Podnikání není sranda. Když má ale člověk elán, může začít i po padesátce, říká Margareta Křížová

Myslím si, že obecně jsme ve vleku mýtu, podle kterého je člověk nad padesát u profesního konce a nemá cenu, aby něco začínal. Ale já tvrdím pravý opak. Když je člověku padesát a začal dejme tomu pracovat ve dvaceti letech, má dneska třicet let zkušeností. A když je mu šedesát, tak jich má dokonce čtyřicet! A všechno to jsou poznatky, ke kterým nikde jinde nepřijde, jenom letitou praxí. Potom je samozřejmě na každém z nás, jak s tím naloží.

Rozhodně nechci hlásat, že všichni, kteří překročí padesátku, musí začít znova. To je blbost. Každý jsme nějak nastavený a také máme jinou energii. A samozřejmě i psychiku. Podnikat není žádná sranda, nebudu ani tvrdit, že je všechno pořád zalité sluncem.

Ale pokud máme elán a cítíme, že se chceme pustit do něčeho nového, tak proč ne. Samozřejmě, často nás brzdí pochybnosti, hlas v hlavě nám vytrvale našeptává, ať se na to vykašleme, že už to přece nemáme zapotřebí. Je ale třeba překonat váhání a zkusit to. Bez toho bychom nevěděli, jak bude příběh pokračovat. A to by byla škoda.

U přechodu z korporátu jde o pocit vlastní důležitosti. Ty ženy byly nejspíš v pozici, která jim dodávala sebevědomí a pocit důležitosti, a najednou jsou z nich v uvozovkách obyčejné pekařky. Tuhle změnu si musíte sama v sobě srovnat. Vysvětlit si to a uvěřit tomu, že je to naprosto v pořádku. Že tím nesrážíte svůj sociální status. A počítat i s tím, že se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že jste se úplně zbláznila.

I já jsem něco podobného řešila, když jsem po čtvrt století opustila firmu, kde jsem byla partnerkou. Najednou se ze mě stala Margareta Křížová. A říkala jsem si, jestli mě okolí vůbec bude brát vážně, zda se mi byznys někdy rozjede. Někteří klienti dali přednost spolupráci s velkou firmou, jiní zůstali a přišli noví, ale to je logické a přirozené. Hlavně si nesmíte nic brát osobně.

Na ten funguje, když si vezmete tužku a papír a sepíšete si, co nejhoršího se může stát, pokud neuspějete. Jestliže jdu do něčeho, co vyžaduje velkou investici, rodinné peníze, tak to může skončit tak, že o ně přijdu.

Ale co to bude znamenat? Přijdu o střechu nad hlavou? Přestane se mnou mluvit rodina? Je potřeba být realista a zvážit rizika. Strachy v sobě máme všichni, ale není to něco, kvůli čemu bychom neměli zkoušet nové věci nebo přestat dělat ty, které nás baví a naplňují.

Jde, ale musíte si zjistit, co je potřeba k tomu, abyste to, co vytvoříte, mohla prodávat. U perníčků třeba hygienické povolení a tak dále. Ale když na úplném začátku upečete tři plechy perníčků a půjdete na trh na náměstí, je to v pohodě. Zároveň si otestujete, co tomu řeknou lidi. Jak se jim bude líbit váš výtvor i jeho cena. Začínající podnikatelé mají často představu, že musejí mít „bengál na peci“, jak říkávala majetku moje babička.

Lidé jsou zmatení z článků v médiích o podnikatelích, kteří získali miliony od investorů, začali z ničeho, do roka zbohatli a teď míří na americký trh. Logicky se s nimi srovnávají. Ale to je nesmysl.

Za prvé jsou ty příběhy často přifouknuté a za druhé tohle srovnávání způsobuje strach typu „nemám miliony ani investora“. Jenže potřebujete jít s perníčky na americký trh? Ne. Co je doma, to se počítá.

Já vždycky radím: udělejte si pořádek v osobních financích. Spousta lidí neví, jak vysoké jsou jejich měsíční životní náklady. Tím pádem netuší, jakou mají rezervu, kterou mohou dát do podnikání, a jak dlouho vydrží, než přijdou platící zákazníci.

