Zuzana Čabart Šimonovská: Levné zboží je iluze, za kterou můžeme draze zaplatit

Za zmínku určitě stojí fotografie, které vytvořil můj dědeček patolog. Byl obrovská kapacita na diagnostiku, hodně si hrál s barevností preparátů. V rámci své práce si vzorky fotil a musím říct, že jsou velmi krásné. Asistentky ústavu, kde pracoval, by je prý braly jako potisk na látku. Některé fotografie jsem si na dědečkovi vyžádala, abych si je mohla zarámovat a pověsit na zeď. K jeho velké nelibosti ovšem.

Přesně tak. Říkal: „Děvenko zlatá, takové nemoci! A ty se na ně chceš koukat!“ Jenže já v tom neviděla choroby, ale krásnou abstrakci.

Dá se to vysvětlit jako výsledek tvůrčí činnosti v nejširším slova smyslu. Rozlišujeme uměleckou rovinu, autorství a vedle toho samozřejmě výsledky výzkumů, inovace, vývoj v průmyslové oblasti, značky v obchodní rovině a tak podobně. Je to hodně široké spektrum.

Nástroj se učí na výsledcích lidské činnosti a aktuálně se vede velká spousta sporů o to, které výsledky mohou vývojáři pro učení používat. V zahraničí se ozvala skupina spisovatelů a také hudebních autorů, kteří si nepřejí, aby se umělá inteligence učila na jejich dílech. Je to jako se spoustou jiných legislativních záležitostí, věci řešíme následně v reakci na něco, ne preventivně. Na evropské úrovni již vznikla úprava, která umělou inteligenci řeší, ale i tak to bude ještě výzva.

Pokud si ho necháte ušít pro sebe, tak pravděpodobně ne. Nejspíš to totiž nebude zcela přesná kopie, třeba něco změníte. Výroba přesné kopie ve velkém už by ale mohla být problém. Mnoho módního designu není chráněno a ani chránitelného. Všechno už tady bylo.

Není to samostatná kategorie, jde spíš o průřezovou specializaci, protože z pohledu práva je módní byznys průmysl jako každý jiný. Jen na jeho konci je to zářivé, možná trochu povrchní zboží. Mnoho studentů práv či vysokých škol s ekonomickým či umělecko-průmyslovým zaměřením, kde externě přednáším, čeká, že jim budu vyprávět právě o tom pozlátku. Ale tohle téma po několika slidech opustím a jdu třeba na odpad, jejž módní průmysl produkuje. To už není tak pěkný pohled.

Ano, regulatorní oblast se docela rozhýbala. Byť veškerá legislativa, která na evropské úrovni vznikla, není zatím účinná. Ale do reálného života se bude postupně dostávat. První výsledky, kontejnery na textil, už možná někdo zaznamenal. Další velké téma je, aby zboží bylo opravitelné. Jde o to, aby módní značky vůbec servis oprav poskytovaly. Když si necháte ušít kabát u švadleny a utrhne se vám podšívka, pravděpodobně vám ho spraví a nebude vás nutit, abyste si u ní pořídila nový.

V ideálním světě jistě. Všichni ale víme, že tak to nefunguje. Abychom nežili na skládce, je třeba situaci regulovat seshora.

Snad se to podaří. Už dlouho se mluví o tom, jak obrovský problém je móda na jednu sezonu neboli fast fashion. Jenže teď se to celé totálně zvrhlo a už tady máme ultra fast fashion, kdy měníte šatník pomalu co týden. Když si představíte proces výroby od vzniku suroviny, zpracování, pracovní podmínky dělníků, distribuci, tak ani v jedné jeho části mnoho značek negarantuje vůbec nic. Ano, bavíme se o zavedení uhlíkového cla a o tom, že evropské značky mají povinnost dohlédnout, že při výrobě jejich zboží nedochází k vykořisťování. To je ale naprosté minimum. Jinak absolutně nemáme tušení, za jakých podmínek zboží vyrobili.

