Petr Jákl: Sport mě naučil nevzdávat se, i když se nedaří

Tak šestkrát do roka pobývám v Americe i v jiných částech světa, kde sleduju natáčení našich filmů. K tomu dvakrát do roka dovolená s rodinou. Nedávno jsem byl ještě s kamarády na rybách v Kostarice.

Cestování mám rád, i když je povětšině pracovní. Je v tom i hodně stresu, když věci neběží, tak jak bych chtěl. Onemocní herec, zadrhne se financování, vždycky je co řešit. U filmových projektů to tak prostě je.

Z devadesáti devíti procent ano, ale nedávno šel do kin také polský film, který jsem produkoval. V Čechách stále hledám zajímavá témata a několik jich už mám ve vývoji.

Začalo to Žižkou (historické drama z roku 2022, které napsal, produkoval i režíroval). Když se mi do něj podařilo získat Michaela Caina, tak se mi otevřela cesta k dalším hvězdám, protože jsem jim mohl říct, že jsem režíroval držitele dvou Oscarů.

Pak už se vše šířilo jako lavina a přibývaly filmy s dalšími hollywoodskými hvězdami. Už bylo mnohem jednodušší někoho oslovit. Navíc když seženete opravdu dobré herce, mnohem líp se projekt financuje.

Nejtěžší to pro mě bylo u Žižky, kde šlo o čistě český příběh, který nikdo ve světě neznal. Musel jsem je přesvědčit, že to je správný projekt a že do toho mají jít.

Hrozně dlouho jsem sháněl hlavního herce. Hodně z těch, které jsem oslovil, se vůbec neozvalo zpět nebo odmítlo, dva měsíce před natáčením jsem byl bez hlavního hrdiny. Šily se už kostýmy, musel jsem si míry na kostýmy vymýšlet.

V okamžiku, kdy jsem do titulní role získal Bena Fostera, který je mezi herci velmi respektovaný, jsem oslovil filmovou legendu Michaela Caina. Zavolal mi těsně před natáčením, že se mu scénář líbí a těší se na spolupráci. Dokonce si mě pak jako producenta vyžádal na další film Bestsellery, který točil v Kanadě.

Dělat americké filmy byl odjakživa můj sen. Zrežíroval jsem, napsal a produkoval česko-americký horor Ghoul, točili jsme to na Ukrajině, ještě před válkou. Výsledek mě povzbudil, a tak jsem začal přemýšlet o Žižkovi. Kdybych ho natočil česky s českými herci, nebylo by to ono. Proto jsem se rozhodl ho natočit v angličtině.

Původně jsem zamýšlel, že bych obsadil Žižku českým hercem, ale u nás není bohužel nikdo, kdo by hrál v angličtině tak dobře, aby takový film utáhl. Obsadil jsem aspoň do vedlejších rolí Karla Rodena nebo Ondřeje Vetchého. Druhá věc byla, že když do toho vstoupily mezinárodní hvězdy, vyskočilo to z rozpočtu 90 milionů na půl miliardy.

Z velké části ano. Streamovací platformy, jako je Netflix, rozkládají platby po dobu licence, takže je to na víc let. Na papíře se vrátily, ale peníze chodí postupně.

Žižka pokračuje dál ve videohře, kterou letos vypustíme na všechny platformy. Herci jako Matthew Goode nebo Til Schweiger tam mají svoje 3D postavy, stejně jako Michael Caine, který bude hrou provázet. Jeho agenti to dva roky odmítali, ale řekl, že mi to slíbil, a udělal to. Her s tvářemi známých herců je strašně málo, tak doufám, že by mohla zaujmout.

Obecně mě zajímají silné osobnosti, což splňují oba. Lidé, kteří jsou schopní toho, co jiní ne. Vést davy, zabíjet, utéct z vězení.

Mimochodem jsem stále přesvědčený, že Kajínek nevraždil. Kradl a kvůli tomu se vše seběhlo. Ale má svoje pravidla a těch se drží. Žižka si taky stanovil svoje pravidla. Když město dostalo možnost se vzdát, ušetřil je, když ne, zmasakroval je. Mám také svoje pravidla, kterými se řídím. I díky tomu jsem se na oba dokázal více napojit.

