Po čtyřicítce odešla z korporátu, smířila se s bezdětností a našla nový smysl života

V partnerských vztazích se ji příliš nedařilo, navíc se ukázalo, že touha po miminku zůstane nenaplněna. Nešlo to přirozenou cestou ani absolvováním několikerého IVF - umělého oplodnění. Smíření s bezdětností pro ni byla jedna z nejtěžších věcí, zároveň ale také impulz, který ji dovedl ke kompletnímu restartu života.

Prvním krokem k zásadní životní změně byl pro Helenu prodej bytu v Praze, chaty a koupě domu na hypotéku nedaleko Benešova u Prahy, který pojmenovala Růžovka.

Právě tehdy začala i s pořizováním zvířat. Nejprve se ujala kočičky Žofinky, kterou opustili původní majitelé a pár měsíců na to přivítala svého prvního pejska Valinku. Aby fence nebylo smutno, pořídila k ní dalšího psa Rockyho. A pak k nim přibyli ještě pejsci Ferdík a Sisinka.

Poté dala po 22 letech výpověď z německého korporátu a udělala si půl roku prázdnin. Již v té době chodila venčit pejsky do místního útulku Naděje pro čtyři packy. Páteční dopoledne věnovala jen jim. Tím, že v té době nechodila do práce, domluvila se s majitelkou útulku Natálkou, že si odtud vezme do dočasné péče malého nemocného pejska s neurologickým onemocněním Teouška.

„Přestože jsem tehdy byla přesvědčená, že po stabilizaci Teouška mu budeme s Natálkou hledat nový domov, asi po 14 dnech jsem byla lapena a věděla, že už ho nedám. Je to benjaminek smečky a neuvěřitelně veselé a mazlivé štístko,“ říká s úsměvem Helena Pečenková.

Krátce na to začala pracovat v české menší firmě, dál podporovala útulek a zbytek volného času věnovala venčení v útulku a své smečce, kterou pojmenovala Psí gang v Růžovce. K té nakonec ještě přibyla Lilinka ze Slovenska.

V té době ji začal zrát v hlavě další poměrně zásadní krok, který by její život ještě víc obrátil naruby. Začala ve svém okolí hledat nemovitost s velkým pozemkem na samotě, kde by mohla v poklidu žít se svými pejsky a zároveň zde vybudovat psí hotel, postavit maringotky na glamping pro pejskaře a třeba i azyl pro opuštěné pejsky.

Když objevila nabídku staršího stavení s velkým pozemkem na samotě poblíž Miličína, kde žijí její rodiče a bratr s rodinou, začala okamžitě jednat. Dala k prodeji moderně zařízenou Růžovku, koupila stavení a k tomu i první maringotku, ve které může přebývat, dokud se jí nepodaří alespoň částečně obydlet a přestavět starý dům.

Stále se jí samozřejmě honí v hlavě, zda si na sebe s přestavbou starého stavení nevzala příliš velké sousto, protože je přeci jen na většinu věcí sama, i když ji rodiče a bratr maximálně podporují a pomáhají, kde se dá. Ale čím déle žije v maringotce vedle svého stavení, tím větší má odhodlání dát do přestavby veškerou svou energii, aby už na Vánoce mohla být se svojí smečkou v chalupě u kamen a pozvat celou rodinu.

Zatím se jí podařilo na své zahradě vybudovat přírodní jezírko, kam už přesídlila i své kapříky, okrasné ryby, které si původně pořizovala do jezírka u Růžovky.

„Normální by bylo začít opravovat dům, ale já musela začít jezírkem, abych mohla přesunout rybky včele s Elvisem (velký zlatý koi kapr), který už je také nedílnou součástí naší zvířecí party. Takže Elvis, Frodo, Brenda, Robin, Chuck a jeseteři Alfons a Albert mají v současné době o dost lepší bydlení než já,“ říká s nadsázkou.

V současné době se raduje ze své první sklizně ovocného sadu, který patří ke stavení a již přijímá první pejsky na hlídání. Zatím ale jen ty, kteří snadno zapadnou do její smečky. Věří, že v příštím roce se jí podaří rozjet psí hotel naplno. Počítá, že kromě velké zahrady k tomu využije i hospodářskou budovu, která sousedí se stavením.

Plánů má Helena v současné době opravdu hodně. Přestože už nebude mít na sebe tolik času, jak byla zvyklá, možná se už nepodívá do zemí, kam se ještě chtěla podívat, ničeho nelituje. Její chlupatá rodina ji naplňuje, péče o své chlupáčky jí dává pocit užitečnosti. Samozřejmě si uvědomuje, že děti jí to nikdy zcela nenahradí. Dnes na celou věc již ale pohlíží jinak - že to tak prostě mělo být, že s ní měl vesmír jiné plány.

„Ačkoliv hodně lidí z mého okolí kroutí hlavou a nechápe mé rozhodnutí, zvlášť když vidí ten sešup z komfortu, já cítím, že jsem přesně na tom správném místě a každé ráno při své první kávě u jezírka nebo v sadu za to děkuji ‚tam nahoru‘. Jsem vděčná, že můžu žít na tak hezkém místě. Sice je to výzva a dost zásadní výstup z komfortní zóny, ale jsem šťastná,“ dodává.

A jak to má dnes se vztahy? „Vztahu se nebráním, ale ani nikoho aktivně nehledám. Podle mě je zásadní nečekat, že vás udělá šťastným někdo jiný. Zároveň jsem už dlouho sama a tudíž dost nepřizpůsobivá a nedokážu si tak ani moc představit, že by se našel nějaký blázen, který by byl dobrovolně součástí tohohle našeho cirkusu,“ uzavírá s úsměvem.