoholem. Incidenty se stále stupňovaly, ten nejhorší má Radek pořád v živé paměti.

„Nejhorší bylo, když přede mnou táta zabil psa, bylo to ještě štěně. Předtím dostala i máma pár facek. Když zabil nevinné zvíře, které se nemohlo bránit, to bylo pro mě největší trauma,“ vzpomíná Radek na jednání svého otce.

Když Radek a jeho sourozenci dospívali, obrátilo se násilné chování otce i proti nim samotným. Tři bratři ze Žižkova začali chodit na box, protože chtěli především bránit svou matku, která před problémem zavírala oči, a situace se přiostřovaly.

„Došlo mi, že máma neodejde. Zmlátil ji tak, že jí vytahovali střepy z hlavy a očí, vzduchem lítaly nože. Táta ji skoro přizabil, ona se poslušně vrátila a zase dělala, že problém neexistuje,“ popisuje Radek své uvědomění, které přišlo už ve 13 letech.

Radek se rozhodl z domů odejít, i přesto se snažil na dálku nabídnout pomoc své matce i otci, kteří ji však odmítali. S sebou si do života odnesl řadu traumat, které se promítly například do závažných poruch spánku. Dnes se snaží pomáhat především mladým lidem, se kterými mluví o problematice domácího násilí.

Jak na život rodiny reagovalo blízké okolí? Proč bývají oběti domácího násilí nedůvěřivé? A o čem píše ve své knize (Ne)Pošli to dál?

Celý příběh si poslechněte v audiopřehrávači v úvodu článku.