Když tohle všechno vím, mám jasno, jak moc se můžu na začátku podnikání rozmáchnout. Čísla hovoří jasně. Když zůstaneme u těch perníčků, rozhodně není nutné jich na začátek upéct tisíc. Já bych to zkusila nejdřív v malém a hlavě bych s tím šla na trh. Ať už tím myslíme náměstí nebo web či sociální sítě. A pak je tady ještě jedna důležitá věc - neptejte se v rodině, jestli by u vás nakoupili.

Protože vás mají rádi a chtějí vám udělat radost. Dám vám příklad ze svého života: miluju design a hezké věci, a tak jsem si před mnoha lety řekla, že bych mohla zkusit prodávat polštáře. Zeptala jsem se v rodině a všichni reagovali, že je to fajn nápad, že si je rádi koupí. A tak jsem sehnala luxusní látky a nechala ušít desítky krásných kousků.

Skončilo to tak, že se k nám všichni báli chodit na návštěvu, aby si nemuseli koupit polštáře. Ty vzhledem ke kvalitě nebyly laciné, stály osm stovek, což bylo před nějakými dvaceti lety dost peněz. Kdybych tenkrát věděla to, co dneska, tak bych jich nechala ušít třeba jen deset a nabídla je na trhu nebo nějakému obchodu.

Máme je všude. Malá část sice nakonec skončila u příbuzných a kamarádů, ale o nějakém podnikatelském úspěchu se mluvit nedalo. Prostě jsem to tenkrát neodhadla.

Podle mě jsme technologiemi přesyceni. A pak žijeme v nejistých časech, tudíž hledáme něco, co nás uklidní, hodí do duševní pohody a přinese zážitek. Ta potřeba tady byla vždycky, ale dneska je daleko silnější.

Mám svoje malé radosti, svoje vychytávky: jdu se projít, přečtu si knížku, s manželem vyrazíme na houby a hlavně si každé ráno dopřávám kafe a půlhodinový klid. Jen tak sedím, koukám a přemýšlím si. Zkrátka nic nedělám. Je to takové umění být sama se sebou a mít z toho dobrý pocit.

A pak mě zcela upřímně těší mluvit s lidmi, kteří uvažují o podnikání, dát jim takové laskavé nakopnutí. A rozebrat jejich strachy. Tím, že jsem dnes takzvaný volnonožec neboli freelancer, můžu si do určité míry vybrat, s kým chci a s kým naopak nechci pracovat. Když někdo přijde a řekne, že chce založit firmu v oblasti umělé inteligence a shání investora, který mu dá sto milionů, tak s klidem odpovídám, že pro něj nejsem ta pravá.

Pokud se bavíme o malém podnikání, tak ve většině případů jde o ženy, které opravdu uvažují o tom, že by něco rozjely. A přijdou se zeptat: není to hloupé, nejsem naivní, myslíte si, že to lidi budou kupovat? To je nejčastější vzorec.

A pak jsou i takové, které už podnikají, ale nejde jim to tak, jak si představovaly. Takže rozebíráme důvody, hledáme možnosti, nové zákazníky. A taky probíráme, kolik si mají říct peněz, to je velká věc. U nás se držíme toho, že raději prodáváme lacino, aby se neřeklo, že nevíme, co bychom si za to řekli. Podtrženo sečteno: chodí za mnou lidé, kteří hledají popostrčení, povzbuzení a rady, jak dát svůj nápad do byznysového rámce, aby to dávalo smysl. A u velkých firem je to o velkém podnikání, obchodní strategii a investicích.

To je pravda, byla to moje kolegyně, Američanka, právnička, nesmírně chytrá ženská. Poznala jsem ji v americké advokátní kanceláři, kam jsem v roce 1990 nastoupila jako elév s maturitou. Vařila jsem hlavně kafe, zvedala telefony a učila se za pochodu. A ona mi po dvou letech ještě s dalším kolegou nabídla, jestli s nimi nechci založit firmu, že prý jsem taková nebojácná a jdu do všeho. A tak se i stalo.