Stoprocentně.

Bez toho bych to nedokázal. Neuměl bych věci dotáhnout, tak aby si partneři byli jistí, že je na mě spolehnutí, že když nastane problém, že je v tom nenechám.

Když jsem přišel do Hollywoodu, lidé mě testovali, prošel jsem dost drsným začátkem. Sport mě naštěstí naučil nevzdávat se, i když se nedaří, a všechno dotáhnout do konce. Díky tomu v současnosti spolupracuji asi na čtyřiceti filmech v různých fázích vývoje.

Moc bych si přál někdy pracovat s Leonardem DiCapriem a ze starší generace s Arnoldem Schwarzeneggrem a Sylvestrem Stallonem, na kterých jsem vyrostl. Nejvíc mě v životě inspiroval Arnold, který byl jednak úspěšným sportovcem a kulturistickou legendou, jednak úspěšným akčním hrdinou i úspěšným politikem (guvernér Kalifornie).

Když před lety přijela do Prahy americká produkce natáčet reklamu na tyčinky Mars, vybrali si mě, abych ho představoval v podobě Conana. Pak jsem se s ním dokonce i setkal.

V lednu šel do kin film Flight Risk, který jsem produkoval. Režíroval ho Mel Gibson a hrál v něm Mark Wahlberg. Byl dokonce v Americe na prvním místě víkendových tržeb.

To se mi stalo poprvé. Díky tomu teď produkuju další film s Markem Wahlbergem, právě se natáčí v USA v Atlantě. Je inspirovaný skutečným příběhem zabijáka, který pracoval zároveň pro mafii i FBI.

Několikrát mi to spoluproducenti nabídli. Odmítám spíš z časových důvodů. Chci taky mít čas na rodinu, dokud jsou dcery ve věku, kdy se mnou chtějí být. Odmala s nimi trávím veškerý volný čas. Hrát ve filmu už není můj cíl. Mým cílem je režírovat, produkovat a psát scénáře. A hlavně být dobrým tátou.

Vždycky jsem byl kreativní. Jsem taky náměsíčný, doktoři mi vysvětlili, že mi mozek v podstatě nikdy nevypíná.

Ano, dvacet let. Pak se to zmírnilo, takže jsem mohl přestat.

Nijak pozitivně. Člověk je nevyspalý, protože část noci proběhá, prokřičí, bojuje s příšerami. Běžně jsem se budil s tím, že padá strop a musím vyskočit z okna. Od té doby jsem začal brát prášky. Na soustředěních se mnou nikdo nechtěl spát, protože jsem je tahal za nohy z postele, aby neuhořeli.

Manželce jsem nespočetněkrát „zachránil“ život, když jsem ji vytáhl z postele a běžel s ní do předsíně. Po čase trvala na oddělených ložnicích. Věkem se to zlepšuje, párkrát do měsíce ještě vstanu a něco křičím, pak zase usnu.

Ano. Zatím je v šuplíku, jednám o něm s Američany. Jsem přes to, jak drsně vypadám, romantická duše. Skoro ve všech mých filmech hrála velkou roli láska nebo silné lidské vztahy. Bez toho mě filmy nebaví. Potřebuji emoci, jakoukoli.

Zajímá mě i ekologie, napsal jsem už dva náměty. Vedl mě k tomu už táta (judista a kaskadér Petr Jákl st.), když jsme chodili na ryby, uklízeli jsme tam odpadky po ostatních. Neexistuje, aby děti odhodily v přírodě papírek, to by je ani nenapadlo. Před devíti lety jsem se taky rozhodl, že přestanu jíst maso a mléčné výrobky.

Na začátku jsem to chtěl jen zkusit, hlavně proto, že to bude dobré pro tělo. A opravdu jsem se cítil lépe. Pak jsem se podíval na pár dokumentů o tom, jak jsou zvířata chovaná a porážená. Byl jsem naprosto v šoku a už jsem se k masu nevrátil.