Evropa je postavená na nějakých principech a pravidlech, takže věřím, že kdyby lidé viděli, co se v rámci výroby děje, nákup by si rozmysleli. Ne všichni, samozřejmě. Ale musím férově upozornit, že je potřeba se na to podívat i z druhé strany. Nemůžeme zavírat oči před tím, že tam, kde se vyrábí takzvaně levně, už vybudovali obrovskou infrastrukturu, průmysl tam živí mnoho lidí a není řešení to celé zavřít nebo zavést likvidační clo. Co by pak s těmi lidmi bylo?

Tak trochu. Na druhou stranu je velký zákazník. A z této pozice by měla svoje principy vyžadovat i tam, kde je zboží, které konzumuje, vyráběno. Prostředí, které jsme si tady vytvořili, někdy i krvavě vydobyli, přenést do míst, kde takové ještě není. Začít bychom mohli třeba u pracovních podmínek dělníků. Nebuďme pokrytci, nás se to také týká.

Na závěr přednášky, kterou jsem zmiňovala, pouštím dokument o důsledcích nadprodukce. Z něj je patrné, že levného zboží máme tendenci kupovat více. A protože zároveň většina levného zboží není kvalitní, musíme častěji obnovovat šatník. Výhodná cena je prostě iluze. Když si to všechno spočítáte, vyjde vás to nakonec mnohem dráž. Ultra fast fashion to ještě víc roztáčí. Výrobci chrlí tisíce nových kousků, všechno je trend. Vždyť oni už neřeší ani reklamace! Výrobce si nechce lámat hlavu s odpadem, tak zákazníkovi vrátí peníze rovnou. Já trendy nekritizuji, také mám módu ráda. Ale když některé oblečení nenosím, nevyhazuji ho, protože to není řešení. Změní se trend, nálada, co já vím, a zboží zase vytáhnu ze skříně. Něco můžeme i půjčit nebo darovat.

Mně se moc líbí názor anglické módní návrhářky Sarah Burtonové, která říká, že máme všechno, ale potřebujeme věci, které máme rádi, k nimž máme vztah a jednou je předáme dcerám. Já mám třeba ráda halenku, která vznikla z maminčiných svatebních šatů a nosím ji často.

To je taky iluze. Obsah kontejneru putuje do Afriky, kde se oblečení prodává na kila. V balících, takže nikdo neví, co kupuje. Přeprodejci zboží třídí, roztrhané a špinavé vyhazují. Z celého balíku je použitelná část a čísla ukazují, že čím dál menší. Takže místo abychom zboží vyhodili rovnou tady, stane se to až v Africe. Kontejnery problém neřeší, jen odsouvají dál od nás. My tady máme čisto, ale v Africe se vrší hory textilu, vidíte na nich divoká zvířata, děti, které kolem nich chodí do školy. Tenhle hrozný pohled je důsledek naší spotřeby a životní prostředí je jen jedno. Takže je dobře, že se situace začala regulovat.

Určitě ne, spíš by mě to prostředí odradilo. Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že jsem vyrůstala na Prostějovsku, kde každý druhý pracoval v oděvním průmyslu. Babička s maminkou hodně šily, můj pradědeček byl krejčí, babiččina rodina měla dokonce kožešnictví. To je dnes nepopulární téma, ale já se k tomu hlásím. Kožichy jsou přírodní věc.

Pokud zvířeti zajistíte kvalitní životní podmínky, pokud se po porážce zpracuje celé, tak proč to zakazovat a dovážet výrobky odněkud, kde zase nevidíme, jak celý proces probíhá? To je fakt vrchol pokrytectví. Nehledě na to, že pak v řetězcích s módou vidíte miliony umělých kožichů, které nehřejí. To má být v pořádku? Já kožichy nosím ráda, protože jde o přírodní materiál. Co zbylo po babičce, jsem nechala opravit a přešít a kožich slouží dál.