Nejdříve jsme poskytovali servis zahraničním společnostem, které v České republice otvíraly pobočky. Poté jsme začali pracovat pro investiční banky a tím došlo také na prodeje firem - fúze a akvizice. To už jsme se rozrostli a nabrali další lidi. Měla jsem sice spoustu praktických znalostí, ale chyběla mi znalost teorie, a tak mi Laurie navrhla, abych se vrátila zpátky do školy.

Třicet šest. Bylo to krušné, ale kousla jsem se. Velkou zásluhu na tom má můj manžel a jeho maminka, bez jejichž pomoci bych domácnost a děti nezvládla. Měla jsem obrovskou kliku, že mě Laurie ke všemu pustila a učila. Nevnímala mě jako konkurenci, jak se občas v ženském kolektivu stává, ale jako partnera. Dala mi mou první velkou šanci a já jsem jí za to vděčná.

Ne moc často. Párkrát byl začátek schůzky rozpačitý, ale nakonec jsme si dobře pokecali a obchod uzavřeli. Jen jednou jsem zažila člověka, který mi to dal takzvaně sežrat. Bylo to na radnici v Humpolci. Tenkrát jsem vydržela až na parkoviště do auta a tam jsem se rozbrečela.

To se tak někdy stane, že se vám někdo dostane pod kůži a trochu to zabolí. Ale jinak musím říct, že mi mužský kolektiv nevadí. Naopak. Teď budu střílet do vlastních řad, ale některé ženy ve světě byznysu, takové ty drsné top manažerky, jsou opravdu velmi nepříjemné a o nějaké pomoci jiným ženám nemůže být ani řeč. Tak takovým se už raději vyhýbám.

Musím říct, že jsem i po těch letech vděčná, že jsem ho potkala. Je fajn, je s ním legrace, a to je základ. Samozřejmě jsme měli období nahoru a dolů. Vráťa je bohém a není to s ním vždycky jednoduché, to ale platí i pro mě. Pořád koukám dopředu, něco vymýšlím a plánuju, zatímco on životem proplouvá. Ale všechno je to o respektu.

Já obdivuju, jak umí zpívat. Dostal dar talentu a krásného barytonu, to já se nikdy zpívat nenaučím. Kolikrát mě vytočil, ale pak jsem se šla podívat do Národního na jeho Dona Giovanniho a všechno jsem mu odpustila.

Dcera i syn podnikají, umění je nikdy nelákalo. Od malička viděli, že opera je pěkně tvrdý chlebíček. Začíná to učením role s množstvím textu a not a končí to nervy před premiérou. Bude hlas, nebude hlas? Velký stres. Navíc je člověk odkázaný na subjektivní hodnocení ostatních.

Někdo prohlásí, že pěvkyně Anna Netrebková je úžasná, dalšímu naopak nesedí. Je to náročné pro psychiku i fyzičku. Klobouk dolů před každým, kdo v tomhle oboru něco dokáže.

Pozor, já se nevěnuju jen financím, to je pouze střípek mé profese. Můj hlavní obor je obchodní strategie, tedy jak to udělat, aby firma rostla, měla víc zákazníků, a tudíž větší zisk. Finance jsou toho součástí, protože když chcete firmu dejme tomu zvětšit, musíte na to mít peníze. A tady nastupuje otázka, kde a jak je získat. Musíte to vymyslet a ve finále dohodnout. I když to tak nevypadá, je to hodně kreativní. Vy to možná vnímáte jako velkou nudu, pro mě je to zábava.

Začalo to za covidu, kdy dcera s manželem uvázli v Thajsku, syn zůstal v Praze a já u nás doma na venkově. Byla jsem sama a měla strach. Jednoho rána jsem přemýšlela nad tím, že podobné pocity musí mít spousta dalších lidí, a tak jsem vzala telefon a natočila svůj první příspěvek o tom, jak mi je. Ohlas byl obrovský, což jsem nečekala.

A lidi se hned začali ptát, kdy budou další videa. A tak jsem pokračovala. Musím říct, že natáčení na mobil je pro mě radost. Ráno vstanu, někdy se jen zabalím do županu, jdu si udělat kafe a u toho něco natočím. Někdy bez make-upu, někdy namalovaná, záleží na mé aktuální odvaze. Prostě sama za sebe.