Rád bych, ale nechci to tlačit příliš, protože pak to má spíš opačný efekt. Chci, aby moje filmy oslovily diváky, aby byly komerčně úspěšné. Když film dostane nějakou cenu na festivalu, ale do kina na něj nikdo nepřijde, velký efekt nemá.

Proteinů mám dost, dávám si i různé potravinové doplňky. Zároveň jsem začal víc cvičit, takže jsem posílil svaly. Každý den vstanu a dvě hodiny posiluju. Taky se denně otužuju, pět minut v ledové vodě. Ani jednou jsem nebyl za těch devět let nemocný, každé tři měsíce dávám krev.

Jediný problém mám se zády, to je ale spojené s judem a kaskadéřinou a hlavně taky geneticky. Devět měsíců před olympiádou v Sydney (2000) jsem měl po úrazu vyhřezlé ploténky a prasklý obratel. Říkali mi, že skončím na vozíku. Mám to ale v hlavě nastavený tak, že bolest dokážu překonat.

Nakonec jsem se na olympiádu dostal a vyhrával jsem nad soupeři, které jsem do té doby neporazil (skončil na 13. místě). Celých těch pětadvacet let bojuju s bolestí a to mě naučilo pokoře. Když je člověk zvyklý na to, že všechno má nebo že je pořád zdravý, tak si toho neváží. Člověk na sobě musí pracovat, jinak ničeho nedosáhne.

Obě jsou sportovně zaměřené, starší šestnáctiletá dělá atletiku a jezdí na koni, mladší třináctiletá hraje volejbal a tancuje.

Hodně jsem je ke sportu motivoval, ne aby ho dělaly závodně, ale aby byly pohybově vytížené, věděly, co to je disciplína a makačka. To je hodně naučí pro život.

Celý můj život bylo jen judo a nikdy jsem nad ničím jiným nepřemýšlel. Když jsem musel kvůli zranění v sedmadvaceti se sportem v tom nejlepším skončit, vrhnul jsem se na splnění dalšího snu, což bylo hraní. Hrál jsem v několika amerických velkofilmech s herci, které jsem strašně obdivoval. Přitom jsem přičichl k produkci, psal scénáře a režíroval, a i když jsem to nikdy neplánoval, našel jsem se v tom.

Pak už tolik ne. Když před dvaceti sedmi lety francouzský režisér Luc Besson točil v Čechách Johanku z Arku, hrál jsem tam jako kaskadér. Jeden z mnoha. Jednou tam za mnou ale přišel a řekl mi, že mi v Americe zařídí agenta a pomůže mi, protože je přesvědčený, že bych se hodil do rolí akčních hrdinů. Ale jen pokud se naučím dobře anglicky.

Měl jsem motivaci a opravdu jsem se do té doby nenáviděnou angličtinu naučil. On mě pak chtěl seznámit s režisérem Ridley Scottem, který v té době připravoval Gladiátora a měl by tam pro mě prý nějakou roli. Jenže když mi řekl termín, musel jsem se mu omluvit, že nemůžu přijet, protože mám v tu dobu mistrovství světa v judu. Byla to součást nominace na olympiádu v roce 2000. Bral jsem to jako jasnou volbu, protože judo bylo pro mě vše.

Docela jo. Když jsem jako kluk viděl Čelisti, několik let jsem se bál koupat v moři. Překonával jsem to dlouho. Po Blair Witch jsem se zase nějakou dobu bál chodit do lesa. Zároveň mě ty filmy hrozně bavily. Líbí se mi, že u hororu si může člověk dovolit všechno.

Lidí, kteří nemají zpětnou vazbu a cítí se nadřazení. Ti jsou nebezpeční. Dnešní svět sociálních sítí jim bohužel nahrává. Naštěstí jsme stále jedna z nejbezpečnějších zemí na světě, měli bychom si toho vážit. Jako táta si toho vážím nejvíc.