Ani tady nečekejte žádný fascinující příběh. Můj pradědeček byl sice právník, ale to nemělo vliv na moje rozhodnutí studovat práva. U mě to byla spíš otázka směřování. Studovala jsem ekonomické gymnázium, přihlášku jsem si podala na vysokou školu ekonomickou a na práva. Na ekonomku jsem se nedostala, na práva ano. V rámci toho jsem si postupně našla cestu propojení s tím, co mi sedí. Myslím, že na to vliv měla i ta ekonomie na střední, protože v rámci obchodního práva se vše hezky propojilo s tím, co mě bavilo odjakživa, což je umění.

Právě že ekonomové. Rodiče jsou hodně svázaní s uměním, propojení s mou specializací na duševní vlastnictví má i tuhle linku. Táta je vlastníkem průmyslového koncernu Sigma, takže by jistě nebyl problém vklouznout do struktury rodinné firmy. Ale chtěla jsem dokázat něco sama za sebe, pracovala jsem v několika advokátních kancelářích, mám svoji praxi. Bylo pro mě důležité jít svou cestou. Díky tomu dnes dělám v odvětví, které mě baví. Ale i když žiji s rodinou v Praze, stejně mě to oklikou vrátilo domů a v Sigmě aktivně působím.

To je oblast na samostatný rozhovor. Já sama bych určitě ocenila, aby ženy, které mají rodinu a chodí do práce, o takových věcech víc hovořily. Ostatní ženy by si pak udělaly lepší obrázek a možná našly i řešení pro sebe. Většinou totiž slyšíte něco o tom, jak se vše snaží vybalancovat. Ale jak se to dělá? Nebo si přečtete poučky, že nemůžete mít všechno, anebo naopak můžete, ale ne ve stejnou dobu… Člověk si říká, co si z toho mám pro sebe vybrat?

Že jde o neustálý boj o rovnováhu. Ve chvíli, kdy se zaměříte na jedno, musíte nechat to druhé chvíli být. To bylo asi nejdůležitější si uvědomit, že nejde řešit vše naráz se stejnou energií a intenzitou. Mnoho příležitostí nepočká, musíte je využít nebo vědomě nechat jít. Takže s mužem zařídíme logistiku a program dětí a pak mám klid na to, abych se mohla soustředit na práci. Také je ale důležité umět se odstřihnout a věnovat se zase jen dětem. Je to hodně o vedení sdíleného kalendáře a o stanovení si programu, aktivit a zajištění, aby s tím všichni počítali. Zkrátka management se vším všudy. Samozřejmě máme chůvu, bez ní by to nešlo. V rámci plánování si hodně pomáháme umělou inteligencí a k fungování obecně nám slouží řada mobilních aplikací a také donáškových služeb a výdejen. Ale víte, co mě těší? Že se neptáte, jak to zvládám já, ale jak to zvládá rodina. Protože můj muž si hledá čas na rodinu a společné aktivity úplně stejně jako já.

Máte pravdu v tom, že tohle už je dneska snad normální. Zapojení muže do rodiny přestává být kontroverzní téma. Když vidíte tatínky s dětmi na pískovišti, už vás to nepřekvapí jako dřív. Myslím, že i právě proto, že se hovoří o partnerství, férové domácnosti, a ne o tom, jak a co ženy samy zvládají.

My tohle hodně řešíme s kolegyněmi i s kamarádkami a jsem fakt ráda, že i tady se mění nastavení společnosti. Už jako dítě jsem sice vnímala, že ženy byly motivované k tomu, aby chodily do práce a podílely se třeba na výzkumu a tak podobně, ale péče o domácnost víceméně ležela jen na nich jako nějaké povinně dobrovolné hobby. Chtělo to asi jednu generaci otců, aby muži pochopili, že je škoda promarnit čas, kdy jsou děti malé. Myslím, že to rádi přijali, chtějí být s dětmi stejně jako mámy.